Původně jsem na dnešek chtěla dát článek s názvem Že by…….. ale myslím, že tohle téma bude víc jako vypovídající.
Říká se, že člověk nevstoupí 2x do téže řeky. Já vám teda nevím. To, co Tali předváděla v pátek, by mluvilo spíš o opaku. Po zastavení auta vystřihla svůj hysteráček. Doufala jsem teda, že tohle už máme za sebou. Tak asi ne. Zas ječela v autě a hrabala na dveře kufru. Div, že neprošla sklem. Bylo jasný, že bez vodítka to nepůjde. Pro jistotu ji teda vzal Brtník. Dělat Mary Poppins s batohem se mi nechtělo. A zas byl s námi pes, který s námi vlastně nebyl. 🙁 Oči feťáka při absťáku. A pak už jsme v tom byli do plnejch. Zas ta stará písnička. Plíce byste si mohli vyhulákat, biftekem nad hlavou točit, plus milion dalších věcí ….a…. nic by se nestalo. Přiznám poctivě, že v takovejch chvílích propadám deprézi.
Teď to byl akorát rok, co jsme si ji vzali a pořád jsou momenty, kdy se propadneme úplně do začátků. A není nic smysluplnýho, co by ji dokázalo nahodit zpátky. Takže sotva jsme vstoupili na zahradu a odepli jí z vodítka, vypálila z nuly na sto a byla v tahu. Reakce na zavolání nulová. Ledva se mi dostala do zornýho pole, vlítla jsem po ní, drapla jí a jela do chalupy. Ať se vyklidní. A ještě jednou a … ještě párkrát, než jí docvaklo, že pokud přijde, má svobodu. Pokud nepřijde, jede na pelech a žádný pobíhání, žádný čuchání, nic. Jenže i když pak už chodila, byla v tom velká neochota. Vidíte na ní, jak jediný co chce, je – být pryč. A to je teda takový jako krapítek demotivující, když vidíte na tom psu, jak jede v módu: ” Dělej, no … tak hlavně, ať už můžu jít…” Nejsem na tohle ani trochu zvyklá. Všichni naši psi, si naši přítomnost užívali a byla pro ně odměnou, ne obtíží 🙁 . Kdyby bylo na ní, tak celý den nepotřebuje nikoho vidět. Jen pak dostat žrádlo a buchout s sebou na gauč. A tam už se i přitulit. Ale venku? Trhněte si. 🙁
Útěchou mi budiž, že po nějaký době se mi podařilo ji zase přesvědčit, že příchod na zavolání není za trest, ale že to má i svoje výhody. Ale je to hroznej proces. Jdete to v podstatě celý úplně od začátku. Po roce společnýho života. Jste pak takový jako setřepaný. No a na procházce, jak se dalo předpokládat, to bylo taky moc fajn teda. Taky se to dalo předpokládat. Udělala jsem jediný, co na ni v takových chvílích prostě funguje. Vyhnala jsem ji od nás. Já to ale hrozně nedávám, není mi to vlastní, je mi to samotný nepříjemný. Jenže bohužel mám vyzkoušeno, že – asi jak byla na hulákání zvyklá – tak nic jinýho prostě nezabere. Nedokáže se jinak “znormálnit”. Furt ten šílenej feťák. Zkoušela jsem fakt kde co. Vodítko, abychom se v klidu domluvily, mi v tu chvíli není nic platný, protože ona prostě popírá, že tam někdo je, to jednak a druhak, když má tenhle rapl, je vážně schopná mě i sebe přizabít, to nijak moc nepřeháním. No takže, tohle jediný udělá restart, aby se zapnula a byla na příjmu.
