Na úterý jsem si naordinovala pracovní Tali vycházku. Páníček sice brblal, že si ji vezme a mám si užít Rumíčka, ale nasadila jsem xicht č. 23 – s názvem “Nekompromisní manželka” a trvala si na svým. Nicméně jako jistá jsem si být nemohla, že jo. Domů dorazí jako první, tudíž má šanci výběru 😀 .  Když jsem začala odmykat, bylo to jasný. To se pozná totiž hned z první, kdo zůstal doma. Inteligentní Rumíček čeká civilizovaně za dveřma, aby vás přepadnul s papučí. Primitivní hovád útočí na dveře a ničí vše ve svým okolí. Tohle je taky pozůstatek kotcovýho chovu, kdy nikdo nic neřeší, pes v nadšení, že ho konečně vytáhnou ven, se chová jako pomatenej a skáče a skáče. A tam to nikomu nevadí. V bytě to vadí a zatím se to nepodařilo zcela eliminovat-protože jste v tu chvíli na druhý straně barikády.  Dá se zatím docílit toho, aby pochopila, že dveře se dál neotevřou, než na škvíru, dokud si nesedne. Ale pokud na nás nevidí, jen nás slyší, jde do těch dveří fakt jak magor, hlavou a tlapama. Rány jak z děla.

Pro tentokrát se spokojila s tím, že dvakrát vyskočila a poté dbala zádveřního pokynu: “Tali ty hovado, neskákej na ty dveře, nebo budeš mít zadel na maděru.” 😀

“Nechci mít zadel na maděru, sedim!”

“Nooo to je ale hodná Talinka, to je šikovnej pejsek, teeeen je močikovnej!”

A Fleky rejděj předsíní, popadnou chňapičku a NESOU MI DÁREK!!! To jednu potěší, když skoro mezi dveřma, po příchodu z práce dostane chňapku jako dárek 😀 😀 A tím, že je doma sama, nechová se pochopitelně tak splašile, ale naopak moc mile a civilizovaně. Už to, že vydržela sednout , ještě než jsem odemkla, je malý zázrak. Natož to, že mi sama od sebe nese radostně dáreček 🙂  A při tom vítání je fakt přímo roztomilá, pobíhá kolem dává mi chňapičku, já jí to házím zpátky na hlavu, ona hýká a zase dává tu chňapičku. Hodím se do gala, nacpu taštičku sušeným chlebem, nakrájím si jablko, vezmu batoh se stopovačkou a hračkama a vyrážíme.

Po dlouhý době volím směr, kdy na ní vždycky u kláštera Boromejek přišlo to zmítání a dojít tam bylo občas peklo, občas představení se zpěvy operními. Tak došly jsme tam na pohodu s krásně vychovaným psem. Poté co jsme přešly chodník a octly se na trávníku to na ní přišlo 😀 . Ale nebylo to historickohysterický zmítání, bylo to tryskání z radosti. Na vodítku sice pětimetrovým, ale na vodítku – to je k ničemu.  Abychom to nějak pořešily a nemusely se přetahovat, vyndala jsem z batohu kostéčku a hodila ji do vzduchu. Flekatice nadšeně hýkla, vyskočila, drapla a už jsme šly, tryskání ji přešlo. U starýho fotbalovýho hřiště jsme si dvakrát střihly přivolání. A bylo to přímo vzorovaný přivolání . V dobách minulých bych si tady na tom místě přivolání i když na vodítku, mohla tak leda narvat do trenek, a upoutání pozornosti taky. Jedinou myšlenkou v jejím mozku bylo: “TAMTAMTAMTAMTAMTAMTAM!” Na rohu, kde vždycky vyrážela jak splašená a snažila se tam doslova urvat z ruky, poslechla na klidné “To ne, Tali, tady jdeme.” a šla. Moje záda, ruka i zápěstí si oddychly 😀 😀 .

Kost v hubě způsobila, že i příchod k polím byl vcelku slušný. A protože i na kraji pole to bylo fajn, odměnou bylo, že po odebrání kostéčky se šlo do stařiny.

“Ale nebude to jen tak Talinko. Že si budeš dělat co chceš, budeme tam spolu.”

“Hmmmhh, fůůůh.”

Zajdeme do stařiny a já jí nechám chvíli volnou tlapu. Pak si dvakrát střihneme “čekej a seď na zapískání” a jde se dál. Ale podle mých pokynů, neloncáme, jak se nám zamane, alebrž kam ukážu. Občas si střihnu trochu adrenalinu. To když Tali zaparkuje a vystavuje cosi v blízkosti šípkových keřů, kterých je tam bezpočet. Představa, že vyrazí a narve mě do trní, mi nedělá-vzhledem k mému očku jedinému plně funkčnímu – vůbec dobře. Vždy se snažím si podvědomě hlídat, abych byla mimo dosah. Jenže ne vždycky to vyjde.

Jednou se jí dokonce podaří zvednout bažantíka. A to dost natěsnačku. Nechá se ukočírovat, nechá, nekončíme v kotrmelcích, nevisím v trní, neplachtíme. Zůstáváme 4+2 nohama na zemi 😀 . Hezky to zvládla, hezky. Pak se ovšem dostaví to, co už dlouho ne. Hysterický jódlování, protože chceachceachceACHCE. Jenže na to máme v batůžku lék! A kostéčka letí do prostoru.

