Sem si užil todle páteční ráno.

Pánik s náma byl ráno dlouho a tak si pánčička naplánovala, že to pro tentokrát vezmem krátce a svižně a ona bude moct do práce vyrazit dříf. “Že abych pak jindá mohla naopak přijít dříf domu, víš Rumíčku? Když už bude tetkon furt brzo tma.”, řikala mi. Jako taklenc…….. tetkon trochu předběhnu, ale……….. to sou marný plány tohleto, vono jí to nikdá nevyjde. Jednak teda – a to i tentokrát – nějak výrazně krátce venku stejně nepobudem a druhak, když má tu rezervu, tak to je zpravidla potom stejně vo tom, že: “Jo, aha, ešče támdleto uklidim, a tohle odnesu….” no a pak? “Sááákráááá, to už je tolik hodin zase? Du pozdě!!!!” a začne to tlačit před sebou. Je to marný, je to marný, je to marný. Furt to řikám, ale vona si to neuvědomuje.

No tak ale, předsevzala si to hezky, ne? 😀 . Zavolala mě z pelíšku v kůchni, kde jsem si hověl a kde mi předtím mudlala pupik a nožičky. Víte já je měl z předchozího vodpůldne dost jako unavený, protože to sme zase spolu řádili v polích. A když myslim řádili, tak myslim řádili. Ale chtěli jsme si užít toho, že je ještě vlastně naposled odpoledne pořádný světlo, když vona se vrátí domu. Páč prej příští tejden utrum bude už. Pokud se někdy neurve dřív. Tak sem se na pelíšku pořádně protáhnul a vyslechnul si, že to bude teda jen krátký venčení. 

A proč jako s sebou brala teda balonek? To víte, že sem jí na něj utáhnul. Hnedle u vedlejšího baráku mi ho musela hodit. Pak prej , že ho radši schováme, ať to vodsejpá a mám taky prostor se ešče vypustit. Nooo jako, to zvládnu levou zadní. Doslova 😀 😀 , ne? A potom!! A potom!! Sem jí přepadnul a začal sem ji prát. Vona se přidala a vyhrožovala mi, že mě zničí, že mě popere a taky mě poprala! To mám rád, když se poperem. To mě dycky rozveselí a jí taky ale. Tak sme rozveseleně běželi ke schůdkům a já si vyprosil pouštění balonku. Tak sme se do toho pustili, až rohož lítala. To sem se teda podivoval, když mi zpod tlapek vyskočila skorem na hlavu. Ale neleknul sem se, to za mě vobstarala pánčička.  Pak že balonek, už vopravdicky ale schováme a půjdem dál. Tak, jo proč ne………. upaloval sem k zábradlí a tam jí dal do těla. Smála se a tvrdila, že sem příšerák. Miluju, když mi řiká příšeráku, protože vim, že to znamená, že mě má ráda. 

Zrovinka, když sme doplachtili třetí rundu kolem zábradlího, přicházel Douí. Mám ho rád, moc ho mám rád, on je taky takovej vážnej, tichej. A tak jsem mu po sto letech vyseknul svou grandiózní ščenátkovskou poklonku, kterou si schovávám pro moje oblíbence, jako je třeba i Edik. Jednou za čas jim to takhle vyseknu, aby vědíli, že je mám pořád rád jako dříf. A stejně tak mám rád jeho paničku. Vono jí totiž vůbec prej nevadí, když jí dávám hubičky. A to ani, když ji polibim na brejle. Sice ničehož nevidí, ale zase ví, že ji mám rád 😀 . Popřáli sme si fšicí hezkej den a já pak už utikal. Ešče jednou k zábradlí. Vyutikal sem si takhle dvě rundy a pak prej že už ale mažem domů. No souhlasim, však už sme stejnak byli venku skorem dalších půl hodiny. Tak jí to zase nevyšlo, to krátký venčení. Ale furt ešče tu rezervu měla nějakou, to ne že ne. Jenže…………jak sem řikal na začátku…….. jako dycky…. prostě to prokoučovala a sice nejela pozdě, ale jela tak akorát. Jestli sem to nečekal 😀 😀 .