Hola hola pole volá!

Tohle pindělí rozhodně nebylo pro ohařiska odpočinkový, neb nás čekal dvoukoncert a to znamená, že bude venčení v malinko, malinko ustřiženým módu.Tak aby byli rádi, že si můžou odpočinout, vyrazilo se pěšmo na večeři. Do Sobína. Od zimy jsme tam nebyli, tak si tam zajdeme. 

Bylo by to celkem fajn, kdyby to s tou čůzou nebylo zas kapek náročný. Protože jak praví nadpis, bylo to celou dobu “hola hola pole volá!” A bylo nutno jí furt, furt a furt držet hlasem na tý cestě. Jinak by už jí dávno nikdo nikdy neviděl 🙂 . Trochu to zachraňovaly balonky, ale žádná sláva to nebyla. Rozstřelená, roztěkaná, nesoustředěná s potřebou mizet v dálkách. Člověk by jí to i rád dopřál, ale to by musela fungovat prostě jinak. Takhle se halt chce, ať se drží na cestě. Lítat se může jinde.

Na začátku procházky byla prostě jen radostná, že jdeme fšicí, šli spolu s Brtníkem napřed a když jsme z domu vyšli ven my s Rumíčkem následovala ftipná scénka. Byli kousíček od našeho vchodu, když jsme vyšli a Brtník ji poslal za námi. Jenže já byla shodou okolností krytá stromem, co u vchodu roste, takže sice vypálila, ale když doběhla k Rumoušovi hodila výraz: “Jo tak, Rumouš? A co já s nim jako, kůli tomu sem se vracela? Blbost ” 😀 a mazala zpátky. Tichounce jsem pískla. Zasmykovala a letěla jako blásen a měla jsem jí na hlavě. Blbku. Rozjásaně běžela pak dopředu, ale poslechla na upozornění, že se má zbrzdit. Věděla jsem, že si chce jít spočítat ty žáby a byla celá natěšená. Brtník ji tuhle radost – nevím proč – prostě nedopřává, mažou vždycky rovnou na pole. Ale tentokrát jsem si trvala na svým, protože jsem věděla, že tam už dlooooouho nebyla a nutně tam potřebuje jít, má absťák. Kvůli tomu lůžku jsem ji i já vodila jinudy, aby jí nebylo “líto” , že tam nemůže.

Hooorkotěžko dopochodovala ukázněně s námi a pak nastal gejzír rejdění 😀 . Jak malej harant prostě. Jakmile v rybníčku něco žbluňko, hodila tam šíbru a břeh zalily obří vlny 😀 . Nejbližší paneláky mají vytopený sklepy, přes to, že jsou na kopci 😀 . Kupodivu se nechala i dobře odvolat, ale byla rozjetá jak lokomotiva. Tak jí Brtnik cvaknul na vodítko a kolem sámošky šli vodítkově. My si ťapali s Rumíčkem za nima.  Za klášterem došlo k vypuštění Krakena a radostné rotaci prostorem. To ještě v rámci normálu. Na začátku polí už ovšem bylo vidět, že jsme někde jinde a neustále bylo nutno přivolávat zpět a držet tu můru v dosahu. Pak mi došla trpělivost a “skočila” jsem po ní 😀 . Drapla jsem ji za kušnu a nassštvaným hlasem jí promluvila do duše. A sdělila jí laskavě, co všechno s ní udělám, pokud mi ještě jednou zvedne mandličky 😀 😀 . To jí krapítek zbrzdilo a docílila jsem toho, že si ten akční rádius kapek zkrátila, ba dokonce se i sama začala vracet. 

Nevydrželo jí to ovšem moc dlouho a za dálnicí, kde jsou rozlehlá pole bylo nutno mít hlas v permanenci. Nezajímala jí dokonce ani rozdováděná vižlajda Lara, kterou jsme potkaly a která teda byla zklamaná. Páč nejen Rumíček na ni kašlal, ale i ta Tali. Špatnej den pro Laru, špatnej den 🙂 . No ale byla jsem ráda, že se daří ji aspoň tím hlasem vytahovat zpátky na cestu. V aleji jsme dali do hry balonky a to na chvíli zajistilo trochu jinej režim. I proto, že alej odcloní to volání rozlehlých polí po stranách. A bylo možno nechat ji trochu šmejdit pod stromama. U rybníku na konci aleje si oba vlezli nadšeně do vody. Rumíček se rozložil u břehu a tam si žužlal balonek, Tali se brodila u břehu sem a tam. 