Pak ji přivolám, ona letí jako šílená, skáče mi až nad hlavu a jdeme zpátky na místo, kde jsme se dostaly do problémů. A to už je to úplně jinej pes. A fungujeme úplně jinak. Radostně a s ochotou. Úplně na palici. Člověk musí hulákat jako blbej, aby ten pes ochotně a rád spolupracoval? To je přece totálně nesmyslný. Jenže bohužel to tak je. Co jí v mládí učili, tak podle toho jede. Jen bych si řekla, že za ten rok, už to dokážu přetočit, že jí dokážu ukázat, že to jde i jinak a mnohem příjemnějš.
No naštěstí se tenhle hlubokej propad týkal jen toho pátečního podvečeru a druhý den už to nebylo tak hrozný. Úplně cajk teda taky ne, pořád bylo “co dělat” , ale jak říkám, nebylo to už tak hrozný. Když se odpolko trochu vylepšilo počasí vyrazili jsme si na louku s balonkama a pak s klikrem. Vzhledem k podzimní aktivitě myší jsem to neměla úplně jednoduchý, protože tohle je Tali nej zábava. A přitáhnout její pozornost od myšího bádání, to dá prácičku. Pak se vybelhal z chalupy i nebohej páníček a že se půjde aspoň trochu projít a svou spálenou a značně oteklou nohu trošku rozchodit. Jen tak úvozem tam a zpátky. Ve středu totiž dostal páník od Tali moc pěknej dáreček k ročnímu výročí, co ji máme doma – spálila mu stopkou kotník tak, že skončil v pátek na chirurgii. Asi jí to bylo málo, chtěla mu těch dárků dát víc… a tak na znamení toho, že si ho váží…. mu přinesla hlavu od ovce! Nevím, kde se tam v polích vzala, jestli sousedovi někdo upytlačil ovečku, nebo jestli to bylo z porážky, či co. Nevím, každopádně jí to zaujalo a donesla mu ji. Naštěstí se dohodli, že domů to neponesou. Když jsem šla v podvečer s oběma psiskama na krátký cvičení do polí, udělala mi Tali docela radost. Po počátečním hodně váhavém přivolávání od křovin, pak chodila sama od sebe a radostně přibíhala. A to je pro mě hrozně podstatný-to, že sama a radostně přiletí, aniž bych musela volat. A je pravda, že loni touhle dobou to bylo úplně jinak. Jak mohla, tak to napálila a zmizela a lítala si sama sem a tam a nikoho nepotřebovala a hlavně ani nechtěla. Teď to ale naopak bylo o tom, že se třeba někde začuchala, aby pak letěla za námi a já mohla klikat a rozdávat kostičky slaniny jako divá. Pak jsem to prostě beze slova otočila a šla zpátky k chalupě. A tam jsme hezky v tichosti, bez hulákání a dovolávání se, dorazili společně. Když jsem pak usnula na gauči u kamen, lehla si vedle postele na matraci a opřela si o mě hlavu.
A dnešní den byl zase moc fajn. Páteční feťák zapomenut (na jak dlouho?) a tak jsme mohly hezky na volno trénovat ve vysoký trávě to, že i tady se chodíme hlásit a hlavně máme přijít na zavolání. A když nepřijdeme, tak nám všichni utečou. A odpoledne jsme si na louku vyrazili fšicí tři na šípky (páníka jsme nechali s jeho nafouknutou haxnou v chalupě). A protože se ten den Talince hodně dařilo, bylo to o tom, že se kolem mě v tý vysoký trávě motali dva psi, kteří si mě oba hleděli. Střídavě si čuchali ty myši, střídavě se hlásili a střídavě se rasili mezi sebou jako dvě paka. I z tohodle mám radost, protože to znamená, že dokáže (zatím jen teda tady u nás, na chalupě) i v tomhle pro ni tak exponovaným místě, myslet taky na něco jinýho, než jsou pachy, myši a zvěř. A může taky prostě být jen tak psem a třeba si tam i hrát. A to nejen s Rumíčkem, ale i se mnou. Zkusila jsem párkrát, jestli bude ochotná jít hledat do tý vysoký trávy balonek. Protože tam ji zpravidla fakt nic jinýho než výše uvedený nezajímá. Několikrát jsem ji rozblbla na posekaný části louky, pak jí dala čekej a odhodila míček do vysoký trávy. A po chvilce ji pro něj poslala. Jooooooooooo!! Našla, a byla radostná. Byla velepochválená, jak žižkovná vona je. A byla na sebe hrdobec. Po právu, protože ještě před půl rokem bych si o tomhle mohla nechat zdát. Protože jakmile by ten svůj dlouhej sosák strčila do vysoký trávy, přestala bych existovat. Natož, abychom mohli mluvit o nějaký “práci”. Já mám vždycky takovou radost, když se jí daří, že když pak přijdou takovýhle propadáky, jako v pátek (a teď opravdu nemyslím nějaký zlobení, nebo neposlušnost jako takovou, ale ty její feťácký stavy), je to pro mě zas tak trochu rána mezi oči. Jo, mohla bych si už zvyknout, ale já furt doufám, že to dokážeme přehodit. Tak nám držte palce. 
