…s báječnejma psiskama 🙂 . DVĚMA!Ano ano….. ANO!! I Tali totiž byla báječná. Od začátku. Od probuzení až po usnutí 🙂 . Žádný hysteráky v autě, žádný vystřelování z kufru. Hezky se poslechlo (dobře, po upozornění, ale poslechlo), že v kufru se čeká a vystoupí se, až když je povoleno. Od auta se nevyletuje, od auta se co? Jde. Pravda, první část cesty na vodítku, ale jde se. A to civilizovaně. Po odepnutí vodítka a požadavku na oční kontakt jest tak učiněno. A vyběhne se až, když je to povoleno (pravda, sice se třepeme jak šnuptychl z rychliku a jen jen vyrazit, ale… čekáme) . Příjemná změna, musím říct, že příjemná. Jakmile dostala volno, vystřelila se jak z praku a letěla okamžitě zkontrolovat všechny keře na okraji pozemku, proběhnout louku a……… na zapískání přiletěla k brance a šla hezky na zahradu. Proběhnout zahradou, zkontrolovat co jde a …… přiběhnout za námi. Vysmátě a s chutí. Pomuchlat se a pohybovat se v okolí.
Vzhledem k tomu, že zima dala chalupě i zahradě zabrat, bylo pořádně co dělat. A aby nám práce šla od ruky lépe a radostněji, kecali nám do toho dost často dva poradci. Ten flekatej měl pravda ještě trochu jiný starosti, protože na něj přišlo nutkání porodit. Pokud je nějaká náplň, tak se pochopitelně nerodí. Jakmile ale nejsou mozek či tělo zaměstnány, spustí se předporodní a porodní přípravy a ze psa, teda z feny se stává kňour, kterej chodí zahradou, prostorem a kňoooooourááááá. Pak si kňour vzpomene, že by se mohli zmlátit s Rumoušem a začnou proudit prostorem. To způsobí, že taky začne někdo z nás proudit prostorem, aby je vyhnal na louku. Protože půda je hrozně podmáčená a oni už na mnoha místech stačili ten trávník zdevastovat. Co nezničil mech, dobili tyhle dva magoři. Ohaři magoři! 😀
Tali mi ten den dělala jen samou radost. Ani jednou jedinkrát to nebylo o tom, že bych se musela dohadovat, rozčilovat, být důrazná. Když se zavolalo, tak se VŽDYCKY OCHOTNĚ přišlo. Nechápu 😀 . A co nechápu ještě víc, je ta skutečnost, že jsem o tomhle víkendu mohla začít po dlouhý době něco, co už dlouho ne . A na co jsem si zrovinka nedávno postěžovala. A sice na to, že jí samotnou nenapadne, jen tak se přijít ukázat, nahlásit. Že je zázrak, když si ten příchod z louky vymůžeme bez dohadování. Ale přijít sama? Vůbec. Furt si jede svoje, nikoho nepotřebuje. Pamatujete si to? No, tak pro tuhle sváteční sobotu udělala Talinka moc pěknou výjimku. Nechala jsem ji jednu chvilku vzadu za zahradou na louce a šla si kutit dovnitř na záhony. A najednou slyšim dusot a koukám, že mezi plaňkama plotu letí kupa fleků. A vzápětí vidím vytlemenou hubu, jazyk na vestě a nad hlavou komiksovou bublinu s nápisem “Čůs voe, sem tady, to čumíš, co?! ” No, to sem teda čuměla . Nicméně jsem zároveň i stihla nadšeně jásat, hýkat a povykovat a pochopitelně jsme musely utikat ke stolku, kde byl pytlík s masíčkem. Četnost jejích příchodů pochopitelně není taková, jako u Rumíčka, ale ještě si to pro tentokrát tak dvakrát, možná třikrát střihla. To mě potěšilo moc.
A co mě potěšilo ještě víc byla naše společná prochajda úvozem mezi polema. Není to nic dlouhýho, jen tak spíš, aby jsme si vyšli ze zahrady a louky ven. Aby měli taky jiný podněty. Na víc teď momentálně čas nebyl, ale o zábavu postaráno mají, a o pohyb taky, takže není co řešit. Minule jsem je vzala každýho zvlášť a užívala jsem si s Tali toho, že jsem za celou dobu nemusela ani jednou zavolat. Tentokrát jsem je vzala oba naráz a říkala si, jak moc toho bude Tali využívat. Nebylo to vůbec marný. Nemusela jsem vůbec povelovat, vystačili jsme si s běžnou konverzační komunikací ve stylu: “Kdepak seš Talinko?”…..”Tady jdeme.” a tak jako podobně. Větičky, který ji za normálních okolností protečou ušima a bez skutečnýho povelu se neobejdeme. Bylo to báječný.
