Po pondělním propadáku a úterním repete jsem byla kapek převálcovaná z toho, jak moc jsme se propadli. A přišlo mi, že se propadáme furt a furt. Na čtvrtek jsem si udělala plán, aby mi nakonec zas nebyl k ničemu 😀 .
Plán zněl – půjdeme cvičit vnímání mé maličkosti do stařiny. Rumíčka jsem poslala s Brtníkem, kterýmu se spálená noha ne a ne hojit, takže má teď naordinovaný jen odpočinkový procházky, žádnej adrenalin. Ten jsem si nechala pro sebe. Ráno Talince docela šlo, pokoušet se o klidný venčení, místo toho, aby musela lítat jako splašená, rabovat a řádit. Což je přesně její představa o tom, co je to venčení. Ona si ani nezačuchá, nic si “nepřečte” , nezkoume, nemůže jen tak jít jako ostatní psi. Ne, ona musí opravdu čistě jen řádit. Tak se ji snažím vést k tomu, že můžeme opravdu prostě jen tak jít a nevystřelovat do prostoru. No tak zatímco ráno to šlo, teď to teda nešlo. Výsledek byl, že si našla opět houno, pak si našla…………. nebo jinak, já to zkrátím. V podstatě kdyby:
nesežrala houno, nechtěla sežrat pizzu, nechtěla sežrat kost, neztratila uši má-li nos v zemi a nevzala při návratu z pole kramle na bývalý, zarostlý fotbalový hriště, kde jsem díky tomu vynadala nebohý srně, která vyrazila z vysoký trávy, tak by to bylo docela dobrý 😀 .
Jak jsem měla původně v plánu jít do té stařiny, zůstaly jsme nakonec v podstatě na začátku pole. Měla jsem s sebou dva balonky, oba jsou ve velké oblibě, ale poslední dobou mi na balonky Tali zvysoka kašlala. V pondělí bych si mohla balonek narvat do trenek, a to by bylo tak všechno, co by se stalo. Rozhodla jsem se teda vzít balonky dva a udělat hru zajímavější. Už na kraji pole to vypadalo, že to dneska bude o něco lepší. A bylo :-). Už jen to, že nevypálila a nehodlala zmizet do kšá, ale po hození balonku opsala veeeeeeeee……………..eeeee…………eeeelikej oblouk a nechala se hlasem donavigovat zpátky, abych mohla dát do hry druhej balonek. Řekla jsem si, že teda využiju toho, že se nevzdaluje tolik, kašlu na stařinu a budeme jen tam, kde nám to půjde. Protože jsem byla ráda, za to, že jí to aspoň někde jde. Páč v to pondělí bychom mohly být v jakýkoliv vzdálenosti od toho pole, a nesvedla bych nic, pořád by byla v tom hysterickým oblouku, kdy je schopná se přizabít, jen aby tam mohla jít.
Pro jakéhosi pána, který si tam něco šteloval na autě to musela být zajímavá podívaná. Protože jde ženská, jde pes, pak najednou utíká ženská, schová se za strom, vykukuje jako pako a pak utíká pes. ….. aby spolu zase odešli na to pole a za chvíli utíkala ženská, hópla do maliní (auuu!), vyčuhovala z maliní, nedělo se nic a pak utíkal zase pes, aby spolu zase odešli na to pole……. Ty jo blázinec prostě 😀 . No ale pak se mi podařilo ji na sebe hezky natáhnout a mohly jsme hrát na schovku.