Vypustit na zahradu (buď ráda že ji to chytlo zrovna tam. Teda – je to oplocený a psuodolný?), neřešit, za chvíli vzít klikr a Rumíčka a hrát si. Buď jí to dojde (chvíli ignorance a pak teda vzít na milost), nebo si pocvičíš s Rumíčkem, vyklidníš nervíky, pak si uvaříš čajíka (nebo co piješ), třeba i všichni přítomní zalezou do chaty… Prostě jednou bych ji nechala ať má co chce. Ať si sama přijde na to co je lepší. A – stará už je skoro dost – utahat, utahat, utahat. I fyzicky. On pes člověka opravdu vnímá trošku jinak v okamžiku kdy mu člověk ukáže, že on je ten, který psa klidně uštve a pak si dá sám ještě kolečko.
V tyhle momenty jí je všechno fučík (ignorace, práce s druhým psem, natož to, že všichni zmizí ) a pokud jí v tom nechám a nevytáhnu ji z toho, tak si to pojede do skonání světa 🙂 . Ona v těch chvílích za nejlepší považuje to, že nikoho nepotřebuje. Takže jediný co funguje je to, že jí tu činnost přeruším a dostane ji k dispozici, když se dokáže nějakým způsobem trochu ovládnout. Tedy přijdeš na přivolání? No super, tak si tam zase utíkej. To je pro ni v ten moment TOP odměna, nic víc neexistuje. A já jí to ani zakazovat nechci, jen musí mít zapnutý uši a přijít, když se zavolá, pak ať si zasejc maže. Je to ohař, práce s nosem je jí vlastní a vzhledem k tomu, že tam začali přes týden zase chodit zajíci, je mi jasný, že jí to vždycky dostane. Ale, bude to ovladatelností. Jinak nebude nic.
edit – no ono jí to nechytlo právě tam, ale už když jsme zastavili autem – to je ještě tak půl kiláčku?? necelýho, k nám na chalupu. Jo zahrada je teď psůmodolná, to je v pohodě, proto jsme jí odcvakli až tam, jinak už ji nikdo nikdá neviděl 😀
Jasně, ale taky ji to mohlo popadnout doma – a co tam s ní?
Fakt myslíš, že by ji nezastavilo nic? Jako ani za několik hodin? (Tohle zvíře chci na trek!)
Práce s nosem – jak jste na tom se stopama? Plná čumáková práce a přitom plný soustředění – to by ji mohlo hodně srovnat, pokud odhadneš správnou obtížnost.
