Jsme jeli udělat.  Jeli jsme jako takovej veeeelkej dárkovej balíček.

Pravda trochu pocuchanej, že by člověk mohl i reklamovat doručení, neb ty záda mě sežraly tak, že jsem byla ne zcela funkční. Ale! Důležitý bylo, že jsme jeli. Rozmasírovaná, ošetřená homeopatiky jsem zvládla se vysoukat z auta nejen v Domečku, když jsme dorazili z práce, ale posléze jsem přežila celkem ve slušným stavu i tu dálavu pětisetkilometrovou. Přiznám se, že strach jsem z toho měla, ale když musíš, tak musíš. A já chtěla. Moc. Peťa AP slaví kulatý narozky jen jednou za čas, že jo. A sama teď nemá možnost přijet, protože Cuprumka, její  maďarská princezna, je moc nemocná. A to nemůžete odjet nikam. 

Jsem vděčná Brtnikovi, že to navrhnul sám od sebe. O to víc si ho zasejc vážim. Teď, když ho nikdo a nic neodtrhne od stavby, přišel sám s tím, že za Peťou se musíme vypravit. A tak jsme to s její mamkou Janou upekly. A podařilo se to načasovat přesně na ten víkend, kdy má Peťa narozky. Takže rušit to, nepadalo v úvahu. Ale cesta nebyla, k mýmu překvapení, ani tak moc brutální. Hodně jsem cvičila za jízdy nohama, různě jsem se vrtěla a vzpírala o opěrky na rukou, abych visela ve vzduchu….. 😀 a silniční bohové k nám byli milosrdní a nedostali jsme se do žádný kolony. Po cestě bylo, pravda, xyz krát zyx různých omezení, ale vždy to celkem i jelo. Takže cesta svižně odsejpala. Se zastávkama na protažení, kávičku a vyvenčení se. Před devátou jsme se blížili na místo. Dala jsem Janě echo a jak jsme byly domluvené, David vběhnul do zahrady a dal tašku s dárkama ke dveřím. Pak jsme se honem schovali.

Abychom byli hned jásavě odhaleni. Ono taky komu by se chtělo nocovat na ulici, že jo 😀 😀 , takže jsme se neschovávali nějak důkladně 😀 . Byla jsem moc ščastná, že se vidíme, že jsme dobře dojeli, a že vůbec. Usadili jsme se pak na zahrádce a spustili jsme první část slavení. Takový předskokanský kolo, který vlastně nakonec bylo asi i kolem hlavním když vezmu v kolik jsme šli spát a že asi sousedi o nás věděli…….. znáte to 😀 😀 . Chvilku nám přišli – jeden po druhým – dělat společnosti i domácí hafani, ale vzhledem k tomu, že to bylo večer a bez předchozího očmuchání se na neutrální půdě, to bylo jen letmý setkání. 

Byla jsem ráda, že vidím po dlouhý době Cuprumku a dědouška Darka. Oba mají zdravotních problémů až až a každý den, který si můžou užít, je dárek. A poprvé jsem viděla Peti “nový” přírustek mrňouska Mikinu, kterýho před časem přijala pod svoje křídla ze stájí, kde byl tak trochu bezprizorní. U Peti našel svůj vlastně asi první pořádný domov se vším všudy. S láskou, ošetřením, péčí, vycházkama a spaním v posteli. A já jsem trubka, protože jsem ho vlastně nevyfotila, mám jen jednu roztomilou fotku s názvem Na žabáka:

 

Jeli jsme sem s obavami, aby příjezd našich ohařů nezpůsobil pacientům nějaké komplikace, protože jak říkám, mají toho oba habaděj a pokud by se Dareček nějak rozparádil, mohlo by to odnést jeho srdíčko. A stejně tak jsem nechtěla, aby se přitížilo Cuprumce, kde Peťa už dlouhodobě balancuje na hranici, ale Cu si zatím vždy najde něco, pro co ji baví žít. Jako tuhle, kdy to vypadalo, špatně a pak si Cuprumka najednou užívala procházku  a radovala se z toho, že potkala veverku, že tohle a nebo támhleto. Je to pro Peťu hodně těžký období, každej, kdo máme svýho zvířecího parťáka víme, že tahle varianta, kdy jste to vy, kdo rozhoduje o jeho dalším osudu, zda přišla ta chvíle, nebo ještě ne, je příšerná. A já se trochu fakt bála toho, abychom se nestali tím, kdo zváhne misku vah.