Ne, že bych si dělala marný naděje, že by mě nějak intenzivně hledala, nebojte 😀 . Na schovku s balonkama. Aby to nebylo jen o běhání za balonkem, ale taky o práci v mozkovně. Tali dostala vždycky odložení, já poodešla, schovala ragbiče, poodešla do strany, přivolala Tali – ta PŘIBĚHLA!!! rovnou ke mně a pak dostala povolení hledat balonek. Jooooo, to jí to bavčilo. Aby ne, je to ohař, hledání je její práce. Občas jsme to proložily jen tak hozením, aby mohla taky letět a vypustit páru. A občas jsem jí dala volno na myšočichání. Pak jsem se jí schovala i já. Shodou okolností, akorát kolem procházeli dva kluci s borderkou na vodítku. A Tali, když zvedla hlavu od země a rozhlížela se, kde jsem, tak když mě nenašla, vyběhla za nejbližším pohybujícím se cílem. Tedy za těma klukama, čekala jsem, jestli jí to dojde, že to nejsem já 😀 ……….. no jo, jo, nemůže jí to dojít, já vím. Nemá to kam dojít. Tak jsem pískla, ona to otočila a letěla ke mně. To vám mám vždycky takovou radost!!! No bylo to fajn, nečekaně fajn. Jen teda ten odchod z pole, ten jí nevyšel. Ani trochu.
Nikde nikdo, tak že si to zkusíme jít trochu navolno….. právě kolem toho hřiště. ušly jsme pár kroků a blik a projela křovím. Reakce na zavolání nula. Já tak rychle křovím neprojedu, takže když jsem se prodrala na hřiště, neviděla jsem ji. Rychle jsem vyběhla ven, jestli není zpátky na chodníku. Nebyla, tak zpátky a do prostoru. To vyběhla ta srna právě, který jsem vynadala 😀 . Mno, poté vyběhla i Tali a vidouc, že jsem fakt naštvaná, zajela zpátky do trávy a tam si lehla. Došla jsem v naprostý tichosti k ní, cvakla ji na vodítko a šly jsme. Těsně před tím, než jsme opustily prostor hřiště, jsem ji beze slova zase odcvakla. A šly jsme v tý naprostý tichosti, kdy ticho by se dalo krájet 😀 , bok po boku po chodníku. Tali si nelajsla se vzdálit ani, když jsme míjely dva pesany, co šli po silnici. Došly jsme až ke klášteru, kde jsem ji zase dala na vodítko, protože o kus dál už je silnice, tu jsme přešly a u supermarketu jsem ji zas odcvakla. Vlítla do potůčku a šla ho vypít. No a pak jsme šly ještě k tomu inkriminovanýmu křoví, které skýtá nepřeberné množství hounozásob. A trénovaly to, že když se tam nejde, plynou z toho výhody v podobě hermelínu /syrečky jsem neměla 😀 /, pak si ještě 3x skočila do rybníčka pro míček a pak už jsme mohly dom a já s Brtníkem na germánštinu. A čoklidi si hospodařili doma sami. Neboli chrápali. Rumíček chrápal hned, neb byl uondán plutím a lítáním za balonkem, který provozovali s Brtníkem.
Petróóó a nepomohlo by ji zatím přes ty nejtěžší místa vodit na vodítku? Já jsem taky nejradši bezvodítková, ale přemýšlím, jestli u vás ty úlety nemůžou být proto, žes toho na ni naložila moc najednou.
Dnes proberem balkony, zítra hounokřoví a pozítří bývalé hřiště. Jinak se vyskytujeme na místech již probraných a zvládnutých. Nebo jinak – probíráme balkony, intenzivně, ale jen balkony. A nezatěžujeme psa ostatními lákadly a pomáháme mu tam vodítkem, dokud nejsou balkony probrány a kapacita mozečku uvolněna pro další úkol.
Nepomohlo by jí to?
No ono to bohužel nejde technicky od sebe oddělit, třeba ty balkony a houňouse. Páč jen o dva Taliskoky od balkonů je to pos*aný křoví. Pardon za to výrazivo, ale tak to bohužel v našem okolí poslední dobou je. Všude fakt h…a kam se člověk podívá, Jak v okolí domů od bezdomovců, tak pak v polích od kolistů, to jsou taky dobrý prasata. Nejen, že tam kus louky zdevastovali a udělali si tankodrom a sebrali tak zvěři zase kousek zázemí, tak je to tam všude samej papír. Nekecám.
