Tenhle  vikend byl chladnej a tak se snídalo v chalupě. Snídaně jsou u nás velkosnídaněma a jak příprava, tak samotná konzumace zaberou nějakej ten čásek. Psi jsou v tu dobu zpravidla už po procházce a nažraný. Narozdíl od nás 🙂 .  Když se snídá venku, poflakujou se koukolem a nebo boří stůl. To pak ovšem následně tedy leží, aby nadále neškodili 🙂 .

Když se snídá uvnitř, zpravidla se uloží časem na gauči. A hnípou. A nebo……když je dobrá
konstelace jako dneska, tak na tom gauči začnou šaškovat a okusovat se navzájem. Pro
tentokrát vzplanul i lítej boj. Propukla zuřivá bitva, neboli hra na pána hradu. Jako vžyccky to byl Štajník, kdo hájil hradby a Tazzimíra útočila. Jak jinak než za ukrutnýho řevu, kterej žádný ze známých psů moc nedává. Ještě, že Štajn má tu dobrou průpravu ze psí školky, kde si jako jediný a nejmladší člen bandy hrával s tehdy již osmiměsíčním křížencem bulíka. Dalším parťákem drsňákem mu byl kříženec bígla a staforda Teddy, kterej je taky pěknej neurvalec a vždcky se hrozně masakrujou. A posledním do mariášový trojice masakéristů je kámoška Ajda. Taky má v sobě kousek nějaký ty stafordí krve a tím pádem jsou její hrátky drsnější, než u ostatních psů. Má to hozený ve hře stejně jako Tazzimíra. Řve jak prokopnutá a děsně útočí. A hrozivě to vypadá. Ovšem jen vypadá. Tali oprotí ní moc nezná míru a tak ji Rumíček musí dost krotit.

Jsou dva způsoby který používá. Vlastně jsou tři. Verbální – kdy po ní “vyjede” a krátce jí seřve . Neverbální- kdy zase “vyjede”, ale ani nepípne. A pak je způsob mírový. Kdy si stoupne a v tichosti stojí a používá různý gesta, grimasy. Kdy a v jakým případě používá co, ještě nemám úplně rozklíčovaný.

Pro tentokrát použil celej arzenál. Nejdřív došlo na neverbální krocení, kdy v jednu chvíli udělal Fofoláče a dal jí v krátkosti prohlédnout svůj přední chrup 🙂 Madam se zklidnila a ubrala na plynu. Posléze se ovšem boj přesunul na podlahu a v rámci válečnejch přesunů se dostali pod kraj stolu. Kde si dal Rumouč do kebule. Jak je zvyklej, že veškerá bolest přichází od flekatýho útočníka, měla smůlu. Dostala do držky 🙂 , přesto že to bylo vis major. 😀 Nicméně po dvouvteřinový pauze už se vesele válčilo dál. A to už pak ovšem stačilo, když se právě jen zastavil, postavil se a podíval se na ni. Pak stočil pohled stranou a bylo pořešeno. Tali zjihla a byla z ní pokorná japonečka 😀 .

Poté Rumíček šel, chvíli se hrabal v koši na dřevo a pak vytáhnul poklad. Tak asi třiceticentimetrovou větev z třešně. Bezva věcička na požvejkávání. A taky na vytahování se. Chodil pyšně chalupou sem a tam, hlavu vzhůru a chlubil se jaaaaakou to má úúúúúžasnou věcičku. Pochopitelně jsem ho musela obdivovat, co to mááÁÁÁ? 😀 Cválal prostorem pyšně jak anglickej plnokrevník a Tazzimíra ho nadšeně pronásledovala. Vždycky, když už to bylo uuuž uuž to mám, cuknul v pravou chvilku hlavou do strany a ona minula. Moc chytrá fakt není 😀 , mělo to pořád stejnej průběh . Vodil jí takhle do kolečka pekelně dlouho. Pak uznal za vhodný, že ji pomučil už dostatečně a nechal ji milostivě se zakousnout do volnýho konce.

A nastala hra na dva kolotočáře. Neboli se – oba pevně zahlodnutý do větvě – za vzájemnýho poštuchování a přetahování točili dokolečka jak na kolotoči. Oba oči úsilim vyšpulený a funěli. Pak začali postupně každej ze svý stany milou větev likvidovat a drtit ji na mikročástice. Jeden vždycky držel a druhej užvejknul, rozkousal a flusnul na zem. Pak se vyměnili.  Rozmělnili hubou společnou a nerozdílnou takhle celou tu větev a já měla následně stejně jako Popelka o zábavu postaráno. Že jsem den předtím vymetla a uklidila celej dům, nikoho ani v nejmenším nezajímalo 😀 . Takže jsem si dala repete. A oni? Za odměnu , za to jak jsou šikovní a zaprasili celej dům, dostali obří lopatku, která na ně čekala ve sklepě a já tak měla volný ruce na úklid, aniž by mě chodil co vteřinu někdo z nich kontrolovat, ešivá to dělám pořádně.