Aneb Báječnej víkend pro psa. Teda… pro bígla. A taky pro mě teda, to bez debaty.

U ostatních to tak jednoznačně nevidím, protože…….. Brtník to tak neprožíval, jako já, Taliprtka se urazila a Rumouš úchylničil. Ale to předbíhám trošku, takže se vrátím na ten začátek, kdy k nám na chalupu Petra a Petr přivezli na zkoušku na hlídání milýho pana bíglíka Atomíka, jak já mu říkám. Kdo by ho neznal – dovolím si ho představit. Jest to starý bíglí pán útulkový. A hluchý. Jako to polínko 🙂 . Aleee, aleee, jest to velmi výjimečný biglí pán, protože je to naprosto ňuňu pes, který se na vás lípne jak 100 suchejch zipů a už se vás nepustí. Jest to moudrý pán, takže ví, že si vás musí hlídat. A to nejen kvůli tomu žvanci, ale taky aby se neztratil. Jeho ksichtík je naprosto neodolatelnej a když ho popadne hravá, je naprosto k sežrání 🙂 .

No takže v sobotu dopolko přifordili fšicí včetně jeho kámoše Vašíka, který domácnost obýval ještě před jeho příchodem. I Vašík jest útulkový a dnes již postarší pán, který měl štěstí, že ho z toho útulku před dávnými lety Petra vytáhla, protože….. s jeho povahou, kterou tehdy měl – díky špatným zkušenostem – by tam nejspíš shnil. Petra i Petr jsou shodou okolností oba momentálně kapek tělesně díky úrazům omezeni a tak jsem dumala, jestli si nebřibrat i Vašíka, ale když jsem pak viděla, jak to mezi Rumíčkem a Vašíkem neladí, protože Rumouš naznal, že návštěva jedna stačí, to je fajn – dokonce až moc fajn, jak se pak ukázalo 😀 – a další už šmidra a hučel si pod vousy, že tady je Rumoušovo.  Není žádný ranař a myslím, že ani Vašek už dneska ne, ale v případě, že by vzniknul nějakej větší nesoulad, nemuselo by to být dobře. Něco jinýho by bylo, kdybychom tam byli všichni, takhle bez zkoušky jsem si to rozmluvila.

A udělala jsem dobře, neb na dozorování jsem toho měla dost – protože Rumíček se do Atoma “zakoukal” a jak se tak kastrátům stává, projevoval mu značnou náklonnost. Atomíček jest vlídný stvoření, takže se sám nijak neohradil, takže jsme to museli převzít my dvounožci.  A to hlavně pro ten první den, kdy Rumouš zcela propadl bíglímu kouzlu. 😀 .

Tak jako já. Teda takhle – já nepropadla úplně bíglímu kouzlu, já propadla Atomovýmu kouzlu 🙂 . Protože on prostě je pan úžasný.  A kdyby byl domek a kdyby nebyl k němu Rumouš tak otravnej, tak bych měla velkoproblém ho pak v neděli vracet. On totiž vrátil mě do doby, kdy jsem měla Bubi. Mají toho tihle dva staříci hodně společnýho.

Třeba tu radost ze života, kdy si ho užívají plnejma douškama a s nadšením. A je strašně krásný se na to dívat. Když se stařík rozdovádí a rozhopsá se prostorem… 🙂 musíte se prostě smát. A …. začít si  s ním hrát. Třebas na babu. Kolem auta. To se mu ty jeho obří kukadla úplně rozsvítěj a samou radostí začne po bíglím hlásit. Zakloní hlavičku a jede.Tak se k němu přidáte a hlučíte spolu. A ohařiska čučej, co to provozujete. Ne že by neznali honičku, ale proč blbnu a dělám, že sem čokl? 😀 😀 No já vim, no, ale prostě to nešlo jinak. 

A Rumouš měl co nejmíň řikat, dyk von zpočátku furt kvokal. To ještě, než Atomíkovi páníčci odjeli a seděli jsme na kafi v altánku. Samou láskou k bíglíkovi musel Zrzek kvokat. Když nic jinýho nemohl a musel teda ležet. Tali moc neležela, ta se rovnou urazila a držela se opodál, páč co to je za divnou konkurenci? Podezírám ji, že si snad lozila tady na stránkách a dočetla se na diskuzi, že jsme si je s Petrou hodlaly vyměnit 😀 😀 😀 . Od prvního okamžiku se tak jako stáhla a držela se spíš bokem. Atom pro ni neexistoval. Přehlížela ho jak krajinu. A vydržela si s tím, až na jednu výjimku,  v podstatě až do neděle. 