Tak doma už je myslím fakt úplně jiná, než byla, to je paráda – no ale trvalo jí to – z toho nejhoršího – pět neděl, než se jak, takž posrovnala.
ne jí fakt nezastaví nic, má nevyčerpatelný zdroje energie, ale….. třeba proti Rumouškovi – nemá šanci, on je fantasticky rychlej a i v tý rychlosti oproti ní neunavitelnej. Když spolu blbnou, tak ona po nějaký době stragicky zalehne a on si nadšeně běhá tryskokolečka přes celou louku a vůbec mu nevadí, že ho nikdo nehoní 😀 😀 možná o tom v tý rychlosti ani neví :D.
Stopu zatím s ní ne. Oni to rozjeli, ale bohužel ne tak, aby na tý stopě byla ovladatelná, takže tohle tlumím. Nos jí zatěžuju hledáním věcí. Odložím jí, jdu něco schovat – už i trošku do výšek – a pak ji pošlu. Stopu jako takovou teď ne-e, dokud ji doopravdy nebudu mít v ruce. Ono jak se špatně soustředí, tak není problém jí mozek unavit jinou prací. jen ji člověk musí dovést venku ke spolupráci. Doma dobrý, tam jí to moc baví, venku je to trochu horší.
třeba se fakt ještě dorovná kolem toho třetítho roku, až “dospěje” zcela
to ale nevím, jestli do tý doby přežiju. Dneska to bylo zase úplně hrozný, fakt hrozný, bere mě z toho depka. Ječela, klepala se, nebyla schopná jít normálně ….. všechno kam jsme se posunuli je pryč. Nevím co se stalo. Jako kdyby jí přeskočilo. :-(. Včera mě viděl místní myslivec a řekl jen: Nezávidím vám to. A to jí neviděl v plný parádě, co předváděla pak.
Občas dojde energie a víra v to, že z ní bude normální pes.
no úplně normální pes z ní třeba nebude, bude z ní většinově normální pes, to taky není špatný ani málo
to jo, to máš pravdu. Já vím, že nikdy nebude fungovat tak, jak jsem doposud byla zvyklá. Asi bych si to měla připustit a uvědomit víc, než si to připouštím a uvědomuju. A ona se v hodně věcech zlepšila. Jen ta cesta, ta je někdy fakt hodně únavná. Hlavně proto, že teda teď se to zase nevím proč, tak hodně zvrhlo, 🙁 . Tady v Praze to v polích stojí úplně za pytel. Pokud ji pustím a jsme v dosahu stařiny, vysoký trávy apod. nemám fakt šanci. A to až tak, že ji odtama vyvedu a ona tam zase obratem uteče. Ovladatelnost nula, a to i NA VODÍTKU!!! 🙁 to je hrozná kumulace frustrace.
Jako jasně, kdybych ji vodila čistě jen na řemeni a neřešila ty věci, který většina lidí neřeší, tak to mám v podstatě cajk. U ní je taky potíž to, že to, že kdykoliv se jde ven, bere jako příležitost čistě jen řádit, vyrábět hovadiny, a jet si svoje. nestihne se ani vyvenčit, nekecám. Jsme téměř tam, kde před rokem- nevím proč.
Vydrž! To je nějakej (mo)mentální úlet. Nebude hárat?
jo já vydržuju, to jo, ale jak říkám, je to hrozně frustrující, ona tam není schopná fungovat – ale vůbec, opravdu vůbec, je mi z toho smutno, protože to je zase opravdu boj. Musím někde dělat chybu. nebo teda my oba. I když bychom měli jet jednu lajnu, tak asi nějaký nuance budou. Ona by fungovala mnohem líp, kdyby byla jedináček. Líp by se navázala- a že i na tomhle se maká, chodíme právě proto s nima s každý hodně často zvlášť. Nejen kvůli koncentraci na ni, ale i proto, aby si tvořila vazbu především na nás a ne na Rumíčka. Ale bylo by to jednodušší. No nenadělám nic, jen prostě jsem ráda, že můžu se zdůvěřit.
ad hárání – no to se neví právě, protože si po svým prvním hárání střihla po třech měsících to ještě jedno-nečekaný. Takže teď buď bude následovat to v tom původním termitu – což by bylo září a nebo se odpíchne od toho druhýho neočekávanýho hárání a bude to až v prosinci.
hele, děláš to dobře, děláš dvě maxima, zbytek je prostě na Talince.