Ale nevypadalo to tak. Ba, jak se ukázalo druhý den, to bylo naopak. Seděly jsme s Peťou při trošku krušné snídani (no není divu, s tou bednou prosecca se zahýbalo) a najednou tam za námi doťapkala i Cuprumka, do té doby si hovící na posteli. Hodně času teď prospí a nejevila před tím zájem ani nějak se jít ven vyvenčit. Pohladila jsem jí hlavičku a panička jí nabídla ochutnávku narozeninovýho koláčku, kterých jich kámoška Dáša upíkla a poslala celou bednu. Když jsem viděla Cuprumky zájem o tu dobrůtku, začla jsem ji lákat, že aby šla se mnou, že tam v kůchni je právě celá ta bedna a je plná a čeká jen , až se někdo – kdo asi? – dostaví. Zabouchala ocáskem a ležela dál. Nechtělo se jí. I přinesla jsem ten zázrak a vokázala jí, že na rozdíl od paničky, která jí tvrdila, že už nemá, tak já mám, páč panička lže. Nechtělo se jí. Tak jsem jí zase pohladila tu hlavičku a přesunuly jsme se s Peťou do kůchně. Na tu snídani a pak kafe. 

A jak si tak sedíme, tak koukáme, kdo to přiťapkal a vrtí si ocáskem. Cuprumka. Moment, který mi udělal radost, že vstala a přišla. Ohaříci poslušně leželi, pozdravili se jen tak zlehýnka a dál bivakovali na zemi. Cuprumka si dala kus toho vynikajícího koláčku a pak podala pánčičce žádost, aby laskavě zvedla svou zadnici a vysmahla z toho křesla, kde právě sedí. Petě se moc nechtělo. Ne proto, že by byla takovej sobec a usurpátor, ale proto, že nechtěla, aby měla Cuprumka nepohodlí. Křeslo není nějak prostorný a s potížema, který Cuprumka má, to nebude pohodlný, bude jí to nepříjemný. Ale….Cuprum si trvala na svým. A já vím proč a taky jsem ji v tom jejím požadavku u Peti podpořila. Ona chtěla dělat carevnu, chtěla panovat a panovat se musí z křesla. A tak, když má pacientka zájem o něco takovýho, tak jí to prostě musíte dopřát. Tu radost z toho, že má podřízený. Jakýkoliv zájem – natož pro psa takhle důležitý – je nutno v tuhle dobu plnit. A tak jsme Peťu společně přemluvily.

Cuprumka si ščastně vlezla nahoru a byla toooooooooooooooou nejdůležitější carevnou co znám a vznikly tak moc hezký portrétky:

 

Chvilku si tak důležitě pohověla, klimbla a pak už bylo vidět, že potřebuje dolů.  Dostala svůj pelíšek a deku. Sice bylo ten den teplo ale právě proto byla otevřená všude okna a tak ji měla jako ochranu před průvanem.

Ohaříci vzorně neotravovali a tak zase po dlouhý době  byli všichni tři společně.

Cuprumka totiž, když byla u nás, našla v Tali (jaké to překvápko, že? 😀 ) spřízněnou duši a je  jí s ní dobře. Tali ji respektuje a zároveň jí dává pocit ochrany. Když byly u nás, běhávaly spolu řvát společně k plotu na chalupě, jak dvě nej kámošky. Jsem moc ráda, že to probíhalo takhle, že z naší návštěvy nebyla Cuprum nějak špatná, nebo omezená a ba naopak si to podle všeho užívala.

A nejvíc pak odpoledne, když jsem chystala grilčování. Vzali jsme totiž s sebou náš úžasnej malej a šikovnej életrickej gril a na něj pak dvě kila panenky. To nejjednodušší a nejlepčejší maso na gril. Když jsem ho nakládala, byl Brtnik s našima ohaříkama na zahradě, kde pilně pracovali. Teda hlavně Brtnik, ohaři mu do toho tak max. krafali. Rozhodl se totiž, že aby se nenudil, opraví houpačku. Dojel si do Ostravy do Hrombachu pro matroš a pustil se do toho. 

No a my se tak pinožily. A já při tom nakládala maso. A užívala si tak společnost nejen Cuprumky, ale i Darka a Mikiho, který se zase pinožili kolem mě. Cuprum stála a vrtěla si párečkem v radostném očekávání vyžebranýho masa. Páč logicky, vyžebraný je dycinky nejlepčejší. Kluci jí zdatně sekundovali a já měla radost, že se Cuprumice vopice, jak jí od štěněte říkám, raduje. Byl to mnohem lepčejší pohled, než na tu smutnou Cuprum ráno. 

