Dvě holky ve městě. O tom byla tahle sobotní procházka.

Počasí bylo takový nicmocovatý a tak jsme si řekli, že pro jednou výlet vynecháme a budeme za domácí povaleče. Teda především za domácí povaleče, páč ven se přece jen musí. A tak když jsem upíkla ty výborný minibuchtičky, o kterých jsme se s holkama bavily v diskuzi a když jsme si dali oběd, šlo se venčit.

Brtník fásnul Rumíčka. Spolu s nařízením, ať mi ho neošidí nějakou nanicovatou procházečkou a my si vyrazily s Tali. A s taštičkou naplněnou opečenýma kolečkama z rohlíků. Neměla jsem žádnej velkej plán. Prostě se uvidí. A se vidělo.

A především se udiveně koukalo, protože – hele já jsem venčila normálního psa!!!!!!! Psa, kterej vás nejen slyší, ale taky dokonce vnímá. A venčila jsem ho celou dobu na volno. Jak je s Tali naším zvykem zamířily jsme pro začátek k rybníčkům. A zamířily jsme tam pěkně disciplinovaně bez toho, že by se tam někdo hnal napřed. A dokonce, když jsem jí řekla, že může jít, tak popoběhla a pak se sama za mnou vrátila. Joo, jo, rohlíčky byly tentokrát výborně vypečený 😀 . Nechala jsem jí tam jako vždycky úplně volnou tlapku a chodila si tak v tichosti koukolem. Přiběhla se přihlásit a já jí pak poslala zpátky. Šla se brouzdat potůčkem a strkat hlavu pod vodu. Ideální zábava pro lednový počasí 😀 . Zamířila jsem beze slova nahoru na louku a nechala jí, ať se rozhodne.

Čučela na mě od mostku a pak se rozdusala nahoru za mnou. “Toooo je šikovná holka!! Tak půjdem dál, jo?” Přešly jsme louku směrem k jednomu z jejích oblíbených paneláků a ona okatě ukazovala, že je ta vzorná, co tam neběží 🙂 . Řekla jsem jí, že odměnu ale dostane, až to přejdeme. Což jsem taky učinila. Měla tímto svůj úkol za splněnej a šuup už tam vyrazila. Zavolala jsem na ní, že “Taliiii, to ne-e, to je špatně, víš??!! A……….. “Nojo, jéžiš, promiň!” 😀 přiběhla zpátky. A čučela, co já s tim. “No jo, jako dobrý, ale odměna je za to, že se tam nejde, takže smolikof děfče, ale hodná seš, to jo, bylas hodná, žes přišla.” Opustily jsme prostor a její pozornost upoutali dva holubi, kteří byli opodál.

Ani jsem nemukala a nechala to na ní, nějak jsem tak vnitřně věděla, že je dneska všechno jinak. Dokonale je vystavila a dokonale i postupovala. Pomalu, soustředěně, tak jak ohař má. Až k nim. Zvedla je a……….. ani se nehla!!! Tohle byl její supermegavýkon. Strašně, strašně a ještě stokrát strašně moc jsem ji vychválila. O to víc, že poslední dobou zase měla tendenci vrátit se k tomu, že za nima bude vyrážet a pak lítat prostorem. Jak kdyby zapomněla všechno, co se naučila. Dneska naopak, jak kdyby si to pospojovala. Což pochopitelně neznamená vůbec nic do budoucnosti, to vůbec. Ale …….. bylo hezký vidět v ní toho šikovnýho ohaře. Ohaře, kterej pracuje s váma. Čert vem to, že to byli “jen” holubi, poprvé spolupracovala až do poslední chvíle tak, jak to má být, protože zůstala stát nehybně a pak si přiběhla pro pochvalu. Eeejch, jak málo by mi stačilo ke štěstí. Vidět ji takhle pracovat.