A ještě báječnější bylo, že když oba odběhli z cesty do neudržovaný zarostlý části pole a Tali najednou přímo, ale opravdu přímo pod šňupákem vyrazil zajíc…. tak…… se po písknutí a “NE!” …..OKAMŽITĚ zastavila. Já sem myslela, že jsem někde jinde, nebo se dívám na film nějakej, nebo tak něco, ale nechtělo se mi věřit, že to je PRAVDA!! Bylo to skvělý, skvělý, skvělýýýýýý!!! Pak bylo pochopitelně trochu pracnější, ji ukočírovat v takovým tom ohařím rejdění v místě, kde zajíc byl. Za normálních okolností – tedy pokud by byla dobře ovladatelná, tak psa nechávám, ať si to lože projede, jako kompenzaci, ale tady jsem si nebyla jistá, co se jí v hlavě dál urodí. Ale …. chápete to?? Já ne, já furt ještě ne. A pak jsme prostě šli ….. všichni…. normálně…. úvozem spolu. Mooočikovná byla, moooočikovná. Tady jsem trochu pozorností ožulila nebohýho Rumíčka, kterej pochopitelně vzorovaně stál a sám od sebe byl za hodnýho a já tentokrát tolik neocenila jeho vzorovanost, ale byla jsem dost v šoku, tak snad mi to, hošíček můj zlatej 🙂 , odpustil. Vrátili jsme se na zahradu a já ještě zcela udivená mohla pokračovat v práci a pochopitelně o tom předtím nadšeně poreferovat asi 100x dokola pánikovi 😀 .
A ohařici dostali k žužlání kostéčky, aby se nenudili. A občas byli vyhozeni ven, když bitkařili, občas se šlo ven házet nějakej ten balonek, občas se zavolalo a taky se přišlo. A taky se trochu žebralo 🙂 . Protože ten mazanec, ten se mi teda povedl!! A tak jasněže, že i na ohaříky zbylo. Protože pro hodný ohaříky, tak pro ty mám já vždycky něco při ruce. Byla to prostě báječná sobota. Doma jsme pak fšicí svorně odpadli. A kupodivu jsme kňoura nechali na zahradě. Tali byla tak vyřízená, že ani nevyzpěvovala při přípravě jejich večeře, jak to měla poslední době ve zvyku a musela být vedena k pořádku a hlavně tichosti. Neměla sílu ani nervózně funět 😀 a po žrádle sama přišla, že už aby se šlo ven, že potřebujou spát. Tohle je zvláštní věc – všichni naši psi to měli a mají tak, že dokud nepřijde ta poslední večerní procházka, tak to moc neberou, jako že by měli chrápat. Usnou to ho, ale…. není to o tom jdeme spát s tím, že prostě spíme až do rána. A všichni svorně se pak dožadujou toho, aby se šlo ven, že už aby konečně mohli jít spát 😀 .
Muselo to přijít, muselo…. A přišlo… A moc krásně se to čte. Stále ještě jsem nečetla ty články z počátků, ale z těchto současných je jasný co asi přdecházelo. Jste šikovný holky! A s tím přivoláním od zajíce, super a taky trochu závidím (tedy trochu ne, spíš hodně, ale v dobrém) ?
Grimmh, závidět nemusíš, neboj. To není setrvalý stav :-). A tohle s tím zajícem byla víc náhoda. Ale pro mě známka určitýho posunu a toho, že zlepšení tam je. Až to bude bytelný a ona fakt dobře ovladatelná, tak pak JOOO. Ale času ještě fůra.
