Ano, čtete dobře.

“Dáme trávuuuu?” ptal se Rumajzlík několikrát během naší sobotní prochajdy. Neměl ovšem na mysli marjánu, alébrž trávu rákosovitou, kterouž je nutno honit téměř do padnutí.

I tahle sobota byla naše. Je to den, kdy si můžeme užit jeden druhýho tak, jak jsme vždycky byli zvyklý. Páníček ho ráno vzal na venčení a tak jsem si mohla v klidu dospat deficit z pracovních dní. Vstávala jsem v ostudných skorem deset hodin. Ale bylo mi krásně, to je asi jasný každýmu.

Krátce na to mi zvonil telefén a Brtnik mi sdělil, že byl opět na cestě na chalupu u dopravní nehody, kde “zasahoval” . Bylo to jen o pár kilometrů dál než minule a ve stejně nepřehledným místě. Tentokrát to ale bylo mnohem vážnější. Čelní srážka dodávky a osobáku. Jsem na svého muže hrdobec, protože prokázal nejen odvahu, ale taky patřičný znalosti, co v takový situaci dělat. A taky jsem hrdobec na ty lidi, kteří se tam sešli. Zatímco minule místo havárie všichni objížděli – ano, skutečně, jediný co je zajímalo, bylo, jak lze místo nehody, kdy na silnici ležel převrácený kamion, objet, tak teď se našel dostatek lidí, kteří pomáhali. Včetně chlapů z nedaleký stavby dálnice, kteří se hned ujali řízení dopravy. Byla jsem ráda, že má tentokrát Brtnik telefon s sebou, protože jsem si s ním poté, co už bylo po všem, mohla aspoň povídat. Když už jsem tam nebyla, abych mu byla oporou. Viseli jsme spolu na telefonu nezvykle dlouho. Ani jeden z nás není nějaký velký telefonista, ale tohle bylo něco jinýho. To je situace, kdy potřebujete s někým mluvit.

Když jsme dotelefonovali, dali jsme si s Rumíčkem snídani a hned po ní plyšákovou bitvu. Tu vystřídalo kapek masírováníčka, kdy se ale brzo projevila typická vižlí povaha. Nejen že dlouho neposedí, ale taky nepoleží 😀 . Chvilinku ano, to jooo, jako, ale… pak aby nám náhodou něco neuteklo, že jo, tak se musíme vyhlemejždit, podpadnout plyšouna a vířit prostorem. Vižla = zkrátka pytel blech. Ale pytel šikovnejch blech. Páč jsme se pak věnovali taky jiný zájmový činnosti a došlo nejen na skořici, kterou už jsem u začala schovávat po bytě a učit ho, aby si k tomu sedal. Ale došlo taky na přikrejváníčko. A nebyl by to kašpar Rumoušek, kdyby to nepojal občas po svým 😀 . A protože jsem na vás tentokrát pamatovala, máte to i zdokumentováno 😀 😀

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Venku bylo nádherně, náádherně. Úplně to lákalo k jarnímu se oblíknutí. Aaaale páč ta rýmička, že jo, tak budeme zodpovědní a oblékneme se zodpovědně. Brrr, myslim, že tu zodpovědnost jsem měla nechat rovnou doma a ne až za tím šipkovým keřem, kde jsem ze sebe ze zoufalství rvala šécko, co se rvát dalo. A nechala jsem si jen tílko a mikču. A i tak jsem trpěla jako zvíře. Rolák jsem narvala do kapsičky v pamlskový taštičce a bundu si omotala kolem pasu. Když jsem se vymotala z trní, potkali jsme na cestě manželský pár s feňulí knírače-střeďáka. Ta zrovna hárala a tak jsem si mohla s Rumíčkem zopáknout japa, že se to má chovat psí gentlemán 😀 . Panička se dopředu omlouvala, že ho bude fenka odhánět. Ujistila jsem jí, že na to má plný právo, protože kdyby ona sama stála na zastávce někde a otravoval ji jakejsi pobuda, tak mu taky nejspíš dá bombu a nenechá si to líbit. Páníček se smál a ptal se, ešivá já sama už jsem někdy takhle bombu dala. Ujistila jsem ho, že ano, páč všechno si líbit teda nenechám. A ani jejich fenka nemusí.

Jak se dalo předpokládat, vyrazil ven celý národ. Hm. Když je hnusně, nepotkáte živáčka a teď aby člověk davy rozrážel rukama. A tak jsme zapluli do stařiny. To nás baví oba. Aby to tentokrát bylo ještě zábavnější, vzala jsem s sebou i naši atrapu kožešinovýho dummíka, kterou jsem vyrobila ze starý čepice po mámě. Je ovšem tak lákavá, že když jsme vyšli z domu a potkali se s labroškama z vedlejšího paneláku, byla ta mladší dumíkem dost unešená a musela jsem jí vysvětlit, že teda fakt nepůjčím 😀 . S sebou jsem měla i ty dva nový přetahovací kroužky, ale nebylo jich skorem třeba. Vystačili jsme si hlavně s dumíkem. A pak taky ……….. s tou rákosovitou trávou.

