V pátek jsme už osaměli a plánovali kam vyrazíme. Nejdřív to vypadalo, že by bylo lepší asi nějak si moc nevyrážet, protože krk zase zlobil, ale……..

Ale! Jsme přece na dovolený? Jsme. A tak to zase pojmeme tak jako zlehýnka a vyrazíme přece jen na tu Hrčavu, o který jsme uvažovali. Mluvila o ní Dennyky, že tam byly a líbilo se jim tam, mluvila o ní i Peťa. Nebudem to nějak lámat přes koleno, pojmeme to procházkově a budem se flákat. Sbalili jsme báglík, naložili ohařiska do auta a vyjeli jsme. Se zastávkou v Mostech u Jablůnkova.

Kde je myslím jedno z nejkrásnějších info center. Tohle se jmenuje Gorolské turistické informační centrum a kdo byste se tam někdy pohyboval, doporučuju si tam zajít. Je to nejen moc hezká stavba, s hezkým, dobovým interiérem ale paní je tam taky velmi ochotná, velmi informovaná. A taky mají zajímavou nabídku věcí, které si ta můžete koupit jako suvenýrek. Já tam třebas koupila kávičku z pražírny na Hrčavě a sirupek, jako dárky pro Peťu a její maminku, až za nima druhý den pojedeme na návštěvičku. A taky zázvorový všelék – na ten můj krk. Mimochodem funguje, opravdu. I proto jsme pak taky koupili velkobalení. A taky to bylo jedno z mála míst, kde měli turistické známky. Protože spousta míst, kde je mít měli, je momentálně shodně neměli k dispozici – myslím, že to bylo celkem na osmi místech 🙂 .

Tady měli nejen tu svou, ale taky charitativní, v dvojnásobný ceně, která putuje na obnovu kostela v Gutech. Ten zapálili před dvěma lety tři naprostý idioti a zničili tak něco, co vydrželo 450 let. Je jen dobře, že soud byl fakt nemilosrdnej a napálil jim slušnou raketu. A protože můj šéf taky turistikuje a taky známkuje, tak jsem agilně vzala telefének a opýtala se ho, zdaliž se taky nechce ke sbírce připojit. Normálně člověk sbírá pochopitelně jen známky, kde se pohybuje, ale tohle je něco jinýho. Takže pochopitelně souhlasil a já mu hned taky jednu zakoupila. 

Když jsme u tý obnovy budov – musím říct, že mě hodně zaujala renovace budovy, která slouží místním k různým společenským akcím. Sledovat, jak ji tam ti dělníci precizně obkládají kamenem-nikoliv vertikálně, alébrž horizontálně, skládáno na sebe podle toho, jak na sebe kameny pasují, bylo zajímavý. V dnešní době, kdy se každý snaží věci spíš odfláknout a udělat na oko, se na tuhle nimračku, kdy se to nedá udělat šup-šup,  dobře koukalo. Sama budova je hezky opravená a člověka upoutá a tohle bude třešnička na dortu. 

Z Mostů vede do Hrčavy hezká silnička lesem  a tak jsem se kochala. V Hrčavě jel Brtník zaparkovat a já s Rumíčkem přepadla malinkatý stánek se suvenýry. Tady taky měli známku a krom toho taky kráásný látkový srdíčka na poutku z chráněný dílny. Nějak jsem před časem srdíčkům na poutku, kterýma se dá ledacos ozdobit, propadla a tak jsem si jich taky koupila hnedle asi pět. Pěkně na ty chybějící kliky u dveří. A……. Rumíček tak žádostivě nakukoval do toho košíku, kde je měli………….. 😀 😀 Ne, ne, ne. Nesmějte se, vokamžitě s tím přestaňte!!!!! Ale nekoupila jsem mu srdíčko, toho by mi bylo líto, kdyby ho usmolil v tý svý kušně mokrý. Ale! Vybrali jsme látkovou slepičku na poutku 😀 😀 . Jeeeditíííí jakou von vám měl radost!! Jak malej smrad na táboře, když si koupí suvenýr 😀 😀 . Fakt nekecám. On je prostě takový dítě v zrzavým kožíšku.

