No fakt! Bylo to vo fous. V pátek jsme si dali s pánčičkou cvičební procházku do polí a užívali jsme si sebe navzájem. Byl jsem radosten. Tak radosten, že když jsem nesl pánčičce

Pana Šroubováka, kterýho mrskla v dál, tak když si přičupla, aby mě hezky pochválila a odměnila, tak jsem ji radostně srazil mezi hroudy. Ležela tam jak brouk na krofkách a děsně se smála. Já jsem se taky smál a zadupával jsem ji do těch hroud ešče víc a víc. Tak mocně, že šécky skřipce z vlasůch se jí tam ztratily. A vypadala jako prasca. Pánčička.

Pánčička byla neščastná. Bála se, že jsem polknul víčko jakýsi, který nemohla najít, a nadávala si a byla nervózní. A Bubice ji zas chtěla utěšovat a pronásledovala ji po bytě s papučí a furt ji kontaktovala. Což způsobovalo, že se vo ni asi 100x pánčička přerazila a byla ešče nervóznější. Já jsem se tvářil jak boží umučení. Řikali. Škroukal jsem si na pelíšku, páč mě bolel břuch.

Večer se našlo víčko pod ledničkou a pánčičce trochek odlehlo. Mně ne. Furt jsem škroukal. K blutí jsem ešče přidal výrobu hořčice. Nicméně štajnoproblém mi stejnak nikdá nezabránil v tom, abych vždycky při venčení nezaběhnul ke svým výkopům zkontrolovat, co se tam děje. Mám totiž novou funkci – jsem stavební dozor nad výkopovýma pracema, který nějakej pes započal za naším domem.

Děsně mě to zaujalo, protože ondynoj jsem byl na vycházce se zlaťáckejma kámošema a voni se výkopovejm pracem věnujou voba dost intenzivně. Zaujalo mě to. Pánčičku už tolik ne. A tak se mě snaží v dobrém přesvědčit, že nejsem józefpšík a nemusím výkopovat. I se jí snažím vyhovět, ale džuzny mě přitahujou – teda tydle dvě za domem maximalisticky –, tak nad nima aspoň vždy bádám, když nemůžu výkopovat. Každou, ale fakt každičkou vycházku musím nakonec utikat, moc utikat k nim, tam si stoupnout a pozorovat.

Pánčička se obvykle směje, že jsem stejný pako jako Ešátor býval. Ten zas musel tu první zimu každičkou procházku utikat k vyhozený matraci zapadaný sněhem a tam pak na ní s pánčičkou hopikat, až sníh vyletoval. Bralo ho to prej dokonce tak, že když pak po letech, po hodně letech, to už byl velkej pes, našli v lese s pánčičkou matraci, musel nutně na ni utikat a hopikat! I s pánčičkou. Tak moc ho to tehdá bavilo. Mě ten stavební dozor taky moc ba.

Takže, když pánčička viděla, že i ve dvě v noci, když jsme byli venku se štajnoproblémem, jsem pak utikal dozorovat, říkala si, že to nebude snad tak vážný. I ve tři ráno jsem musel dozorovat. I ve čtyři. To už pánčička byla víc mrtvá než živá. Ráno v sedum vstali s páníkem, voba takový zmuchlaný jako. Pánčička se zmuchlala ešče víc, když jsem nechtěl ani drobek jídla. Ale neblul sem.

Pánčička vzdychala a říkala, že se asi jet nedá. Kaam, kam se nedá jet? Byl jsem zvědavej. Ale nic mi neřekli. Bubi taky nic nevěděla. Pánik říkal, že teda pojedem na votočku. Udělal snídani, pánčičku k ní dostrkal. Pak zabalil, co vona večír připravila, hlavně prej jakousi tašku s dárkama museli vzít. Ale podle mě nejdůležitější jsme byli my dva s Bubi, nás přece nemůžou nechat nikdá doma.

I když to tak pro mě chvíli vypadalo. Páč prej se nabízela panička od tety Ajši, že si mě vezmou. Nakonec jsem ale jel taky. Lehnul jsem si do kufru a spal. Když jsem se probudil, akurát jsme zastavovali. Na místě, kde už bylo mnoho lidijů. Velkejch, ale i malejch. A i psůch. Taky velkejch a i malejch. Některejch ale hoooodně velkejch! To byste koukali, jak velkejch. Pánčička měla radost a šla se vítat. Se všema. S lidijema, se psima. Výjimečně prej nevyskočila za jízdy z auta. Asi byla ešče zmuchlaná z toho nevyspání.