Když se pak chystal odjezd Atomíkových páníčků, pozvala jsem ho do jeho nejoblíbe-nějšího prostoru. Do kuchyně 😀 . Aby tak nějak neřešil, že ho tady ostatní nechají a jedou si za zábavou. No za zábavou, s nateklým kolenem v ortéze a dalšíma jinýma vymoženostma toho moc nezmůžete. Takže v plánu bylo muzeum vláčků v nedaleký Lužný. Aby případně bylo jednodušší si pro Atomíka dojet, kdyby náhodou měl problém. No ale von ho  neměl.Teda takhle jeden měl, hned od začátku 😀 . Jak ze mě vytřískat co nejvíc dobrůtek 😀 . Ale já jsem přející, takže ….. 🙂 No ale úplně zadarmo to nikdy – nebo skorem nikdy – není. To zasejc ne.

A tak, aby hned přišel na jiný myšlenky, když mu všichni odjeli, dala jsem mu v kůchni na uvítanou “hlavolam”-  dlouhou lepenkovou ruličku, do který jsem mu nandala kousky piškůta a musel si je vydolovat. Bavčilo ho to velmi. Inu bígl, ne? “Tak začátek bychom měli, Atomíku.”, říkala jsem mu. “Snad nebudeš moc truchlit.” Jak mě tohle mohlo napadnout? Měl tolik věcí na práci. Ostatně on už v okamžiku, kdy vystoupil z auta, byl  jak doma. Až i Brtnik, starej pragmatik pravil – “Ty jo, kdyby nebyl tak starej, tak řeknu, že to je reinkarnovaná Baníček.” Protože prostě působil, jak když se tam prostě na tu zahradu vrátil. Je ovšem pravdou, že všichni psi to u nás na chalupě od prvního momentu milujou. Bez rozdílu věku a pohlaví a stáří a … a vůbec, prostě jsou tam nadšení.

No a když už měl Atomík rozpohybovaný závity z toho ruličkovýho hlavolamu, zkusila jsem hromadný hlavylámání a vytáhla tři kyblíčky od jogurtů. Resp. nejdřív tedy jen jeden. Zjistila jsem, že Atomík hezky reaguje na posunky a když zvednu prst, hezky si kecne na zadnici. A když mu ukážu dlaň natažený ruky, i zůstane sedět. Faaaajn, tak to se odmluvíme! To je paráda.  Posadila jsem je všechny tři na zápraží a pokynula ať zůstanou.

Vzala jsem piškot a tak aby to bylo vidět, co dělám,  jsem ho dala pod kyblík. První šel Rumíček. Bíglík seděl, Taliprdová jódlovala. Rumíček ťuknul do kbelíčku, popojel s ním a piškůt byl jeho. Bíglík seděl, Taliprdová propadla hystérii 😀 . Aby to celý nezkazila a i aby měl Atom možnost vidět ještě jednou wocogo, šla jako druhá právě ona. Pak přišla řada na Atomíka a jak jsem si myslela, že se s tím bígl nebude párat, tak překvapil. Koukal a jako by nevěděl. Odklopila jsem kyblík a zase ho položila zpátky, aby viděl, že tam toho piškůta má. To ho inspirovalo a šel si strkat s kyblíčkem, až ho dostrkal k okraji zápraží a piškůt byl jeho. “Joooooo!” jásala jsem a drbala nadšenýho bígloně. A bylo už tak nějak nasnadě, že asi nebude mít potíže s tím, že u nás zůstal. Vypadalo to, že si to hodlá užít do plnejch 😀 . 

Aby ne, když další následující činností bylo…………. ehm vaření. Vono totiž to maso z polívky, jo??? Rozumíte…… 🙂 . “Ale, nic nejni zadarmo Atomový reaktore, pravila jsem mu. Pokud chceš maso, budeš na místě, jako vostatní.” a vokázala jsem prstíkem na jeho pelíšek. Bez odmlouvání se tam uložil (ne že by jako občas nejevil snahu se procpat blíž ke zdrojům, to zasejc ne, ale stačilo ukázat zase na pelíšek a odťapkal tam :D. )”Seš zlatej, Atomíčku. A vy taky ohařiska” sdělila jsem jim od kastrólů.

Od vaření jsme si občas odskočili na zápraží dělat velkocvičení. Neboli sedni a lehni, aby nebyla úplně nuda. Víc mě nenapadlo, co by mohl na posunky umět. Zkusila jsem jen, když se na mě díval, popleskat se po hrudi, což u nás značí pro ohařiska přivolání. U Atomíka to značí “Přiběhni a zvedni do vejšky přední pacičky” 🙂 mocinky moc roztomilý. A tak jsme to zařadili do repertoáru. A bavili jsme se všichni tři. 

