Byste koukali! Co fšécko, za jednu procházku.TupoFleky vyrazily s pánikem šopovat do Hrombachu a já si užil s pánčičkou přeúžasný odpoledne. Už jen to, že jsem se s ní mohnul přivítat sám! Toooo je taková krása, nikdo po mě nedupe, neodstrkává mě, aby byl první, první, první! Dostanu zajíčka, nebo krysu a točím s nima kolečka a dělám ze sebe preclik a preclikatě chodim bytem… prostě vižlí vítání. Sem Roztomiloušek obecný , dělám filutu a vítám jak o život. Ale nikdo u toho nepřijde o život, nebo aspoň o část těla, jako často způsobujou TupoFleky.

Když jsem dotočil dostatek preclíkůch, dělal sem kozlika a vyskakoval po předsíni sem a tam. A popadnul jsem zbytek krabičky z papíru, kam nám při odchodu dává pánčička suchary, ať si je vylovíme a házel sem si jí nad hlavu a taky na hlavu. Pánčička rychle sundala montérky a vzala si normální voblečení, nacpala si do kapes balonky, do tašky telefén a dobrůtky a pytliky a uuuž jsme utíkali ven.

A já dostal zasejc vedení. To mám rád, dojdu si kam potřebuju, všude všechno zapíšu, přepíšu. Před silnicí vždycky počkám, ukážu pánčičce směr, kudy půjdeme a přejdeme spolu. Pak už si zase šupajdím po svým a pánčička mi dělá doprovod. Udělali jsme takhle pár osmiček a dostali jsme se zasejc zpátky k našemu domu. A tam nastal prostor pro družbu. Nejdřív jsme potkali Dášenky , tak jsem je šel pozdravit a pak jsem o kus dál viděl takovou fešandu černou a chvilku jsme spolu hopikali prostorem.  Fešanda měla taky vášeň pro balonky, takže nakonec tomu svýmu dala přednost před družbou. A tomu já rozumim. Velice. Tím pádem došlo i na můj balonek a tak jsme si tam chvíli čutali, chvíli jsem lítal kolem hřiště a pak jsme se volně přesunuli dál. A za posledním domem jsme potkali páníka s TupoFlekama. Došopovali a doveterinářovali. Tupouni dostali na svoje válečný zranění mastičku a když prej se to nepodaří, uříznou jí nožičku. Nebo tak nějak to říkal pánik. Já jsem dostal povolení se jít přivítat, pak si mě pánčička zavolala zpátky a TupoFleky se učily sebeovládání se. Nejradši by totiž vyrazila a zavalila pánčičku ve svý vítací euforii a přizabila při tom rovnou i pánika.

Takže tetkon měla lekci slušnýho chování a dokud neseděla spořádaně na zadeli, tak si mohla klidně hlasivky uhýkat, ale pánčička se nehla kupředu. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsme se tam dostali. Přivítali se hromadně, sdělili si dojmy s pojmy a udělali pápá. Oni už šli dom a my si vyrazili ještě dál. A nakonec jsme došli starýma domkama až do polí. A to je výhoda jara!! Že je světla čím dál tím víc a tak se může bejt venku čím dál tím dýl. Teda jako, ne že bychom v zimě nechodili ven, ale není to vono, je to přeci jen trochu osekaný. Ani ne tak časem, ale činnostma a nebo prostředím. Takže teď si můžem cárat po venku, jak nám libo. Tudíž jsme toho využili náležitě.

Původně, že to polema jen tak líznem, projdem. Ale neee, nakonec se to vyvinulo jinak. A zasekli jsme se tam spolu s pánčičkou pěkně dlouho. Aby taky ale ne! Páč to bylo nejdřív – jedno hejno křepelek, pak to stejný hejno křepelek ešče jednou. A pak dvě křepelky. A to sme ešče nedošli ani do stařiny! A tam toho teda potom bylo. První byl bažantik . Ale ten byl zapikolikovanej v hromadě z  maliní, věděl to moc dobře a nezvednul se. Pánčička pravila, že nebudem čekat až vyhladoví a jdeme dál. To se mi teda nechtělo, doufal jsem, že ho zvednu. Tak ale poslechnout se musí, že jo. I když se jednomu nechce. Když jsme popošli, tak koukáme, co to nevidíme. Srnka! Kousílínek od nás. Procupitala to a tvářila se, že tam není ani vona, ani my. No a my ani nedýchali, jak blízko byla. Jasně, že jsem si pak musel aspoň pročuchat místa, kudy šla.

A našel jsem si dalšího bažantíka. A aby toho nebylo málo, další na mě čekal v houští za cestou. Slušná úrodička, bych to tak viděl. Prošli jsme ještě zbytkem polí a na okraji ještě vytáhla pánčička balonek. Ale teda doufal sem, že ho bude házet do toho voraniště, zklamala mě. Házela jen po cestě, že abych nebyl prase prej. Tak jsem uďál filutu a když jsem drapnul balonek vlítnul jsem do voraniště a udělal si v něm kolečko. Já jí dám! 😀

To už se začalo stmívat a pánčička to natáhla, aby prej ešče stihla cvičně TupoFleky vytáhnout. Já se mezitím naopak doma natáhnul pěkně na pohodičku přes oba pelíšky a krapítek jsem si dáchnul. Jim to dycky trvá, než vyříděj ten bufet a spol. Dneska ale přišla pánčička spokojená, že se dobře domluvily. Jako vždycky po vycházce jsme chvilku bivakovali na pelíšcích v předsíni a pak už jsme se mohli přesunout ku kontrole přípravy večeře. Páč jak je jeden nehlídá, tak by nás šidili!

Pánik kutil zasejc v předsíni a my, abychom ho tam moc neotravovali, tak my kutili v kůchni. Pánčička nám vytáhla židle, nandala na ně piškůty a “DÁVEJTE NA NĚ POZOR!” Docela dřina, víte to? Musíte se soustřeďovat a vydržet to. A pak vona jde a jednoho!! Jednoho všivýho jedinýho piškůtá vám dá. A zasejc prej “DÁVEJTE NA NĚ POZOR!” No tak dáváme, dáváme. Až z toho maj TupoFleky prdění. Vona totiž, když má pnutí nějaký, tak má taky k tomu prdění. Docela peklo pro vokolí, vám řeknu. A pro ni je kolikrát pnutí i když si má jen sednout, jak je pošahaná. Takže se ozve “Tali, sedni” a ešče než si sedne, tak křááách, rána jak z děla. Strašný tohleto. Nic pro slabý povahy, to vám řeknu. No tak ale já vydržim docela dost. A taky toho dost stihnu,ne? Si to vezměte:

courání v civilizaci a vyřizování písemností

komunikace

čutání balonků a jejich přemísťování

zvířatovyhledávání a jejich prezentace

znovu čutání balonků a jejich přemísťování

kuchyňský dohled

piškotodozorování

a jako poslední přežití chemickýho útoku.

Na jedno odpoledne a podvečer bych řeknul, že je to slušnej prográmek, ne?