Bóže můj !!!!! Jak já tyhle stavy dobře znám……. Čék se tetelí že už – možná zrzka dostala rozum, pár dní je vidět nějaký posun a pak do toho zase praští s vehemencí sobě vlastní a já zase propadám čiré beznaději. Ale zase si tak v duchu říkám – počkej, JEDNOU se ti bude po tom adrenalinu (pokud to obě přežijem) ještě stýskat…….. A kdo si za to může ? JÁ…… dobře vím do čeho se zase řítím a zas si znovu naběhnu, jako by mi těch předchozích dvacet šest let nestačilo……. (Poděl dvěma…) a to jsem si tentokrát už opravdu vedle sebe představovala nějakého neenergeticky nabitého pesa – jako třeba skye teriéra, nebo dandie dinmont teriéra – no jednak zrovna nebyli, jednak jak já říkám – zase zvítězilo srdce nad rozumem…. Ale u nás se to taky pomalu lepší…… VYDRŽAŤ !!!!!
Skye!! To jsou boží psi, sky terier byl ze značný části můj Murphy, palice tvrdohlavá 🙂 Tak nevím, jestli byste si jako úplně pomohla?? 😀
Já se přiznám, že se s Tali už netetelím, já už se vzdala představy, že by dostala rozum. Jen si užívám, pokud se zrovna čirou náhodou chová aspoň vzdáleně jako normální pes 😀 😀
Petro, vy se podceňujete, s Tali to není jen posun, to je převrat! Podařilo se Vám ji přesvědčit, že už není osamělý zanedbaný tvor, ale že má smečku, která se o ni bude starat a kde se bude mít dobře. Tomu se, myslím, každý hafan rád podřídí.
Já jsem zažila o víkendu infarktovou situaci. Jezdím venčit do polí, kde je naděje, že nepotkáme cyklisty, běžce, motokrosaře apod. Šli jsme po cestě, oba čokli odbíhali začuchat na kraj pole, když vtom Kora uviděla přes údolí srnky. Mohly být tak kilometr daleko, na tu dálku byly velikosti berušek a ta důra nejdřív popoběhla a pak vystřelila za nimi a zmizela v údolí, pak vyběhla na protější stráň a zase zmizela za lesíkem. Moje volání naprosto marné. Stála jsem v hrůze a jen doufala, že na posedech, kterých je tam pár, nikdo nesedí. Za chvíli se naštěstí z údolíčka vynořila a mazala ke mně s nadšeným výrazem, jak se krásně proběhla ;o)).
No je pravda to, že se nám ji do značný míry podařilo přesvědčit o tom, že jsme její smečka a že je lepší žít ve smečce, než nějak vedle ní. To je fakt, souhlasím. Jen se to ještě musí prostě doladit. Ono kdyby neměla ty svý šílený přemety, kdy fakt vymyslí něco nebezpečnýho pro sebe a okolí, tak by to bylo dobrý. Já se teď raduju z toho, že už se s ní častěji dá mluvit, domluvit, popovídat si. Že z ní vyčuhuje ten normální pes.
Fuj, se mi úplně orosilo čelo, když jsem četla, jak si Kora vypálila. To člověk neví, jestli je má zastřelit, nebo se jít oběsit 😀 😀
nechtela bych mit psa co nechce bez vecerni prochazky spat, lepsi mit psa co nechce spat bez vecere 😀
😀 já bych taky radši kdyby to měli kapek jinak, ale asi si předávaj štafetu nějakou 😀
super s Talinkou,já myslím,že to je parádní úspěch,určitě bude těchto skvělých sobot víc a víc
já se vzdala představy,že s Žeryka časem zmizí vyjíždění,prostě na vycházku chodím s košíkem-konec konců,většinu vycházky nebo celou jsou na volno,tak mě to přijde i rozumější
a holt vysvětluju furt rodičům,proč má chudák Žeryček košíček-protože oni a ni Marti ho přece nepoužívají,ale oni připnou a pak odepnou-nic nechcou,a Martin většinou vodítkuje a když něco chce tak ho odtáhne na vodítku,povely nepoužívá
Nojo, člověk to musí nějak zpřizpůsobit. Talimůrová je teď taky okošíkovaná,jako Žeryk – i když už to bylo na dobrý cestě. Ale třeba se jednou zadaří – teď mi ohlásila nález velký kukuřičný křupky a poctivě si to nevzala…. na vodítku 😀 . Ale je pravda, že jak měla tuhle to úletový období, tak jí bylo jedno jestli je-není na vodítku , pět cm ode nás, nebo na celou dýlku vodítka, jak bylo někde žrádlo, šla po tom.
Když to mají rodiče nastavený takhle, tak těžko budou chápat proč košík a proč tohle a támhleto. Oni žijou tak nějak a víc nepotřebujou a nechybí jim to.