Teda takhle, skoro celej, že jo. Protože ráno jsme logicky byli fšící pohromadě.

Ale hnedle u snídaně přišel páník s tím, že by si vyrazil na chalupu vozit hlínu či co. Když neprší, ale počasí není nijak úžasný. Mně osobně se tam na celej den nechtělo, právě proto, že to počasí nějak úžasný nebylo. Takže – máme spolu s Rumajzlíkem celou neděli pro sebe!

Talitým odjel a já si uvařila kafe. Na který jsem šla pozvat i sousedku Danušku. Není teď moc času si takhle sednout, tak proč si ho neudělat teď. Zvlášť když mám i napečíno, že jo. Danuška byla pro a tím toho zrzavýho raracha velmi rozradostnila. Miluje Danušku totiž moc. Ostatně, kterej pes Danušku nemiluje. Hnedle jí musel ukázat pana Bubáka, kterej zrovinka den předtím nahradil Bubáčka, jenž odešel do věčných lovišt, nebo teda do věčnýho koše, páč ho tak kunhůta flekatá už dodrbala úplně. A jako bonus mu sežrala nožičku.

Poseděly jsme si s Danuško, probraly kde co a když pak šla domů zadělat na buchty, dali jsme se s Rumíčkem do díla. Já nejdřív dala prát jejích povlaky na pelíšky a pelíšky vyhodila na balkon, ať se taky trochu provětrají. A pak jsme to rozjeli ve velkým stylu. Vytahali jsme si plyšáky a podle jména je hezky postupně uklízeli. Servali jsme se o pešíčka a já si s Rumajlíkem zavytírala po pokoji. Držel se statečně a lítal tam ze strany na stranu fakt jako ten hadr 😀 . Poté jsme si dali i něco málo intelektuálního, protože jsem ho začala učit nějaký tý základy noseworku.

Takže na scénu šla skořice, klikr a dobrůtky. Aby se naučil, co že to má hledat. Pokaždý, když se čumesem dotknul, odklikla jsem mu to a přidala slovo skořice, aby si to rovnou i pospojoval. Výhoda lina se vzorem prkenné podlahy je, že právě ta skořice na něm není hned vidět. Takže jakmile zjistil o co jde, začala jsem ji tak různě poposouvat prostorem, aby si ji musel najít. V další fázi přijdou na řadu hračky, mezi které skořici umístím. Ale to má zatím dost času, není kam spěchat a chci, aby se jí naučil hledat dobře.

Intelektuálno jsme vystřídali opět bojem a servali se o fleesový přetahovadlo. Závěr patřil papundeklový roli od koberce, do který jsem nechala vyvrtat otvory. Nejdřív jsem mu do ní nasypala pamlsky, ať si je vykutálí ven a pak jsem do otvorů zastrkala tyčinky, aby si je musel pěkně povytahovat. Teď tu chrápe v obýváku

a až dopere pračka, vyrazíme si spolu do polí a do Sobína. Na něco dobrýho, tak vám pak dopíšu, jak jsme se měli. Ať to máte v přímým přenosu 😀 .

No měli jsme se báječně. Nefučelo, nelilo a tak bylo v polích pohodově. Nejdřív jsme nachodili asi sto zimních kilometrůch ve stařině. Je to taaaaková pohoda pohybovat se tam a vědět, že tomu psu můžete věřit a jediný, co musíte hlídat je, abyste se nezamotali do trní a neflákli s sebou. Užívali jsme si to tam oba. Jen teda, když jsem chtěla, že budeme procvičovat vysílání do stran podle pískání, zjistila jsem, že nemám pískat na co. Sakra! Já ztratila píšťalku!!!! Tu kterou mám už patnáct let a pořád na stejný šňůrce Asi jak jsem si sundavala tu kapucu. Možná jsem si blbě převlíkla přes hlavu tu šňůrku, na který píšťalka visí a jak jsem manipulovala kapucou, tak se to svezlo na zem a já si nevšimla. Hmmm, tak se vracet do těch míst?? Nakročila jsem zpátky, ale pak jsem si řekla, že to vezmu při zpáteční cestě. A pískala jsem halt na hubu. Prosmejčili jsme to tam dokonale. Jen teda se mi tam už nechodí tak lehce, jako s Ešuskem. Kvůlivá prasatům a bezdomovcům, kteří se tam usídlili a člověk neví, na co narazí.

A pak už jsme se vydali alejí směr Hostivice a Sobín. Na jejím začátku jsme potkali stařičkou labradorku. Je jí úctýhodných 13 let, ale je to štramanda. A taky je na mlaďochy. Pokaždý se děsně rozradostní, když Rumíčka potká a strašně moc koketuje 😀 . Tak jsme se chvíli zastavili, ať si čoklidi zaběhaj a poblbnou. A my si chvíli povídali. V aleji jsem pak zažila kapek překvápko. Jdeme si tak a já si zvykla se občas otočit. Pro kontrolu. Protože se tam pohybuje dost bezohledných bičiglistů. A bičiglisty já už nerada. Tak jsem se tak otočila a koukám, že kus za námi se pohybuje nějaký chodec s holema. Při dalším otočení jsem zjistila, že je to nějaký starý pán. Další otočení jsem nestihla, protože onen starý pán už svištěl vedle nás. Hele já nechodím vůbec pomalu. S ohařem to jaksi ani nejde. Ale…….. von fakt přisvištěl. Opravdu opravdu starej pán, shrbenej a mastil jak Pribilinec!!! Když byl na naší úrovni, povídám mu : “Sakra, vy to smažíte!” . On se na mě usmál, pravil že: “No vy taky nejdete zrovna pomalu!” a………… zmizel. Zmizel?? Chápete to, von šel asi stokrát rychlejš než já???????????????????????????? Myslím, že ještě dlouho budu vidět, jak se mi vzdaluje svým pravidelným velmi svižným tempem, jak mu ty hole kmitaj a………. ty jo, to je neskutečný, prostě člověk kterýmu je asi stokrát víc než mně a takhle mě vezme. A věřím, že by vzal 99% populace 😀 😀 .