A chuť do spolupráce ji neopustila ani poté, kdy jsem zamířila do sídliště. Nemusela jsem ji furt k sobě stahovat, šla prostě se mnou. Když jsem řekla čekej, čekala. Předpisově přešla silnici, počkala u dalšího konce chodníku……………… hlavu jsem si mohla ukroutit, jak jsem se podivovala. Šly jsme spolu, SPOOOOOOOOOOOLŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ!! Prostě úplně normální venčení. To je vám taková krása. Došly jsme k obří haldě a já si řekla, že to prostě prubnu. Sundala jsem ji košík a vyndala balonek. A jednoduše jsme si hrály na kopci. Čutala jsem jí balonek nahoru do kopce a ona za ním lítala. Sundání košíku zpravidla způsobí to, že se nám madáme vydá do prostoru, aby toho využila. Tentokrát nikoliv. Jen si zaběhla za pejskovou, která byla taky opatřena košíkem, asi taky prasnice obecná nějaká. Holky se pozdravily a pak se Tali rozběhla. Ajajajaj, budu mít práci.

Vyběhla jsem nahoru na haldu, zapískala a ona – i s balonkem v kušně – obřím obloukem přiběhla za mnou nahoru. Eejch, prima, fajn, dobrý. Tak si můžem hrát dál. Odevzdala mi balonek a já udělala něco, co jsem s ní udělala poprvé. Za jiných okolností bych hru vedla tak, aby byla Tali stále někde u mě, ale tím že dneska bylo něco jinak, jsem jí čutla ten balonek dolů. “Juchajdááá!”, vypálila si za ním a cestou počítala všechny čtyři nohy 😀 . Drapla balonek a za mýho mohutnýho povzbuzování letěla zpátky nahoru. “To je výýýborný, výýborný Talinko!” A šup s balonkem zase dolů, lítala tam jako šůs a ze hry ji nevytáhlo ani to, že se tam objevil jinej pesan. Aby mi zůstaly trumfy v ruce, ukončila jsem pak hru, odměnila jí a košíkově jsme poté pokračovaly dál.

A…a…. pořád spolu, pořád a pořád. Natočila jsem směr do místa, kde jsme naposled měly potíže. Jak jinak s balkony. Tady pod těma krmí kočičky. Tím pádem dvojí důvod pro to tam letět. Bez dovolení a být neodvolatelná. Hm. Doufala jsem, že mi tu nerušnou silnici nepřeběhne, když nám to tak jde. A doufala jsem správně. Podívala se tam a pak, jako kdyby to byla normálka, šla se mnou dál po chodníku. Aaaah, duše se mi tetelila 🙂 . Zůstaly jsme spolu na stejný straně silnice. A to dobrovolně.

Dělala jsem taky, že to je úplně normální věc přece 🙂 a pokračovala dál. Cestou, která vedla k domu, kde bydlela máma. U školky jsem se jí zeptala, ešivá udělá ty ťapičky a ani jsem nemusela ukazovat kde. Hnala se tam sama. A pak hned využila další možnosti, jak si zaťapičkovat. O kus dál byly lavičky, tak jsem si počkala, až jednu z nich přejde, zaběhla za ni a čekala. Když otočila hlavu (hle toť taky malý zázrak, že si sama zjišťuje, kde jste) a zjistila to, vypálila mě dopadnout. Cháá, prchla jsem jí k tý další a až tam mě drapla. 😀 😀 .

Obešly jsme mámin panelák zezadu a otočily jsme to zpátky. Hezky poslechla a šla u nohy, když jsme míjely skupinku puberťáků s józefpčikem na vodítku a já zamířila k umělý lezecký stěně, že si zahrajeme na babu. Jenže jsme si to střihly jen jednou. Pak už se ode mne nehnula. A když jsem jí naznačovala, že má běžet okolo, snažila se na tu stěnu vylézt. A já ne a ne ji vysvětlit, že horolezec z ní nikdá nejspíš nebude.

O kus dál si našla v křoví jablíčka. Aaaach jo, to s ní pak máte potíž pohnout. A zrovna, když se mi to podařilo, tak jí se taky podařilo. Sundat si omylem košík o větev. Aaaa, tak co by chodila, že jo, když si může dát svačinku. Každopádně jsme se nakonec domluvily. Řekla jsem jí, že je prase a ať si kouká sednout . Učinila tak a já šla vylovit košík. Dřívávějc by takovýhle chvilky využila k tomu, aby utekla. Teď byla za disciplinovanou, uposlechla pokynůch. Nasadila jsem jí košík a řekla jí, že prasata choděj u nohy a tím pádem, tam půjde taky, když je prase. Kousek jsme si zapochodovaly, pak jsem jí dala volno a nasměrovala nás zase ke kočičím balkonům.