Když se “necvičilo” tak se trochu i hrálo. Atomík nejspíš na hraní nebyl zvyklý a taky je to stařík, takže nějaký balonky prý výjimečně – jako tehdy na tý společný prochajdě, ale jinak ne. Takže tenisáky bavily ohaříky a jeho nechaly v klidu. Ale! Když se našel ten správnej špalíček, rozblbnul se i bíglíček. A myslím, že by se rozblbnul bejval i víc, kdyby se nám do toho právě nesomrovali ohařiska. Chtěl si hrát se mnou, ne s nima, zvlášť, když se někteří chovají jako stádo primitivů a někteří by trapně oblbovali. 

Taky na louku se šlo a trénovalo se. Teda takhle bíglík moc netrénoval, ten to nejhlavnější  umí, stejně jako Rumíček. Takže to byla hlavně Taliprdová, která se tužila, protože teď jak je zase v tom svým módu, kdy by si nejradši jela jen to svoje, piluju s ní pohyb po povelu Se mnou. Oba hošíčky jsem povelovat nemusela, ti se kolem mně šmrdolili oba furt, hlavně aby odměny byly. Tali byla navíc zhrzená přítomností cizíhoelementála, takže se snažila mi to dát pěkně sežrat :D. Ale když došlo na “agilitění” tak to jo, hopiky a tunel dělat budu. Překážku mám danou na hodně nízko, takže i Atom mohl udělat hopiky, ovšem co s tunelem, že jo? Ale i na to jsme spolu přišli. Posadila jsem ho na začátek a na konec dala ruku s miskou s dobrůtkama. Tradáááá proběhnul to jako prt. Pěkně párkrát za sebou. A já si v duchu přemýšlela, jak by to člověk asi udělal, aby mu dal vědět, co po něm chce. A napadlo mě, že by mu to vlastně taky mohl ukázat. Když z dlaní udělám Téčko, bude to zcela jasný gesto. A tak jsme mu to pak pokaždý taky ukazovala. Škoda jen,  že nebylo víc času, je to moc chytrej hošíček, určitě by si to rychle spojil, že po tomhle gestu má proběhnout tunelem. V tomhle je kapek nevýhoda, když je víc psů najednou, že nemáte tolik prostoru, protože věřím tomu, že by to fakt zmáknul i na to gesto.

Co zmáknul velmi rychle byl nosetouch.

Netrvalo to nijak dlouho a přes to,že jsme neměli moc možností jak se domluvit, když je hluchý, si přišel na to, že když se dotkne čumesem mojí dlaně, vymámí ze mě dobrůtku. A pak už na to gesto spolehlivě reagoval. “Paráda, moc šikovnej Atomíček, dostane hubišku ” a lípla jsem mu jednu na tu jeho roztomilou makovici. 

A takhle jsme se prohráli celou sobotou. K večeru jsme se pak šli projít. První jsem vytáhla Taliprtku, aby taky měla nějaký to privilegium, když je ta zhrzená. Měla jsem ji až na hlavě, madáme zhrzenou, a s párkem jsme to pojaly tak trochu výcvikově. Nebylo to nejhorší, vystačila jsem si s hlasem. Pak jsem ju lupla za plot a vzala ven oba hošíčky. Bíglík to nadšeně rval po cestičce ke kapličce, až mu zadní haxny vyletovaly do stran. Děsně se rozdováděl a pak se vytlemeně šmrdolil kolem. Taktéž Rumíček. A toho jsem občas poslala do pole a posílala ho sem tam doleva a doprava. Ať se taky trochu tuží. A já si užívala po sto letech naprosto klidnou a pohodovou procházku se dvěma psy. Protože ani Rumíčka, ani Atomíčka nemusíte dozorovat, dozorují se totiž sami a vy můžete jít a mít hlavu někde v oblacích. Nádhera. Jakmile jsme se blížili zpátky k chalupě, nakopnul Atom motory a s hlasitým jásáním, že se vracíme fordil honem zpátky. Asi aby mu tak kuchyň nezmizela, nebo co :-D. Pokaždý, když se s ním šlo ven, tak při návratu se naprosto rozradostnil a jásavě mastil k vrátkům tím svým nezaměnitelným pohybem, kdy má každou packu na jinou světovou stranu 🙂 . Když běží je megaftipnej.