Když jsem vystoupil z kůfra, dost ve mě hrklo. Proti mně stál kůň! Živej černej kůň převlečenej za psa ale! Podvod nějakej. Kůň se tvářil, že je fakt, ale jako fakt pes a taky si chtěl jako pes hrát. Já jsem byl ešče takovej rozvrkočenej z toho břucha mýho a tak sem se v počátku bál. Von mě totiž bodře poplácal po zádech tou svou tlapou velikosti tenisový rakety. Pánčička se smála a vysvětlovala mi, že se nemám bát, že to je fakt pes, ne kůň a že je to jako můj dobrej kámoš Digi. Taky prej doga.

Dobře, Digi je fajn, rozhodně ho mám rád, skvěle se vždycky vyběháme, ale nevim, ešivá to bylo tim novým prostředím, nebo že jsem nebyl úplně ve svý kůži, ale měl jsem tak jako troooošánek obavy. Zalezl jsem do auta radši. Konik posmutněl. Jen do té doby, než spatřil Bubinu. Nařítil se k ní a že se spřátelej a budou se honit. To byl jeho návrh. Návrh Bubice zněl: „Dám ti do kušny!“ a zalezla taky do auta.

Dost mě to zarazilo, neb jsem to nečekal. Tak jsme tam s Bubi seděli v autě a pánčička dumala, ešivá jet dom a nebo kousek jít. Pak ji Fajfka pruhatá přivítala, stejně jako pánika, páč vona je má ráda. Fajfka pruhatá, velmi vzhledná psí krasavice, líbila se mi. Líbila, ale musim si prej chvilku počkat, až se trochu poseznamujeme. Naznal jsem, že tenhle mejdan si nechci nechat ujít, a rozhodnul za pánčičku. Deme! Já rozhodně teda pudu. A voni ať se rozhodnou. A tak prej jo, aspoň kousek! Vrátit se prej můžeme vždycky.

Měl jsem radost, budu proudit! A taky jo. Hodně mě bavilo proudit kolem Fajfky, řikal jsem si, že si ji vobrousim. Jak jsem tak proudil, proudil i můj potrubní trávicí systém a bylo mi dobře. Hned co jsme vlezli do lesa, zkusili jsme hrátky s tim konikem převlečeným za psa. Já jsem byl rozpolcen. Moc jsem si chtěl s Nejtkem hrát, ale jako víte – von je fakt dovopravdicky vobrovskej, to prostě nemůže bejt pes, to musí, musí bejt konik, jediný, co nedělal, je, že neřehtal. Ale jinak prostě kůň. Černej lesklej kůň.

Skončil jsem tak, že jsem válel sudy v listí, což se mi líbilo, ale… pořád jsem si nebyl jistej. Nejtek tedy přesměroval svou pozornost na Bubi, která ho zaujala velice. Enemže vona se vo koně taky nezajímá a řekla mu to. Pak mu taky řekla, aby ji nechal bejt. Pak mu řekla, ať jde do háje. Pak mu řekla… no to se už publikovat nedá. Jenže… víte co, von Bubinku nikdo nebere moc vážně, vona sice dělá protivnou, ale nikdo jí to moc nežere. Na mě taky dělá zlou, jenže já vim, že vona zlá neni, a tak ji klidně dál trhám za živa. Dokud mě neodtrhne pánčička a nevyslíkne mě z toho drézu, jak vona furt řiká.

Honička

Čas vod času jsem proproudil nenápadně kolem Fajfky, aby si teda zvykla. Bubi šla taky nenápadně zkoumat Fajfku, aby si taky zvykla. Po nějaký době už šly vobě holky kousek od sebe. Vona je totiž Fajfka z gruntu hodná baba, to se pozná. Moje pánčička ji má moc ráda, jako dyby byla naše. Což taky skorem je. Až se skamarádíme úplně, bude naše úplně. Adoptuju si ji, už jsem se rozhodnul.

Hezky jsme se tak přelejvali, chodili se dívat na zvláštní skály, potkávali cizí lidije, pséky i koniky. Proudění dělalo dobře mému zažívacímu ústrojí. I jsem se koupat chtěl – když se koupala Fajfka, dovádivě jsem tam hópnul za ní do toho potoka a hodil kolem ní pár smyků. Ty se jí zalibily velice a tim pádem i já jsem se jí evidentně zalíbil a myslim, že by si bývala i byla hrála. Ale prej fšécko má svůj čas a já mám hlavně vymajznout vod tý vody. Vymajznul jsem tedy a cestou stačil zadnicí drcnout zkusmo do Fajfky. Dooobrý, dobrý, vyšlo to, vykulila v údivu oční bulvy. Jednu chvíli šel pánik napřed a pánčička vzadu s jednou malou pochodující. Velmi statečnou pochodující, páč prej ve věku svých dvou let ušlapala celejch… přes tři kilometry!!! Je dobrá jako já. Využil jsem toho, že pánik je daleko od pánčičky a… lítal mezi nima. Mohl jsem tak tim pádem nalítat dvakrát tolik, než kdyby šli spolu. To bylo dobrý.