Ale naprosto tě chápu.
Čtrnáct dní cvičíme s Luckou slova close, school bag, your, please, barvy apod. a přesto mě prosba “please, close your red school bag” stála odhadem pět let života. co je please? co je close? (škola?…), co je red, co je school bag (penál?).Uáááááááááááááá
no ano to spojování!! To je moc složitej proces.
Jestli můžu navrhnout – je dobrý učit ne samostatný slovíčka, ale třeba právě small house – malý domeček – učí se je rovnou používat ve spojení, má druhý slovíčko de-facto zadara, myslím, že rozpojit to je jednodušší, než to spojovat. Zkusit to můžeš, líp se jí určitě bude učit např. small house for dolls – malý domeček pro panenky, než to naopak sestavovat – nemusí to taky slyšet, kdyby si to přečetla, bude mít čas si ty slova vybavit, v mluveným jazyce je to mnohem horší. že jí moc zdravím a je šikovná, že se takhle brzo učí jazyk (a maminka taky, že to přežije 🙂 )
tak špic před háráním rozkládá ploty (předminulý žral vatové kabáty), to bych ještě běžnou neposlušnost považovala za snesitelnou 😀
no když tohle není běžná neposlušnost – tohle je nedovolatelnost právě a to by ještě mohl člověk polknout, ale ona prostě ……. zešílí, škubne jí, je jak magor. Opravdu – opět stav feťáka při absťáku. Nedostanu-li to, tak se tady budu smýkat, tebou budu smýkat, je mi jedno, že jsem na vodítku, nevmínám nic. nic jinýho, než to co se mnou cloume. Není to úplně hezkej pohled na to. 🙁
dobře, tak finančně snesitelnější 😀
gůůt souhlasím, finančně je to lepší 😀 ale nervy budou stejný. čůzy to jsou. proto furt řikám, lepčí hošíček
U králíků bych s tím, že je chlapeček lepší, souhlasila, u psů myslím, že to až takový není.
Několik let s Ciráty jsem úpěnlivě myslela na to, že neni zlej na děti a vyděsil Labrose. A popravdě to byly jediný klady, co jsem na něm v jeho produktivním věku našla.
Jenže my jsme měli to relativní štěstí, že mu částečně pomohlo stěhování.
To ale myslím u lovečáka nezabere.
No… možná by zabralo. Museli bychom se přestěhovat do Novohradských hor. Byla tam SKVĚLÁ!! ÚŽASNÁ’!! Opravdu, těch pár blbinek, který předvedla, to se nepočítá, ale………….. fungovala krásně, tak jak jsem zvyklá, byla se mnou na jedný vlně, vždyť jsme prochodili lesy, hluboký lesy, louky, v Rakousku jsme byli. Každej pes někdy zazlobí, a tak i ona. Ale prostě Byla NORMÁLNÍ! a já bych hrozně i kvůli ní chtěla, aby byla tak normální jako tam. Aby mohla pobíhat, být svobodná, do slova a puntíku. Bez toho, že ji budu regulovat. A to po návratu není. Tam člověk s ní prostě byl – tady z ní nejde spustit oči, uši, furt jí musíš mít pod těžkou doslova KURATELOU. To není běžnej život. Jo. můžu ji vodit na řemeni, můžu. Jakou vedle v domě toho angličana. …………. je mi ho líto. Radši budu hubou dřít chodník, než tohle, co má on. Jednou to dokážem – jestli dřív neumřu 😀
edit -ale Ciráty, tak jak já ho znám, byl dobrej, dobře ovladatelnej. Tak ho nepomlouvej 🙂 , Je to ftipnej a inteligentí pán 🙂