Tohle pískání a případně ne-ne byly skorem jediný dva zvuky, který jsem tohle čtvrteční ráno vydávala. Až na dvě výjimky vlastně.

Jednou byla věta:”Tady deméé.” a druhou byla otázka: “Co tam děláš Tályje?” S tímhle tichým arzenálem jsem si pro to ráno kupodivu vystačila. Na volno, s košíkem. A tichou modlitbou, aby zas nevymyslela průšvih nějakej. Ale kupodivu nikolivěk.

Mám takovej pocit, že pokud vyrazíme na naši trasu jedním směrem, domluvíme se snáz, než když jdeme opačně. To byste se z ní fakt pominuli 😀 😀 . Nicméně bylo to prima. Mráz ščípal do nosu a bylo ticho, hezky. První koho jsme potkaly, byl Douí a já se musela smát nahlas. Jakmile se Flekatice k němu rozešla, udělal zase gezicht, že se pozvrací a obešel ji obloukem. A ona se zastavila a dívala se na něj s výrazem: “Co děláš vole? Kam deš?” otočila se na mě s otázkou “Proč de pryč?” Chtělo se mi odpovědět: “Páč seš krafka pošahaná!” ale obávala jsem se, že by to mohlo vyznít tak, že to směřuju k Douího paničce, neb kdo by předpokládal, že vedu s Tali nějakej hovor, že jo. A nerada bych, aby se ta milá paní cítila dotčeně. Tak jsem byla radši zticha. Jen jsme se pozdravily a pokračovala jsme každá opačným směrem. My to vzaly za zelenej panelák směr Talibufík. A jak píšu na začátku, vystačila jsem si tady opravdu jen s tichounkým hvízdáním a případně sdělením, že ne-ne. Taštička plná šušenejch rohlíků to totiž jistila 🙂 .

Obešly jsme to tam a protože jsme šly tím opačným směrem, kterej má na ni evidentně lepší vliv, tak stejně jako u Talibufíku, tak i u popelnic šla se mnou hodná Flekatá. U laviček jsme si zase trošku zkusily toho slalomování a když jsme procházely kolem našeho vchodu, mastila Tali rovnou nahoru 😀 . “Kdepák, děfčico, jdeme ještě jdeme ven, poď.” seběhla a… zaběhla do předzahrádky pod balkony, kde nemá co dělat. Nemusela jsem ji odtama složitě šřourat, přišla na zavolání. Došly jsme na louku a já si řekla, že využiju tohodle jejího rozpoložení a zamířila směr všechny naše kritický místa. Jako první to byl náš “oblíbený” poslední panelák. Cajk! Nikdo nikam neběží a tak může být odměněn.

Druhý v pořadí byl ten vedlejší panelák, kde taky bydlej slušný prasata. A zase cajk. Nikdo nikam neběží, tak může být znovu odměněn. Fajn, fajn. A teď….. hluboce se nadechneme a jdeme tedy i tam, kde máme ty potíže. Hezký, fajn, jdeme spolu. Tak si tady zkusíme zacvičit. A dáme si k noze, jdeme, jdeme a dáme si otočky u nohy. Paráda, to nám to pěkně jde. Takže půjdeme i prostě jen tak. A když se nám Talinka rozejde do krizového území, tak tichounce zapískáme a………………….. ona nám přiběhne!!!!! A jejejejejeeee, kdo je tady takhle hodnej?? Komu sundáme košíček, aby mohl sežrat více rohlíčků?? No Talince, jasně, že Talince!!! Vyběhneme spolu na schody, kde se trochu motáme sousedům, kteří jsou naštěstí milí a pak šup dom, na pelíšek a čekat. Ve společnosti pana King-Konga, který jest salámkem naplněn.

A ven jde Rumíček. Dělala jsem čistku mezi balonkama a našla jsem tam jeden takovej měkkej míček na dlouhý gumičce s poutkem. Jako štěndo ho miloval, pak objevil žužlobalonky a míček byl zapomenut. Tak ho zkusíme vzít dneska s sebou. Rumíček nadšeně seskákal po schodech a vyhopíkal ven. Vyvenčen byl komplet, to stihnul s páníčkem, takže jsme měli prostor jen pro hru.

Taky jsme se do ní hned pustili. Rozpohybovala jsem balonek a snažila se, aby skákal do všech směrů. Rumajzlík chvíli hopíkal a chytal ho, ale pak čučel na kapsu. Ešivá nevytáhnu žužlobalonka. “No nevytáhnu Rumazjlíku, dneska máme tuten, tak chytej!” Chvíli jsme si tam s ním tak hráli, ale bylo jasně vidět, že v tom není ta pravá vášeň. Tohle by byl možná ideální balonek pro Taliprtku, ale ….. do toho nikdo nepůjde. Balonek na gumičce a ona, to je dost nebezpečná kombinace pro oči, i proto jsem ho s ní nikdy do placu nedala. Uprostřed toho hraní si najednou koukám a na druhý straně louky postává nějakej pes a cílí na nás. Mno, prt vidim a tak nepoznám, ešivá pes cílí s úmyslem se družit a nebo opačně. A nejsem ani schopná na tu dálku ve tmě poznat, co je to za psa. A takhle cílívá i ten šmejd thajskej z posledního paneláku, to by nemuselo dobře dopadnout. Kontroluju si neustále situaci a pak koukám, že pes si lehnul, páník stojí opodál. Takže thajec to není. Teď už cílím taky 😀 a vycílila jsem, že to je ŠMŮŮŮDLÁÁJS.

Tudíž jsem docílila a vysílala. Rumajzlíka, ať je běží pozdravit. Jakmile se dal do pohybu a uběhl půlku trasy, vypružila se Šmudlajs a letěla na něj taky. Došla jsem za nima, pozdravili jsme se s páníčkem a Rumíček hopíkal, že chce balonek. Popadnul ho a rázem spustil coursing. Páč jak běžel, tak gumička s poutkem vlála za ním a Šmudla vlála za poutkem 🙂 . A když se pak dostala k balonku, řvala jak prokopnutá, páč…….. košik. Je totiž taky veleprasnice, jako Tali, a chodí okošíkovaná. A to se ten balonek dost blbě bere. Ještě párkrát jsem jim ho hodila, aby se společně s Rumíčkem proběhli a pak jsem si řekla, že když my ten balonek tak neužijeme, tak bych ho mohla Šmudlíně přenechat, je přesně ten typ psa, co by tuhle hru mohl ocenit. Bude skákat jak hopík a nebude hrozit, že s tím někomu něco udělá, protože nemá takovou razanci jako Tali. Páníček byl pro, tak jsem jim balonek dala, rozloučili jsme se a ještě se s Rumíčkem vydali korzovat, aby se přeci jen třeba dovyvenčil.

Zaběhli jsme k rybníčkům, zkontrolovat myšoďurku pod habrama, projet si lavičkovej slalom a pak už taky šup na podestu a domů. Na snídani a já….. já do práce. Ale odcházelo se mi fajn, ohařiska vytuhli na pelíšcích a tak jsem jim ani pro tentokrát nedávala odpustky. Jen jsem tiše zaklapla dveře a mazala na tramvaj.