Pánčička si mě pochvalovala, že se chovám vzorně, že se jich držím sám od sebe a nikam neodbíhám, ani volat mě moc nemusí. A v duchu se prej modlila, aby mi todle zvostalo už na furt. Protože se prej chovám velmi moudře a dospěle. Ešče nevim, dávám si na čas, jak to zařídim. Podle toho ešivá budou hodný, nebo ne. Cestou jsme potkali slepičky a kohoutka. Nooo, to sou vám zajímací tvorové, chtělo se mi je jít zkoumat blíž, ale jaksi plot mi tam vadil. A taky vodítko, páč jsme byli v obci, kde chtěli vodítka. A pak taky stejně – byla tam pánčička, ta by mi nějaký podrobný bádání nepovolila. Takže jsem musel dřepkins a bejt v klidu.

Pak jsme se napili v potoce – teda takhle – vostatní se napili, já jsem musel z mističky, abych prej neblul zas. Ale!! To pánčička neví, že z tý louže předtim ta voda byla vynikající! 😀 Vyrazili jsme dál podél vody a po chvíli zas byli vodpoutaní fčicí. A pak jsme dorazili k hrochovi. Byl dřevitej a dobře se na něm sedělo. Tak jsme s Bubicí dělali modely a nechali se ofocovat. Když jsme byli dostatečně doofocený, vyrazili jsme dál.

Vim totiž z doslechu, že můj velkej předchůdce a její velkej obdivovatel Ešátor zvolil kdysi dosti podobnou taktiku. V podstatě jí prej tehdy taktikoval přes hlavu sem a tam a skákal a hopikal, až vona z toho byla celá zničená a radši ho vzala na milost, hlavně aby už od něj měla pokoj. Následně ovšem doslova – páč prej na táboře (kam prej taky pojedu) se tehdá k němu na ten pokoj i nastěhovala a bydlikovala tam. A tak jsem taky taktikoval – furt kolem ní jsem taktikoval. Dost mi to vychází, nesnědla mě, čehož si převelice vážím. A hlavně se těšim, jak se budem družit. V pohodě a s vyprávěním o pomatené Berušce jsme dorazili zpátky k autům.

Spořádaně jsme nastoupili do přistavených vozů a někteří se s námi rozloučili. Jako třeba Nejtek, kterýžto je hrozný chudák, protože má velmi malé auto. V podstatě je tak trochu šnek, co má těsnej domeček 😀 Tak jsme ho fšicí tak mocně litovali, až mu následně jeho páníci raději pořídili o pár čísel větší budku na kolečkách. A tak si jezdí tetkon jako pán. Trochu mu závidim, já se musim dělit vo kufr s Bubicí. Nejtek tedy odjel domů a my ostatní do hospůdky. Tam jsme s Bubicí dostali do koutka ležení a já jsem totálně vytuhnul.

Až do doby, kdy si oni donacpali břuchy, dopovídali si všechno, co potřebovali, a domazlili se s naším nejmladším členem výpravy – maličkatým Martínkem, kterej byl celou dobu schovanej u svoji maminky pod šátkem a až v hospůdce vykouknul na svět a všichni z něj byli celí hyn. I chlapi. Aby ne, páč on jest to líbezný malý hošíček s velmi moudrým výrazem. Pánčička tvrdí, že z něj bude vědátor minimálně. Přemístili jsme se zpátky k autům, tam se už fšicí definitivně rozloučili a jelo se domů. Pánčička byla ráda, že mi je dobře. Že mi ten výlet tak prospěl. Tak aby nebyla tak rozradostněná, tak když jsme vystoupili, hodil jsem před barákem jednu malou šavli. A hned šla zase do vrtule a hysterických obloučků. Ale ráno už mi bylo dobře. Dal jsem si lehkou snídaňku a dokonce jsem ji udržel po celou dobu v pupku. Pánčičce konečně odlehlo a všechno se mohlo vrátit do normálních kolejí.

P.S. Fotky, tak ty jsou milí přátelé od Xerxové a od Černého čaje, které narozdíl od pánčičky s sebou měly fotoaparátek a mohly se dělat obrázky. Tedy takhle, po pravdě řečeno, ona ani Xerxová obrázky nedělala, dělal je Nýtkův pánik, páč Xerxová měla na starosti Nýtka, tak jen abychom mu neupřeli zásluhy. Pánčička žádný zásluhy nemá, páč – na foťák si ani nevzdechla, jak byla celá hyn z toho mýho problému, to jednak a druhak – ona se spíš zajímá o nás než o focení a pánik, ten fotit nechce, takže my jsme v tomdle s Bubinkou dost jako zanedbaný 😀