Odpoledne čekal Peťu jeden extranarozeninovej zážiteček. O ten jsme se teda nepostarali my, ale její oblíbená skupina Druhá tráva, která přesně na její narozeniny, uspořádala koncík v Karvinským parku. A my jí slíbili, že ji tam odvezeme. Vím, že by si koncert víc asi užila, kdybych na něj s ní šla. Ale moje záda mi delší sezení neumožnily (stačilo to, co mě čekalo při návratu domů). Takže my si naplánovali, že budeme s ohaříkama courat parkem a pak ji zase vyzvedneme. 

Nejdřív jsme si došli na kávičku a pak vyrazili zkoumat místní velkopark. Je opravdu rozsáhlý a něco takovýho byste prostě v městě Karviná, tak jak si ho člověk představuje, vážně nečekali. Je to moc příjemný, rozlehlý a hezky zařízený místo, kde je spousta možností jak trávit volný čas. Ať už na tom koncertě, nebo u vody, na dětským – no hřišti – hřiště je slabý slovo, je to místo plný prolejzaček, pískovišť a možností, jak se děti můžou zabavit na celý odpoledne. Můžete si jít zacvičit do cvičícího prostoru a nebo si jít zacvičit se psem na cvičák, který tady je taky a hezky zařízený. A hned vedle dančí obory. Tam jsme spoustu času strávili my. Daňci se nás nebáli – taky jsou za ty roky už na lidi a psy zvyklí, tak co by se báli. To spíš Taliprtka se bála. Překvapivě. Hulákala na ně, tak musela být nejdřív odložena. Zvláštní, oboru s daňkama nevidí poprvé, ale tihle byli asi jiný chlapíci. Šli opravdu do kontaktu a to jí zaskočilo 😀 .

Zašli jsme pak na velikou louku opodál a házeli tam ohaříkům vodítka, aby se vylítali. To se asi na cvičáku, vedle kterýho louka byla,  trošku divili, jak nekynologicky ty vodítka používáme. Vzali jsme ohaříky i trošku vyplavčit do vody, která byla opodál pódia, kde se koncertovalo a pak jsme se obloukem vydali zpátky k autu. Skvěle načasováno, došli jsme tam jen chvilku před Peťou a mohlo se jet domů grilčovat. Panenka už čekala. A nezklamala holka jedna. Povedla se a tak jsme si nacpali fšicí břuchy. Rumíček i Tali asistovali venku, ale bylo na nich vidět, že toho už mají plný brejličky. Tali šla na chvilku spát do auta a Rumíček si ustlal na rohožce, jako správnej vesnickej péf 😀 . Dobře nám bylo, slavení jsme pro tenhle den ovšem pojali v tak trochu lehčím tónu, než předešlého večera. 😀 .

Takže se nám pak ráno líp vstávalo, logicky, že jo.  Moc a moc jsem nechtěla jet domů. Ne že by se mi tam nechtělo, to jo, ale………….. máme to s Peťou od sebe tak daleko a situace je teď obecně taková, že bůhví, kdy se uvidíme. Ale ještě bylo k dispozici celý dopoledne, to je moře času, na kávičku, klábosení a mudlání zvířectva. JO! To musím říct – co říct! Musím Tali pochválit. Měla jsem obavy z toho, jak to bude s kočičkama, kterých je v domácnosti celých tři. Jedna moudrá paní kočka Elsička a dva kocourci. Mno… Elsička dala Tali jasně najevo, že kdo je tady pánem situace a Tali to bezvýhrady akceptovala!!! Suprový! Z toho jsem měla radost. Ani kocourky nahoře u Peti v patře pak neřešila. To Rumíček měl o ně větší zájem. Kocourci však nikoliv a tak jsem na něj občas musela zahartusit, aby je přestal zkoumat. Nicméně – pobyt ohaříků v Bohumíně proběhl naprosto hladce a bylo nám všem, myslím, fajn.  I Brtnikovi, který se chopil různých oprav, protože se nerad nudí 😀 😀 a tak dělal Ferdu Mravence, práce všeho druhu a  byl spokojenej.  Byl to moc prima víkend.

Jen u toho  odjezdu bylo teda smutno. Ale! Doufám, že se aspoň o Adventu napůl cesty v Holomóci zase s holkama  potkáme na vánočních trzích! Cesta zpátky proběhla trošku s komplikacema, který ovšem člověka na D1 nemůžou překvapit. Záda moc neprotestovaly a tak jsem cestu zvládla docela v pohodě. Sežrat mi to nechaly až den následující  – v práci, kdy  jsem se zase vrátila o něco zpátky a chodila jak……….. jak ten tučňák nebo bělice. Ale hlavní bylo, že mě nenechaly ve štychu o tom víkendu a všechno klaplo, jak mělo. 

Jo a……….. málem jsem zapomněla – Peťa a její maminka taky fotily, tak ještě nějaký obrázky přidám: