S těma dvěma.

Vypadá to vždycky asi takhle.

V autě:

T: VODA, VODA,VODA, VODAAAAAAAUIIIIIIIIIIVODÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

R: Psíbože, chraň naše uši

„TALI SKLAPNI!“

T:voda,voda, voda, vooooodaauuuiiiiiiiiiiiiiivodááááááááááááááááááááááá

R: Pomoct!

„TÁ´-LY-JE-E!! Sklapni řikám!!!“

T:vo…da….vo…da…..vodauiiiiááááááááááááááááááávo.-da

R: „Pomoct!“

Auto zastaví, jdu otevřít kufr a trvám si na tom, že ho nikdo neopustí bez povolení. V autě probíhá něco mezi záchvatem padoucnice a tancem sv. Víta. V levém rohu se zmítají fleky. V pravém sedí tiše rezatý kožíšek.

„Tak běžte.“

T:  „VODA, VODA,VODA, VODAAAAAAAUIIIIIIIIIIVODÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“

Následuje výbuch,  odpíchnutí z kufru, let vesmírem  a zadunění, jak dopadne hrouda fleků těsně na břeh. A ztuhne. Pozoruje, co její nástup na scénu způsobil mezi drobným živočišstvem u břehu.

My s Rumíčkem jdeme poklidně podél břehu doleva k lavičce, kde je příhodný vstup do vody a kde se může Rumíček nejdřív pobrouzdat a posléze se pustit do práce.

Vpravo od nás proběhne podvodní výbuch, jak právě Tali hópla do vody. Vlny letí k nám. Rákosí vlevo do nás se vlní jak při bouři 😀 . Katastrofa začala 😀 😀 . Ta sopka, co ten výbuch způsobila, stojí na mělčině a pozoruje, co její nástup na scénu způsobil mezi drobným živočišstvem u břehu nyní. Když se vlny konečně uklidní, nastávají dvě varianty. Ta klidnější je o tom, že stádo fleků se relativně v poklidu brouzdá a cárá podél břehu a štrachá se v rákosí. Ta méně klidná je o tom, že začne v té vodě hopsat jako magor a spustí další vlnobití. To asi, aby si drobní živočichové u břehu užili.

My mezitím s Rumíčkem už pracujeme. Já z břehu, on z vody. Kdy já svědomitě házím a on svědomitě aportuje. Hovado blbé vedle nás dál hopsá.

Když naznám, že dostalo dostatečně prostoru pro svoje hopsání a bádání, je přivolána do společnosti, aby se taky trochu tužila v práci.

Dá-li se to její počínání takto ovšem nazvat. Protože k němu patří jekot na břehu, skoky do vody, vlnobití, jekot, gejzíry a následně moje urputná snaha, dostat ji s aportem ku břehu.  A zatímco tohle všechno probíhá, sedí mi u nohy ten rezatý moudrý kožíšek, dívá se na mě a jeho oči říkaji jedný:

„Pomoct“

😀

Tak chvíli s Tali obě předstíráme, že pracujeme a já ji pak, aby moje nervová soustava nedošla až tak velký újmy, zase pustím, ať se jde štrachat do rákosí, dělat vlnobití a bádat. Profesorka vodního živočišstva jedna.

A my se s Rumíčkem vrátíme k poklidné a smysluplné práci.

Pak je oba svolám, že už jedeme domů. Oni hópnou do kufru a když doma vystoupí, jdou spokojeně na zahradu s pocitem, jak si to oba pěkně užili.

P.S. Pevně doufám, že vám tento zapomenutý vodní a letní článek v době podzimních plískanic, navodí aspoň trošku pozitivna. Mně navodil určitě, protože jsem o víkendu dřela jak soumar a tudíž neměla sílu nic napsat, takže když jsem ho objevila, zaradovala jsem se, že aspoň dneska nebudete bez čtení.