Tak jak to půjde teď? No dobrý, přešly jsme spolu, po povelu a disciplinovaně. Pak musela aspoň nakouknout, ale budiž jí k dobru připsáno, že se nechala přivolat a pak už nechala balkony, balkonama. Čuchala si a šla se mnou. Pak se zasekla na místě a já šla dál. Nařítila se za mnou, jak kdybych jí zdrhla na druhej konec republiky 😀 . Došly jsme k takovým třem kopečkům a ona si je tam proběhala a prozkoumala.

U toho třetího jsem si řekla, že bychom si mohly ještě zahrát s balonkem a nevšimla si. Plnýho odpaďáku a bordelu kolem. Ona ovšem jo 😀 takže místo za balonkem vypálila tam a rozjela svou bufetoetýdu. Když vypálila do prostoru, nezavolala jsem na ni jako jindy, ale v tichosti kousek poodešla. Obloukem se začala vracet a sice mi to dalo trochu práce, ale dohodly jsme se, že toho nechá a místo toho mi podá balonek!!!!! Aaaaach to bylo prima! Poodešly jsme kousek a až pak jsem jí nandala košík a nechala ji volnost. Na chodníku parkovalo auto a jeho řidič venku čudil cigáro. Řekla jsem mu, ať se neleká, kdyby se přiřítil velkej flekatej pes (a já doufala, že se přiřítí), že se mu schovám za jeho auto, pokud mu to nevadí. Nevadilo a tak jsem se jí schovala. Doufala jsem zase správně. Přílítla a já jí začala utíkat kolem auta. Chlápek moc nechápal, ale to neva, my se bavily.

O kousek dál jsem u přechodu na druhý straně viděla našeho souseda, co venčil jejich pidismečku ve složení 1x pražský krysařík a 2x york. Všechno jsou to psí kluci a všichni jsou moc fajn. Jeden z těch yorků je ftipnej chlapík. Umí se totiž smát a vypadá u toho děsně ftipně. Ten pes se doopravdy směje, to není nějaká jen tak grimasa. Pozdravili jsme se na dálku a já poprosila souseda, že je “použiju”.

Došla jsem s Tali na kraj chodníku, dala jí čekej, vstoupila do silnice a dala povel chodník. Poslechla na jedničku s mnoha hvězdičkama, nepřeběhla totiž za kámošema, ale hezk počkala. Však to i soused ocenil, pochválil jí a podivoval se, že je na volno. A …. že se chová jako normální. 😀 😀 Jojo, nemá úplně nejlepší pověst, ta naše Talinka. Řekla jsem, že jdeme a opravdu jsme šly. Tádyjádyjáááá, to je parádaaa. Došly jsme zase k silnici a stejně disciplinovaně ji spolu přešly. A dokonce spořádaně minuly co? Popelnice. A to už jsme byly u našeho domu. Tím pádem přišel na řadu obligátní závod na podestu, to je jasný. A já mohla zkonstatovat, že to byla bomba, prostě bomba procházka.

Rumíčkotým k mému překvapení ještě nebyl doma a dorazili akorát, když si Tali doráchala tlapky v kyblíku. Vzala jsem si teda Rumíčka na paškál taky a pak se šlo dělat válendo grando. I když ne úplně. Pochopitelně, že jsme si taky chvilku hráli. Vytáhla jsem pešíčka a na střídačku se s každým z nich o něj poprala. A Rumíček, můj šikovnej Rumíček si dvakrát střihnul nácvik přikrejvání. A musím říct, že i tady se nám to trochu posunulo. Tak budeme pilně trénovat a uvidí se. Pak jsem si vzala hrnek s kafem, sedla si na psí gauč a zavolala si je k sobě, abychom jen tak byli spolu. Teď tam chrápou a tím pádem můžu psát bez toho, aby mi někdo seděl na klíně a nebo někdo jinej žďuchal do ruky. Což obojí způsobuje, že se psát nedá.