A megaftipnej byl i v momentě, kdy objevil, že máme na zahradě jezírko. Hupsnul si nadšeně do něj a plul 😀 . K malý radosti Brtníka, kterýžto ho hned šel odlovit, protože psí drápky a fólie jezírka k sobě moc nepasujou 😀 .

Ale nebyl první, kdo si tam zaplaval. Jak první letošní návštěva Ajďulína, tak stejně tak potom i Koněf to prubly 😀 . Netrvalo dlouho a pobavil znovu. Byla jsem instruována, že si máme chránit jídlo za všech okolnosti. Protože bígl. Vzhledem k tomu, že jeho tělesný možnosti jsou kupříkladu proti Bubi i Tali, který svýho času taky značně kradařily, omezený, bylo nasnadě, že by nemělo dojít k nějakým velkým ztrátám na majetku, protože člověk s tím počítá. Ale bígl nespí. A jeho čeníšek už vůbec ne. Takže velmi rychle detekuje sebemenší molekulu potravy. Takže když jsem se večer pustila do střihání v záhonu a mé zadní oko kontrolně monitorovalo dění za mnou a v mém okolí naskytla se mi humorná scénka. Bígl zavalenej židlí, přes kterou byla přehozená mikina v jejíž kapse bylo pár kousků pamlsků. Mám ten pocit, že milej bígl vůbec nezaregistroval, že je zavalenej jak horník, protože vůbec neměl čas. Musel se nutně dobejvat do tý blbý kapsy, která odmítla spolupracovat a vydat ty dobrůtky. Vedle stála Tali a pozorovala to s výrazem :”Ty vole to bé zase průser, ale… dáš mi taky? Já nesmim!” Doběhla jsem k milýmu Babinskýmu, vyprostila ho zpod židle a sdělila mu, že je zločinec, darebák a lump. Bylo mu to jedno, protože to neslyšel 😀 😀 😀 . A i kdyby slyšel, stejně by si z toho kulový dělal, protože prostě bígl.

Ale nepřišel zkrátka, čekala na ně večeře. A to si pošmáknul, dostali každej kuřecí hřbety a tak si pochroupal. A jako večerní dezertík dostali ještě jeden žužlopásek. Rumíček se s ním uvelebil na křesle, Tali na gauči a Atomík si s ním odešel do kůchně, kde si ho řádně vychutnal. A pak? No pak už šli chrápat. “Deset hodin, takže na kutě, přátelé.”  pravila jsem. Protože Atomík nechtěl k ostatním na gauč, dala jsem mu jeho pelíšek ještě na matraci, ať má taky pohodlí. A počítala jsem s tím, co říkala Petra. Že milej Atomík vstává v šest. Takže jsem taky zaplula do postele. 

U nás na chalupě se dobře spí. Každýmu. Takže i Atomíkovi. Chrápal až do čtvrt na devět, kdy vstávali ostatní.  😀 😀 😀 .Ono taky byl značně uondán. Cizí prostředí, cizí psi, pořád se něco dělo, u všeho musel být a to si i přes den trošilinku zdřímnul, 

když jsme si třeba sedli ke kafi, nebo se obědvalo. Nu, vyspinkal se do růžova, takže spokojeně vyrazil s Brtníkem a ostatníma na prochajdu. Došli pěkně až do vesnice a při zpáteční cestě se opět rozjuchal, jak se těšil nejspíš do tý kůchně. S ohařiskama si dal k snídani hovězí jazyk a protože mu to dal Brtnik vcelku měl to na delší dobu. Ale popasoval se s tím udatně.  