Když za námi dorazili i Brtník s Tali, zašli jsme do hospůdky u Sikory a na zápraží si dali pivíčko. Krom příjemnýho osvěžení mi v paměti zůstala ještě jedna věc. U vedlejšího stolu seděla rodina a když se otec zvednul, že půjde platit a matka si šla odskočit, využilo toho jejich potomstvo, k tomu, že šlo nahánět místní slípky, kterým se podařilo prodrat z pod plotu do prostoru zahrady. Kdybych hned od počátku tušila, že to jsou opravdu jen hosti, asi by se smradi nestačili divit, ale nebyla jsem schopná rozklíčovat, jestli náhodou nejsou domácí, protože jednali s takovou samozřejmostí, jak kdyby tam byli doma.  A tak jsem se hned nehrnula do akce, ač jsem měla 1000 chutí. V momentě, kdy jsem se v situaci zorientovala a chystala se dát odvetnej úder za slepice 😀 , dostavilo se rodičovstvo a nebylo co řešit. 

Chvíli jsme si poseděli a pak jsme se vydali “cournout”. Prošli jsme po žlutý Hrčavou a pak se nám otevřely krásný výhledy. No …………. ono krásný…… jsou krásný, jsou. Jen tam je bohužel ta lajna toho obřího mostu po kterým to svištěj auta a kamiony. Pro mě nic moc pohled, pro technika asi jo. Kousek za Hrčavou na nás nastoupil volně loženej JRT a slušně zuřil. Majitelka se musela dost snažit, aby se ho dovolala zpátky, já už se chystala, že přitlačím na pilu, aby se laskavě klidil. Žlutá se pak stočila doleva a u cesty se objevil potůček. Ohařiska tam vděčně zapluli a Rumíček pochopitelně hnedle ulehnul. To už je pravidlo, jak je někde voda, jde se do ní položit. Blbý je to v případku těch louží, ale můžeme si za to sami. Páč jsme se tomu děsně smáli a on se toho zkrátka chytil a teď kašpaří s každou louží, kterou potká. Tady byla voda křišťálově čistá a tak jsem  fotila a fotila…. a vy to zase neuvidíte. Páč jediná fotka z toho dne, která zůstala je…………. 😀 😀  tahleta:

Od potůčku jsme po žlutý pokračovali k Trojmezí hranic Čech, Slovenska a Polska, kde jsem si koupila moc výborný sýr. Obžerstvení bylo bohužel uzavřeno, což bylo v tom vedru značná škoda. Rozhodli jsme se tady, že sil ještě mám dostatek a tak to vezmeme dál do Polska na Jaworzynku a uděláme takový jako kolečko.  Ať nejdeme zpátky tu stejnou štreku.  Sluníčko slušně peklo a tak jsme štrádovali, co to šlo. Zastavili jsme se jen u jakési budky alá infocentrum, protože tam hlásali, že mají naše turistické známky. Měli, ale taky měli……zavřeno 😀 Tak jsme na ně jen mohli koukat přes okýnko. Já naopak koukala na to, jaký stojí  v zapadlý polský obci velkovily přemoderní. To mě teda trochu zaskočilo, čekala bych trochu jinou architekturu.  Došli jsme do části Jaworzynky zvané Lupenie a to už jsme zase vlastně byli zpátky doma :D. 

Cestou jsem vám ještě vyfotila moc pěkný obří slaměný panáky, ale vy je pochopitelně neuvidíte. Což je škoda, protože to je něco, což už moc neznáme. Jak mi pak vysvětloval na chalupě soused, je to vlastně výborný způsob uskladnění. Seno či sláma se naskládají šikovně na dřevěný stojany, který jsou často vlastně jen strom s větvema, celý se to pořádně učeše a suší se to. Tím jak je to dobře učesaný, může se to tam nechat  v pohodě stát až do momentu potřeby, kdy se to zkrátka už jen spotřebuje. Takže vám seno nezabírá místo někde ve stodole. Ten hraniční kámen taky neuvidíte, stejně jako stylově naaranžovaný ohaře u něj. A ani tu Taliprtku, kterak si volně poletuje loukou. Smůlu zkrátka máte.

Na našem území už na nás čekal zase úsek v lese, což byla po tom pochodu na sluníčku a bez jedinýho stínu vítaná úleva. S koncem lesa už opět začínala Hrčava a tak netrvalo dlouho a mohli jsme usednout zase v tý stejný hospůdce, tentokrát k obědu. Ohaříci vylemtali každej jednu misku vody a my si narvali břuch bramborákem. Brtník s masem a zeleninou, já si dala s tvarůžkama. 

Když jsme se pak vraceli autem už domů, všimla jsem si, že projíždíme kolem odbočky na Gýrovou o který mluvila Peťa, že je to taky hezkej vejletík.  A tak jsme měli v dalších dnech o plánech rozhodnuto.