Jak jsme přišli k prvnímu místu, kde roste, huž se tam Zrzavohubec hrnul a v očích měl otázku “Dáme trávu?” Hopíkal vedle a celým svým tělem ukazoval, ať už to honem honem urvu a spustím 😀 . Tak se z něj zasejc stal motejl Emanuel a poletoval na sluníčku sem a tam. Závěje sice už nebyly, ale to byl jedinej nedostatek. Vzhledem k tomu, jak pálilo sluníčko, tak to netrvalo ani nějak dlouho a měl jazyk na vestě. Akorát přesně, když jsme došli k rybníčku. Divím se, že tam rybám nějaká voda vůbec zůstala. 😀 😀 . Vyslala jsem ho do prostoru s tím, že stačilo a ať jde taky dělat psa. Pobíhal si kolem a já jen dohlížela, abychom se nemotali do cesty těm hordám ciklistů. Leč i tak na nás bylo občas zahlíženo, jak kdyby to tam bylo jen pro ty, co místo nohou mají kola. A my měli jen na vodítku navázaný ty házecí kolečka, takže to jsme byli plebs 😀 😀

Když jsme došli za koleje, došlo taky na družbu. Potkali jsme se tam s krásnou voříškovou. Byla Rumíčkem očarována, ale byla nesmělá taková. Takže i když by to vypadalo, že by ráda běhala, tak nakonec na to nedošlo. A tak si šel Rumíček běhat za kolečkama . Pak jsme sešli z cesty, která byla kolistama už fakt přeplněná a courali se stezičkou podél pole. A využili toho k troše nějakýho trénování. Výborně naladěni jsme došli k hospůdce, kde mi tak trochu poklesla čelist. Já jsem předpokládala, že hospůdka nebude rozhodně opuštěná, když je tak krásně, ale…….. že bude až v takovým obležení lidí, cyklistů a psů? To jsem neočekávala. Nicméně uvnitř byl volný “náš” stůl a tak jsme se tam uplacírovali. U toho vedlejšího byla uplacírovaná mladá roztomilá buldočka, která na nás vlídně chrčela. Na co naopak nevlídně poblafávala, byl australák venku za francouzkým oknem, který tam nebožák lítal celou předlouhou hodinu sem a tam za tenisákem. Proč nebožák? No protože tohle bezcílný ustaviční házení dělá ze psů tak trochu magůrky. Nejen, že o nic jiného pak nejeví zájem, a jejich život se jaksi scvrkne do neskutečný závislosti na balonku a jest značně plochý, ale jak bylo dokázáno, neustále jim u toho stoupá hladina adrenalinu a to není nic ani trochu zdravýho. Vzhledem k tomu, že to pak poměrně dlouho trvá, než se hladina zase srovná, dojde často k tomu, že už se zase hází a tak je ten pes neustále tam, kde by být neměl. A to je třeba důvod, proč Rumíčkovi “nedopřejeme” tolik toho házení, kolik by si představoval a ještě mu to navíc často neházíme jen tak, ale je to spojený s nějakou jinou činností, nebo úkolem.

Co jsem ovšem Rumíčkovi dopřála bylo opět zcela nekynologické podělení se o oběd. Tentokrát jsme si dali játra na roštu 😀 . S kávičkou, pochopitelně. Teda takhle, kávička pro mě a trochu tý smetánky pro vzroňoucha Rumíčka. Který, když jsem si odskočila na záchod, zůstal disciplinovaně ležet pod stolem i přes to, že frbulka vedle poštěkávala. Říkala jsem si, jestli ho to nezvedne, ale byl to šikula poslušnej a zůstal na místě. Tak to se s ním potom nepodělte, že jo 😀 . Když si to zaslouží. Akrát, když jsme dojedli a dopili, přijel pro nás kočár. Neboli – stavil se páníček s Taliprtkou, kteří se zrovinka vraceli z chalupy. Hópli jsme do auta a těšili se na to, jak se doma svalíme. Páč zážitkůch bylo za ten den požehnaně.

P.S. Nedělní report nebude, páč z Tali je zase Tazimíra, neboli krááááááva obecná, takže to nic. To by vás asi nebavilo tak, jako to značnou část výletu nebavilo nás 😀 😀 😀 .

P.S. 2 V sobotu večer přišla Brtníkovi děkovná sms od kluka, o kterýho se u té nehody staral. Na to, že chodí do třeťáku, je to na smeknutí klobouku, že se mu ozval s poděkováním a zprávou, jak na tom je. Čekají ho asi dvě operace a já doufám, že jeho táta, který na tom byl mnohem hůř, bude taky nakonec v pořádku. Brtníkovi to udělalo pochopitelně nejen radost, ale taky trochu klid na duši, když věděl, že klučina může až takhle komunikovat. Protože tohle nejsou dobrý zážitky.