No nic značně zaraženě jsem došla k rybníčku, kde už na mě u rákosí čekal Rumíček. S otázkou. Ešivá dneska jo? No jasně, že jo! Jasně. Utrhla jsem si dvě ty předlouhý stébla rákosovitý trávy a už jsme to jeli. V každý ruce jedno stéblo a Rumíček poletoval, jak motejl Emanuel, jak je honil. Lítal za nima, vyskakoval po nich, prostě bláásen v pohybu. Akorát, když ulovil to druhý stéblo, došli nás Douí a jeho panička, která se podivovala, co to máme za bláznivou hru. Osvětlila jsem jí o co kráčí a pak jsme všichni šli dál společně. Skoro až k hospůdce. Rumíček s Douím si pobíhali pospolu a nám to pěkně šlapalo. U hospůdky jsme se rozloučili a my šli s Rumíčkem na dlábes.

Usadili jsme se vzadu u francouzskýho okna a já si odskočila umýt ruce. Moc fajn vědět, že tam toho psa můžete nechat ležet jen tak, bez vodítka a on se nehne. Pak jsem jsme si objednali (jasně, že na tatranku došlo) a když mi přinesli oběd, poctivě jsme se s Rumíčkem rozdělili. Když jsem pila kafe, položil si mi hlavu do klína a já ho mudlala po ušiskách. Dobře nám bylo. A pak už bylo na čase se vydat zpátky, ať se vracíme za světla.

Za hospůdkou jsme našli hromadu listí a tak došlo na výkopový práce, musela jsem vykopávat 😀

• 

• 

• 

Na cestě mezi poli jsem vytáhla balonek a zařádili jsme si s balonkem. Když jsme došli ke kládám, který tam leží u cesty, uuuuutikal Rumoušek, aby se tam schoval a dělal děsně nenápadnýho 😀

• 

• 

• 

A pak mi sehrál etudu:

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Doběhnul na louku u prvních domků a zalehnul:

• 

• 

• 

A poté pobavil kolemjdoucí dvojici protože po ohařsku balonek vystavil a poté vzorovaně odcouval:

• 

• 

• 

• 

Před železničním přejezdem jsem balonek schovala a trochu jsme šlápli do pedálů. Došli jsme k rybníčku, kde jsme se potkali s další psí seniorkou. Třináctiletá ovčanda. Supr babča v kondici. Rovný záda!!!! Veselý očička, taneční krok a stejně jako ta labroška při cestě tam , byla evidentně na “zajíčky” 😀 . Hopíkala nadšeně s Rumíčkem a byla ščastná. Mám slabost pro psí staříky a tak jsem si jí pořádně pomudlala. Ovčanda, která ve třinácti ujde takovou vzdálenost a ještě si hopíká, když potká mladíka…to je rarita.

U rybníčka jsem zase utrhla trávu a tak jsme si tu cestu alejí trochu oživili. Na jejím konci jsme si trochu pocvičili ještě vysílání do stran a tím pádem nás ovčanda došla a 😀 😀 , hele to byste jí museli vidět. Když nás míjela, přišla si ke mně pro podrbání a pak jako, že nic, šla za páníčkem. Rumíček se akorát vracel zpátky ke mně a ona dostala nápad, otočila se na pětníku a uďála na něj nečekaný BÁÁF! . A smála se na celý kolo, jak jí to pěkně vyšlo, že se jí leknul 😀 😀 . Babča jedna potměšilá 😀 .

O kus dál jsme s Rumíčkem sešli z cesty a vydali se do stařiny, jestli nenajdeme píšťalku. Kupodivu jsem si dobře pamatovala, kde jsme se pohybovali. Ale nic. Přehlídnout jsem ji nemohla, ta šňůrka je žlutá, dobře viditelná. No nic, zkusíme to za mostem. Ten jsme pěkně přešli chůzí u nohy, ať máme taky nějakou tu disciplínu, že jo a zanořili se zase mezi trní a stařinu. Jak stopař indián jsem sledovala naši cestu opačným směrem, ale nic. No je možný, že jsem ji ztratila pak na cestě a někdo ji holt našel. Nohy už mě bolely z toho křižování sem a tam. A tak jsme zamířili už opravdu domů.

Tam šel Rumíček rovnou do vany a já se vysvlíkla rovnou v předsíni a věci narvala hned do pračky. Oba jsme byli zabahněný až za ušima, protože veškerej sníh roztál a cesta byla buď bahnitá a nebo z jílovitý šotoliny. Takže jsme se oba slušně zaprasili. Jen co jsme oba prošli očistou, zvonil zvonek. Talitým se vrátil a protože jeho vůdce je skleróza, nechal si klíče doma. 🙂 . Ohařiska se nadšeně přivítali a poté oba naopak přivítali možnost bacit s sebou na ty čisťounký a voňavý pelechy. A my ? No my taky uvítali možnost v klidu spočinout. Na gauči .

P.S……… ta píšťalka, jo? Tak ta visela na svým místě na věšáku u dveří 😀 😀 😀