No asi zůstala na chalupě v tom křesle.

Jiný vysvětlení pro to, co zas předvedla v úterý ráno teda nejni.  Z toho vnímavýho stvoření hópla zasejc do opačných poloh. A stihla to dokonale. Ráno s nima byl páník, těsně před tím, než dovezli maso. A já je pak vzala ještě jednou, jako vždycky.

A udělala jsem to tak (a udělala jsem to dobře, jak kdybych tušila!), že jsem nejdřív vzala Rumíčka a balonek a věci na vyhození a šli jsme si chvilinku pospolu.  Rumíček si na protějším chodníku našel supr plácek, kde mají úplně hladký asfalt a to přesně v místě, kde se chodník začíná svažovat. A navíc je to pod lampou, takže dokonalá kombinace. Tam jsme strávili spoustu času 😀 😀 . Já stojím, chytám dolů pomalu se kutálející balonek, on to důležitě pozorouje, jak to vychází, jestli je správná rychlost a tak jako podobně. Já posléze čutnu, on odlapí hned z první a posílá znovu. Oba držíme svou pozici. Je to takový statičtější venčení, to uznávám 😀 . Však jsem mu to taky po nějaký době už rozmluvila a dali jsme se do pohybu.  Trošku jsme to obešli, ještě párkrát ze mě balonek vysomroval, ale pak jsem si důsledně trvala na tom, že už jdeme bez balonku. A posléze pro Taliprtku.

No…. to jsem se divila teda. I když zpočátku to vypadalo na standardku, Tali spořádaně usedla u dveří, počkala si na nás pod schodama a zde končí poslední stopa hodný Talinky. U vchodových dveří nastupuje na scénu Tazzimíra děsivá. Ledva jsem otevřela dveře, začla blafat. Na co a proč nevím. Nikde nic nebylo. Navíc vypálila z podesty sama od sebe. A strhla i Rumíčka. Stáhla jsem je oba zpátky a vyšli jsme znovu. Ledva byla dole ze schodů, vypálila ve vteřině bez dovolení do tmy a hurá pod balkony. Na zavolání hodila ramenem a jela dál. Smutně jsem si povzdechla a Rumíček mě věrně následoval při mý svižný chůzi na konec bloku. Kde jsem ji odlapila, beze slov cvakla na vodítko a šlo se. Vodítkově. Ukázněně ťapala vedle mě a snažila se vemlouvat. Smolikof, děvče, smolikov. A hrála jsem si s Rumíčkem a balonkem.

Po nějaký době, jsem ji po usednutí odcvakla a šly jsme společně. Fungovala bezvadně. Do momentu, než u lavičky našla pohozenou housku. Tam jsem to projela na celý čáře. Ale nejen já, následně i ona. Znovu ji neminulo vodítko a tentokrát nejen natrvalo už, ale taky na velmi krátko. Obešli jsme to a vraceli se domů. Protože jsem viděla, jak Rumíček natěšeně utíká k zábradlí, řekla jsem si, že mu nebudu kazit radost. Uvázala jsem ji opodál a šli jsme si s Rumíčkem zaběhat. Jooo, jaký si to uděláš, takový to máš, já se rozčilovat nebudu, ty prostě přijdeš o výhody a svobodu. Fertig. Vyvenčená seš, tak co se budu zalamovat. A řezali jsme tam s Rumoušem zatáčky, jak piloti Formule 1 😀 . No a pak se šlo domů. Rumíček hopíkavě, Tali ke svojí smůle nakrátko u nohy. Už si užila podle svých předtav, tak škodná není, ne? 😛