“Talitalííí, kostéčká, poďpoďpóooďhoneéém!” navádím ji ke kostéčce a doufám v to, co se k mojí úlevě i stane. Tali drapne kostéčku a žvejká jak vo život.

“Joijoijoííííííííííííííjoooyyyíííí!” ječí přes kost. Voči v transu.

“Helehelehele nehysterči, jo? Podej mi kostéčku a šuuuup, běž nahoru pro ni!” hodím opodál na hrb z hlíny pro kolisty kostéčku. Tak aby se mohla na vodítku rozběhnout, ale nezabila mě u toho. Vyběhne nahoru a skutečně tu kostéčku popadne a nese mi jí.

“ÍÍÍAAYYYAJAJAJAJAJHŮŮŮAAAAAAA!” ječí a vidím na ní, jak bojuje sama se sebou. Chápete tu změnu??? Nezmítá se bezhlavě, nevyráží jak smyslů zbavená. Už vnímá, že tam jsem, že něco chci, že něco má udělat a sice u toho ječí jak prokopnutá, ale dělá to!!!  Tohle všechno mi pravda docvaklo pořádně až ex post, protože moc nebyl prostor na nějaký přemýšlení. Potřebovala jsem vyřešit tu situaci tak, aby se nám oběma líbila. Ale maličkatě jsem tam tu změnu vnímala, to jo. Jen jsem si to pak musela uvědomit až dodatečně celý, přehrát si to a vidět to znovu. V ten moment jsme musely obě makat. Já  na tom, aby to bylo jinak, než kdykoliv jindy a Tali na tom, aby to zvládla. A povedlo se nám to. Podařilo se mi nasměrovat její chování zcela jinam a navíc k činnosti, která jí pomůže to pnutí ustát. Pak, když jsem viděla, že už kostéčky netřeba, že by jí překážela, šla zase do batůžku a my se posunuly dál. Nechala jsem ji být a tak trochu šla pro ten moment tak, jak ona chtěla a potřebovala. Aby měla volno.

Zalezly jsme do stařiny za cestou pro kolisty a zase se pustily “do práce” což je hlavně o tom, aby se učila vnímat, že tam není sama, že má poslouchat, co se jí říká. Jen jednou se  mnou ve svým svatým nadšení rycla, ale to jela zpátky tak rychle, že se ani nestačila divit.  Na tohle je to pevný dlouhý vodítko, který mi Brtník vyrobil, ideální. Je vlastně lepší  než stopka. Ona má na něm mnohem větší rozsah než na normálním vodítku (něco přes pět metrů), ale nezamotává se to jako stopka, protože to je tlustý a kulatý. Rukojeť je měkká a když potřebuju zabrat, tak to jde mnohem líp, než na dlouhý a poddajný stopce. Ideální na tuhle prácičku, takže stopka zůstala v batohu nevyužitá.

Šmrdolíme se tam v jednom čtverci a pak už se pomalu vydáme domů. Na konci polí mě napadne, že bychom spolu mohly něco zkusit. Tali mě při chůzi kontaktuje, tak uvidíme. Otočím nás zpátky do polí, řeknu “Se mnou” a trochu se rozeběhnu. Tali se hezky drží, takže “velím” Tempo, drž hezky tempo, dobře, dobřeee” . Nejde teď ani tak o obsah, jako o tón, aby jí byl nápovědou a chvíli spolu běžíme. Hurá, nerozlítla se jak magor a nesejmula mě k zemi!!! Otočím to zpátky a hezky spolu klušeme až na konec polí. Paráda!!! Povedlo se nám to!! Běžely jsme spolu! A já u toho  neumřela uvláčením na vodítku! 😀 Tali hezky vnímala, že to nemůže napálit z nuly na sto!! Krása. Nebyl to nijak dlouhej úsek, ale dobrý! Mně se to líbilo, příště to zkusíme zas. Teď nás čeká zase pochod kolem hřiště. No a? Pěkně prověšený vodítko máme, pěkně se na pánčičku díváme, jsme vychovaná psí dáma! Hotová šlechtična! 😀

Když procházíme kolem autobusové stanice, zadaří se mi, že Tali, ač jí byla čekající paní sympatická a už se k ní hrnula, zareaguje na “Ne, to se nesmí” . A to i přes to, že i paní by se družit chtěla . Taky jí poděkuju za to, že se taktéž udržela na uzdě 😀 . Tali má ze sebe radost. A já díky tomu mám radost z ní. Líbí se mi, když pes vnímá, že něco zvládnul, něco co chtěl, ale nemá dělat. Joooo kdyby nám to takhle šlo s tím bufetem, to by byla krása! Ale to nám teda nejde a nejde. Tak ale i z malých úspěchů je třeba se radovati. A my jich měli dneska nepočítaně. A ten bažantíkovskej, ten navíc vůbec nebyl malej. To byl veleúspěch. 🙂

Domů jsme přišly obě spokojený a v pohodě. A obě jsme odpadly. Já teda víc, Tali chvíli hibernovala na pelíšku a pak už zase byla připravená k akci. Zatímco já uklohnila večeři jim, nám , umyla nádobí a totálně odpadla. Až do rána bílýho. A to doslova, páč ráno zase bylo nasněžíno :-).