Víkendový počasí teda přálo, co?? V sobotu si to na chalupu  zase  střihnul Brtník sám s Talimůrou, kdy se vrátil nadšen stejně jako my z toho Petřína.A to ne jen kvůli počasí! Tali měla evidentně pro ten den světlou chvilku a když narazili na srnky, tak poslechla. A nejen to, nejen to. Když jí vypálil pod nosem zajíc, nechala se uhulákat a obloukem to rvala zpátky. To mi udělalo velkou radost. A taky jsem se hned ptala, zdaliž to náležitě pánik ocenil. “Narval sem jí úplně všechno, co sem měl!” zněla odpoveď. Konečně!! Furt mu to říkám, že když se jí povede takovýhle velevýkon, má ji nafedrovat, ať si je vědomá toho, že se jí to povedlo.  Velmi uspokojivá odpověď, neb jak říkám páníček někdy mých rad nedbá. No však si to taky ale zasloužila, ne? 🙂

A v neděli jsme se vypravili všichni. Bylo tak nádherně!  Sněženky už  se vydraly ven i u nás, a sekundují tam zdatně úpolínům. Záhony jsem ještě nechala přikrytý peřinkou z listí, a vrhla se honem na jabloně. Nevím jak komu, ale mně prostě to střihání nejde. O co víc se snažím, o to víc se toho zase objeví. Mluvím o vlcích. Bohužel ne těch chlupatých, ale dřevěných. Já jsem prostě zahradník z leknutí.

Jablůňky bydlí za plotem. Na hrbu mezi naší loukou a zahradou. Tudíž ……. tudíž. Nastala hamletovská otázka. Nechat otevřenou, nebo zavřenou? Branku. Vzhledem k tomu, jak se Tali chovala při pochodu ku chalupě, že sice vypálila ve svým svatým nadšení, ale pak se dořítila zpátky, jsme zvolili kompromis s názvem “Kdo je hodnej, je s náma na louce, kdo nejni hodnej, bé zalígrovanej!” 😀 A dali jsme se do práce. Zpočátku totiž přišel vypomáhat i Brtník, kterýmu ty větší větve přeci jen nedají tolik práce. A taky ta pozornost je dvojitá, že jo. Zase je přesně vidět ten rozdíl mezi Zrzavcem a Flekatou. Zatímco Rumíček se šmrdolí v naší blízkosti a zkoumá si spokojeně myšoďurky a další zvěřinec  a občas se přijde sám ohlásit, Tali rozhodně naši blízkost nepotřebuje. A zkoumala by si nejradši cokoliv někde hodně daleko. O tom, že by se přišla přihlásit sama, tak o tomhle sci-fi si ani nemůžu nechat zdát.

Jsem ráda, když se daří ji dohulákat vždycky zpátky. Nebo teda většinou. Začátek je o tom, že člověk musí fláknout s nůžkama o zem, dojít se někam zhmotnit a dovést tu flekatou krůtu tam, kde měla být. Po pár opakováních už je to lepší a na zavolání … ne, dobře na hlasitý zavolání 😀 ….. přiběhne.  Ale posun tam je, přiznávám. Jen je to prostě únavný trošku. Pořád být ve střehu a nenechat ji zajít za určitou mez. Kdyby jí člověk nechal, neuvidí ji celý den. Ji nenapadne samotnou přijít. Nemá prostě zájem. Maximum je, že na to zavolání se dostaví. Je to škoda. Pro ni, i pro mě. Nejsem zvyklá takhle fungovat.

Po určitý době už se i zapojí do hraní. Pro ni jsem vzala balonek na tlustým laně, abychom se mohly přetahovat a pro Rumíčka skákací kostéčku. No. Takže Rumouš jde a zcizí ji balonek. Čímž mi trochu nabourá plány, protože ona už se o něj poté nezajímá. Přes to, že mu oznámím “Není tvoje!”, seberu mu to a vrátím to jí, tak balonek ignoruje. Jak je jindy schopná mu sebrat cokoliv, tak teď nic. Což mě na Rumíčka kapek štve, potřebuju, aby ji bavila společná hra . A přetahování se je ideální. Tak ale co už. Tak jemu házím balonek a Tali jódluje, abych hodila kostéčku.

Uprostřed hry Rumouš začne hlídat a vypálí po louce k cestě. A strhne i Talimůru. Pochopitelně. Odhulákám Rumouše zpátky a běžím k cestě. A dumám si, jak daleko asi tak Fleky budou. Fleky si čuchají u cesty a na přísný zavolání se  přikohátají. Dostanou oba sprduňk na jednu hromadu, co tady řvou a dělají bordel a jedou společně za plot. A se tam třebas vztekněte.  Žádný vyřvávání na průchozí se konat nebude. Tali si už ostatně jednou ten den svý minuty na trestný lavici vybrala tím, že si ucpala uši. Takže mastila za branku, vodítko a trestný minuty za naštvání rozhodčí. Tak. Následně byla ouška překvapivě čistá a průchodná. Stejně tak i teď, když tam pak procházeli další lidi. A Rumouš se jal dělat hrdinnýho obránce. Hlas mocný oběma rozmluvil jakýkoliv další akce.

Talimůra jde vozit s Brtníkem kolečkem hlínu a my si s Rumíčkem hrajeme. Pak se “schováme” a já si Talimůru přípískám. Letí, až se přerazí a hledá, kam jsme jí vzali kramle. S nadšením nás přepadne a hrajeme Na babu. Dělám vždycky hrozně nenápadnou..jdu… jdu…. a utikáaaam. Když mě dopadnou pištím. To se jí pochopitelně líbí. Jen to vypadá kapek uhozeně. Jak komentuje má drahá půle. Chápu, nicméně :  “Škubni si haxnou!” nese se mu v odpověď vzduchem a já zas pádím do kšá, abych si v závěru mohla po přepadení zapištět.  A v závěru hry se hromadně servat. Z čehož následně velmi rychle vycouvám a nechám je, ať se rasej mezi sebou. Pro mě je to od určitýho momentu už pak dost bolestivá záležitost.

K obídku byly pečený krůtí stehýnka, který na prosluněným zápraží chutnaly výtečně. Poté kávička a kokosová bábofčička, s kávičkou. Může si člověk přát víc?? No nemůže, nemůže. Aby čoklidi nebyli škodní, přivezla jsem jim každýmu velkou kost od šunky. Rumíček, coby inteligentní stvoření se s kostí uplacíroval na trávníku, Tali, coby rozený primitiv s sebou flákla na šutry a tam se do ní pustila. Oči slastně zavřený a hrčela si u toho blahem. Vždycky, když je takhle vidím drtit, říkám si, že bych rozhodně nechtěla, mít svoje kosti mezi jejich čelistma 🙂 .

Byla to taková krásná jarní pohodička! Což teda už asi v momentě, kdy to čtete neplatí, páč se nám to počasí kapek zase hodilo do jinam, ale! To jen na chvilku, potřebujeme, aby pršelo, aby bylo dost vody a v létě to zase všechno neumíralo žízní. Takže trochu toho deště a blátíčka teď vydržíme a pak zas bude náádherný jaro. Budou kvést stromy, ptáci budou řvát jak podervaný, všade budou pampelišky……… a budeme je sbírat na pampeliškovej sirup. Žiš, já se tak těšim! Kdooo se těší takyyyy?? VŠICHNI! 🙂