Já jsem si vědoma toho, že toho je na řešení hodně. A taky třeba v oblasti balkonů, jsem tak trochu couvla. Ale bohužel žiju mezi prasatama, což je hrozný zjištění. I proto miluju tu chalupu, kde na člověka nenarazím.
Znovu zminuji flatku Theu – 30.11. Ji bude 5 let, od 8 tydnu u nas, milovany a rozmazlovany jedinacek. Mame 2 hlavni problemy – jeji neskutecnou palicatost – proste jeji 2 mozkove bunky si neco usmysli a pak s ni nic nehne, a pak jeji zravost – ona presne vi, ze bufetit a hounozroutit nesmi, ze prijde trest, ale proste VZDY je to silnejsi. Mam pocit, ze i ty pripadne “tresty” – je zatcena, dostane na zadek, doma je na chvili zavrena, nekomunikuji s ni – proste bere jako soucast zivota. Ona to nakonec tu panicku prejde, do utulku me neda:/)))!
No on ten trest toho právě moc nepořeší, protože oni si umí najít moment, kdy se tímhle humusem samoodmění. Tak se snažím to vést k tomu, že to bude její rozhodnutí, ale jak bylo jednu chvíli dobře našlápnuto, tak teď už je to zase jinde.
Petro, mluvíte mi z duše. Petřín je v poslední době jedno velké WC, lidi jsou opravdu neskutečná pr…sata. Thea si pochutnala zrovna dnes ráno, a to ani nemusela do křoví… no jo, bylo po víkendu. A opravdu, sežrání pěkného houna je pro ni ta největší odměna. Takže u ní je to rozhodování – pokud ho nechám na ní – jednoduché. Prostě to za ta následující příkoří stojí. Bohužel jsem za celých 5 let nevymyslela dostatečnou motivaci, odměnu, která by byla silnější.
Ty jo já bych vraždila, fakt. Ať si žije jak kdo chce, ale tohle je prostě horší než zvířata. Tuhle slyšel sídlák už můj řev. To prase se nestačilo divit, s jakým křikem jsme ho z těch křovin hnala. Ježíš, vždyť si tam chodí hrát děti!! Psala jsem na obec, zatím se mi nikdo neozval, ale je to fakt hnus odpornej.
No já zkouším jako motivaci ty plísňový sejry – zatím -páč jsem estét-zkouším, jestli vystačím s “hermelínem” , vlídným slovem a velkou pochvalou, když jde od toho pryč. Ale obávám se že nejnižší levl bude jihočeskej zrající, že s hermelínem nevystačím 😀 . Ono já to nenechávám čistě jen na ní. Jdeme společně k tomu hnusu a když se od toho otočí, následuje velká odměna a pochvala -klidná pochvala, říkám jí, jak je moc šikovná a nejlepší a nejhodnější. No uvidíme.
Tak my když jdeme k tomu hnusu společně, tak není problém, to si ani Thea netroufne. Jenže, jak je většinou navolno, tak prostě pobíhá kolem, najednou vystřelí, a já než za ní doběhnu, tak už je pozdě. Jooo nos, ten má naše Theinka parádní!
jojo, to vystřelení je přesně jak u nás. I to je důvod, proč ji učím, že do těch křovin prostě nesmí. když by tohle vzala za svý, tak by byl v okolí baráku relativně klid na venčení. jenže tam těch lákadel je. Ale na druhou stranu…. třeba tuhle – sice mnohem nižší levl, ale u ní i tak úspěch -sama od sebe, když doběhla k rybníčku, kde zas bylo naházený ve vodě pečivo, tak fakt sama od sebe se od toho stáhla!! A že jsem rozhodně nebyla u ní. Takže někdy se ovládnout dokáže. Ale bude to ještě na dlouho. A jestli vůbec 😀 😀 A nosík – jo, tak ten má taky víc než dobrej. Na práci skvělý, jinak nevýhoda 🙂