Já jsem člověk, který – když neřídí, tak pozoruje.

V autobuse, v autě, ve vlaku. A zaregistruju tak leckdy věci, které by jinak člověku unikly. A mám taky “svý” místa, který monitoruju furt, když jedu okolo. Jako třebas plácek vedle dálnice. Tak na půl cesty mezi Prahou a New Bubu. 

Plácek je za plotem – jedna z mála částí dálnice, která je oplocená. Ono toho bylo oploceného víc, ale pak někdo rozhodl a nevím proč, ty ploty prostě sundali. 😮 😮 . Chápete to někdo? Navíc v místech, kde se ta zvěř pohybuje – i je tam značka, takže se o tom úseku ví. Proč to sundali nechápu, ale díky jejich rozhodnutí se tam tuhle potkalo auto s prasetem. Což je na dálnici opravdu výborná záležitost. Já vůbec, ale opravdu vůbec  nechápu, proč v dnešní době, není ta dálnice zaplocená celá. Jde to v Německu, tak proč by to nemohlo být u nás? Jo, odpovím si sama, vím. Ale vadí mi to, je to opravdu nebezpečné. No nic, vrátím se zpátky k tématu.

Plácek je teda za plotem a evidentně patří někomu moudrému. Nepěstuje tam ani blbou řepku, ani nic dalšího blbýho. Má tam louku. Krásnou šťavnatou louku, která je zjara nádherně žlutá, jak je posetá pumpiliškama. O louku se pěkně stará, seká ji a tak není divu, že je zabydlená. Před lety se tam zabydlel srnec. Vždycky, když jedeme kolem – což je po přestěhování se už každý den, nejen víkend, kdy jsme tudy jezdili z Prahé na chalupu – číhám, ešivá ho tam uvidím. Občas pravidelnou docházku fláká – a pak si za pár dní můžu oddychnout, že se tam pohybuje. Občas tam není sám. 

Zrovinka nedávno. To tam byly dokonce tři kousky! Věc tam nevídaná. Ale – věc ještě nevídanější jsem viděla asi den, dva dny před tím. Jedeme kolem, já vyhlížím, jak malý dítě. A pak se nestačím divil. Je tam srnec a kousek za ním. SEDÍCÍ srna. Sedící???? Jo, čtete dobře. Sedící. Tak jako by tam seděla třeba Taliprtka (není to moc velký velikostní rozdíl). 😮 😮 😮 . Vyšpulila jsem oči, jak letec při přetížení a hulákala na celý auto. “Sedí! Vona sedí, sedí tam srna, sedí tam srna!!” . Brtnik se začal smát a pravil. “No vidiš, a Tys mi to tehdy nevěřila, když jsem to já viděl a říkal Ti vo tom.”

Což je pravda. Vyprávěl mi – asi loni? to ale není podstatný – že šel se psama v lese a tam …..SEDĚLA srna. Taky dělal todle 😮 😮 😮 a myslel si, že je třeba zraněná, nebo tak něco. Páč to není úplně normální, že vidíte srnu, která sedí na zadku, jako by byla pes. Když nad tím člověk tak přemýšlí, není to nic neproveditelnýho, když může sedět pes, proč by nemohla sedět i ta srna. Ale ………jako nikdo to běžně nevídá. Já to za celý svůj život prostě neviděla.  Jen stát, běžet, skákat, ležet, pást se, pít, případně bojovat s jiným kusem, nebo se pářit. Ale sedět…ne. Až teď . Řekněte mi-viděl jste někdo něco takovýho?  Možná je to nějakej krajovej zvyk u nás 😀 . Když hned dvě takhle. To je co? Brtnik šel tehdy k té srně, jestli tedy není zraněná, ta se ale zvedla a normálně odkráčela. A tuhleta taky. Normálně se zvedla, jak kdyby to bylo něco běžného, že srna sedí na louce a odhopkala za srncem, který se vydal přes louku směr lesík. No…zážitek co?

Další malej zvířecí zázrak jsem viděla cestou domů těsně po našem nastěhování se do Domečku o kousek dál. Bylo to v únoru a taky hrozilo, že mi vypadnou bulvy z důlků. Protože na naší straně dálnice najednou koukám a pole plný čápů! Jako, že opravdu plný. Nebylo jich tam pár. Ani deset, ani dvacet, byly jich tam fakt desítky! Nikdá jsem jich tolikatě pohromadě neviděla. 

Zrovna se po zimě vraceli domů a udělali si tam evidentně hromadně přestávku na obžerstvení. Bylo to úžasný.  Od tý doby, každý rok vždycky únor březen vyčihuju, jestli se to zas nebude opakovat. Škoda, že na tý dálnici člověk nemá šanci vidět víc, zastavit, aby takovýhle věci mohl vidět pořádně, pořádně je zažít a nebyl z toho jen letmý okamžik.

Jako dneska ráno. Cestou do práce. Je už tma, nevlídno mlžno, mokro…. to není příjemný cestování, ani když jedete autem. A to ani, když neřídíte. Páč v tuhle dobu a v tomhle počasí se může stát cokoliv. Tak jsem na příjmu stejně jako velitel vozu. Třeba proto, abych v mlze nebo tmě tmoucí zahlédla zvíře dřív, než on, který musí dávat pozor na milijoun věcí ještě nad tohle. 

Najížděli jsme na dálnici a já hodila letmý pohled přes rameno za sebe. A uviděla….

Drahokam. Na obloze. Obří oranžovej drahokam, který jasně zářil do tmy a kolem sebe měl lehké, jemné gravírování. Krajku z černých mraků. Přesně přes střed. Helejte to byla taková ale krása!! To jsou momenty, který mi kompenzují to dojíždění, to vstávání příšerný, kdy se zmateně motám Domečkem a snažím se probudit.  A pak přijde cestou nějaká takovádle odměna.  Krásná a úchvatná. 

To se to pak mnohem líp cestuje. A proto já furt po cestě vyčihuju, zkoumám a dívám se. Baví mě to.