Já si na neděli naplánovala, že se budu trochu věnovat zahradě, která teď byla krapítek stranou a tak jsem si řekla, že až si pak dohrajeme, dám pesanům k dispozici zábavu v podobě tří starých kostí. Ať mám volný ruce.  Ale nejdřív budem tužit těla i ducha. Hlavně na tom poli duševním se nám dařilo. Vzala jsem ohaříkům na louku lištičku a jednoho po druhým si je tam vytáhla trochu popracovat, ať se jen tak neflákaj – i když je ta neděle. A protože Atomík tak koukal, co to kutíme, bylo mi líto, že tohle s ním zkusit nemůžu. Ale….. počkat! V šuplíku mám přece tu starou kožešinovou čepici, můžeme s ní zkusit něco novýho. Sice z toho nebude aport,protože na to nemáme tolik času, ale to neva, něco vymyslíme určitě. Popadla jsem čepici, umravnila ohařiska, aby se mi do toho nemontovali, protože hlavně paní Zdrcená se rvala dopředu, že JÁÁÁ HLAVNĚ JÁÁÁ a šli jsme s Atomíkem na to. Pleskla jsem čepici před něj na zem a……. nic. Čučel na mě. Vzala jsem čepici do ruky, ostentativně na ni položila piškůta a položila ji na zem. Čučel na mě. Píchla jsem prstem do čepice a huráá, šel k ní, jásala jsem podrbala jsem ho, sebrala rychle piškůta a odměnila ho z ruky a popadla čepici.  A zopakovala to. To už šel hezky sám a žďuchnul do ní nosíkem. A pak už to šlo ráz na ráz. Jak zjistil, že dotkne-li se papachy čumákem vysolim čtvrtku piškůta, šlo mu to jak na drátkách 😀 . Takže i na práci s kožešinovým “dumíkem” došlo 😀 😀 . Když se nám tam přichomýtnul Brtnik využila jsem ho k tomu, abych zjistila, zda Atomovi půjde ten nose touch i druhý den a hlavně s někým jiným, než se mnou. Krásně mu dvakrát ťuknul do ruky, což mě potěšilo velice.

No a pak už jsem taky musela jít pracovat trochu i já 🙂 . Došlo tedy na ty kostéčky.

Bígloň nadšeně uchvátil tu největší 😀 😀 tu s kloubem. Ohaříkům zbyly ty dvě morkový. Naplnila jsem je sýrem a………… “SÝREM??? “zblejsknul to bíglík. Kloub zapomenut a hrnul se, že taky. No co včil, hochu? Tak jsem ten sejra namatlala do různejch mezer v tom kloubu a byl spokojenej. Pak si tak porůznu ty kostéčky vzájemně prohlíželi a vyměňovali. Ale pro Atomíka byl kloub číslo jedna. Na ten si dával pozor a dokonce k mé nemalé radosti byl ochotný se i ozvat, že to je jeho. Decentně, ale ozval se. “Konečně!! Ty troubo.” říkala jsem si v duchu, protože když měl Rumouš tendence ho sexuálně travovat, tak ani nepípnul maaximálně štěknul, ale to jaksi nemělo valnýho účinku na toho Donchuána zrzavýho. Zato teď ho plně respektoval. “Fajn! Toho kloubu se Atome drž!” nařídila jsem tomu hluchýmu psovi 😀 . Ale nemusela jsem, držel se ho sám. A tím si získal klid a odstup trvalejšího charakteru.

Podařilo se mu milej kloub dobře porozpracovat natolik, že pak jsem mohla nůžkama odstřihnout dva kusy toho kloubu a tím pádem měli všichni tři svojí hračku. Rumíček opět propadl metání kozelců a musela jsem ho honit zahradou 😀 a pak když se vyvalil na záda, jsem mu to musela ukrást a házet do prostoru, aby to mohl lovit, pokaždý nasledovalo další metání kozelců, úprk, válení se po zádech, házení do prostoru…… a tak nějak asi stokrát dokola. To už se dořítila i Taliprtka a ………. k mojemu velkýmu překvapení si vyžádala totéž. Teda nemetala kozelce, a neválela se po zádech, ale taky chtěla a to poprvé, co jí máme, sama od sebe, abych jí tu kostéčku opakovaně házela. Zatím to bylo vždycky o tom, že jsem jí řekla, ať mi to podá a pak jí to hodila. Ona to radostně ulovila (což je účel celý hry, napodobení lovu) a šla si s tím stranou. Opakovaně házet to nechtěla. Až dneska – asi pod dojmem bíglí návštěvy 😀 . Tak jsme si tam chvilku hráli až přimetelil bígl s výrazem “Kamstešli?Cotuděláte?”

Udělala jsem na něj výpad a!!!! “Hauhaaauuu!” Rozzvučel se nadšeně. I dali jsme si honičku kolem auta přeukrutnou, kdy mě stíhal jako policejní auto. I s tou sirénou 😀 😀 Místo majáku měl rozzářený kukadla. A tak myslím, že si to u nás docela užil. Stejně jako já, protože jak říkám, připomněl mi moc tu dobu, kdy jsem měla Bubinku. Nezapomenu na tu chvilku, kdy jsme se s ním a s Rumíčkem vypleskla na trávník na louce, oba vyvalili pupík a já je jen tak v klidu drbala a hladila. 

Moc fajn to bylo. Celý, od začátku až do konce, takže DÍKY MOC ZA TENHLE ATOMOVEJ VÍKEND, Petro, díky moc.