Za rybníkem se opět po obou stranách otvírají pole a tak jsme si zas “mákli” abychom ji na tý cestě udrželi. Balonek už nebyl v centru zájmu, ale i tak jsme si s ním pomáhali. To “nej” na nás čekalo v posledním úseku za kolejema. Tam je to vždycky peklo. Tentokrát o to víc, že si Tali hned na začátku našla v trávě mladý křepelky. Věděla jsem, že to pak bude náročný, ale byla jsem za to v podstatě ráda, byla možnost k tréninku.

Zajela tam a zatuhla. Supr, opravdu supr vystavení, to jí musím pochválit hodně. Podařilo se mi ji udržet na místě, dokud jsem k ní nedošla a nedrapla ji za kšandičky. Ještě chvíli jsem ji tam chválila, ale protože vím, že by to pak neustála a vyrazila by, snažila jsem se ji v klidu za kšandy odvést. Což se tedy nezdálo úplně proveditelný 😀 . Dokonale vrostla do země. Pochopitelně. Nicméně se zadařilo a já ji mohla na cestě pochválit, jak je šikovná a vyžádat si od Brtníka vodítko. Abychom se tam mohly vrátit. Znovu pěkně vystavila, drobotina podle pískání lítala někde natěsnačku u nás a já se pak snažila jí ukázat, že když nebude hysterčit – k čemuž opět měla sklony – a bude mi věnovat pozornost, bude to pro ni výhodný. Posléze se mi ji i podařilo odtamtud odvolat tak, že sama dobrovolně přišla. Brtník s Rumíčkem si mezitím čutali na plácku opodál balonky.  Vyžádala jsem si ten její a trochu jí ho hodila, aby mohla vypustit páru. No hodila, hodila…. na tom vodítku to moc nejde a já jí z něj rozhodně ještě nemohla pustit. Tak jsme chvilinku na tom plácku blbly taky, ale bylo vidět, že… ne-e , že jí to táhne do polí ještě víc než předtím. A není se čemu divit. Počítala jsem s tím.

O kus dál jsem ji pustila, vodítko courala za sebou a bylo nutno ji furt stahovat k nám a hlavně držet na cestě, protože se neustále snažila do toho pole vracet. Já vím, že potřebo-vala vypustit nahromaděnou energii, ale taky vím, že kdyby jí člověk to volno dal, tak ho bohužel v takovýhle moment totálně zneužije a už se jí člověk nedovolá. Blbý no. Tak ale nicméně až na jeden moment, kdy mě totálně zazdila a já si musela pomoct krámem, dřív než to madam úplně pohnojí, tak to sice bylo náročný, ale ve svý podstatě to až tak úplně marný nebylo. Ale pohodová procházka, pravda, vypadá jinak 😀 😀 😀 . 

Došli jsme do hospůdky, kde jsme si objednali večeři a Brtnik musel vydejchat to, že dneska to teda vypadalo tak, jak to vypadalo. Byl značně nespokojen. A nedivím se mu, protože jsme opravdu neustále museli přivolávat, volat zpátky, nebo cesta apod. Jak u blbjech na dvorku. Ale na druhou stranu – já si cením aspoň toho, když ta krůta dokáže fungovat na ten hlas. I když je to otravný a to fest. A nebýt toho, že jsme na to dva, tak by byl Rumíček dost ze hry, takhle se to rozloží a vždy se jeden věnuje jemu. 

Nadlábli jsme se a zaplatili akorát tak, abychom stihli autobus, který nás hodí skorem domů. U zastávky je pod úrovní silnice plácek , kde se pasou slepice. A tak měla Taliprtka kino. Rozvernost ji neopustila ani poté, co jsme vystoupili z autobusu a já ji u našich domů pustila z vodítka. Tak jsem si pro ní došla a “pohovořily jsme si na téma, jak se má chovat normální pes” 😀 Takže domů už se pak došlo celkem spořádaně. Tam se nadlábli a šli oba chrnět a my se konečně mohli taky svalit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..