Rozhodla jsem se, že si prodloužím víkend a udělám si volný pátek. A položím ho na oltář Talicvičení. Protože už bych se ráda zase ošťouchla dál.Nebaví mě vodítkový pes, nebaví mě košíkový pes, tak s tím zkusíme něco udělat. Ráno jsme si fšicí pěkně přispali. Teda takhle – my tři. Páník moc ne, i když tím, že nemusel dělat psům žrádlo a jít s nima na prvovenčení, tak si taky trošku spánku přidal. My si přispali ale dýýýl. To je taková paráda, pospat si ve všední den.
No a pak už nám to začalo. Jdeme ven a trénujeme volnopohyb. Původní záměr byl, že Tali půjde s košíkem, jeeenže, jeeenže… košík nikde 🙁 prohledala jsem celej věšák, jenž je poslední dobou ověšen spíš věcma psíma, než našima, ale nic. Asi jsem ho teda ztratila při návratu z večerního venčení. No nic no, tak to necháme bez něj, ta kačena si stejně košem dokáže procpat neprocpatelný. Dva tenisáky, narvat ledvinku a holt teda jdem “navostro” . A páč byla ta dovolená, tak jsme si to ranní venčení užili hezky na pohodu a dlouho. Jak jinak, zašli jsme si k rybníčkům. A tam mi Tali udělala velkou radost. Nechala jsem jí tam být, vůbec jsem jí nevolala a ona sama krásně chodila za mnou.
I jsme si tam malinkatě zacvičili. Kdysi věc nevídaná. A pak jsme se volným krokem mohli přesunout nahoru na louku a rozjet tenisákovou hru. Tam se pak Tálie utrhla a ve svý radostnosti vypálila zase, krůta jedna flekatá, za ten poslední dům. Ale pořešilo se a hra mohla pokračovat. A posléze se i zvrhnout v příšerňáckou bitku. Talimůra řvala a rdousila Rumouše a pak si to prohodili. Rumouš jí stíhal a rval za živa. Jen teda v tichosti, protože on je ten Němý Bobeš. Bylo to tak na pohodu, že jsem si mohla lajsnout i udělat pár fotek. Na kraji louky jsem zavolala svůj obvyklý dotaz “KdooO bude první nahoře?” . Jak se dalo čekat, já to nebyla.
Ohaři si nacpali pupky velmi pozdní snídaní a já si sedla k tý svojí. Za normálních okolností by člověk volna využil i k nějaký domácí práci, ale protože jsme v tý přestavbě, tak moc možností nebylo. Alespoň jsem narvala pračku a pustila se do praní. Když to Talimůře ráno tak dobře šlo a ten předchozí večer taky, tak jsem si troufla na to, co jsme s ní zatím moc nezkoušeli. Nebo jen omezeně. Volnopohyb i před domem a dál. Šly jsme spolu vynést odpadky. Hezky pěkně jako normální pes. Začátek teda pokazila, protože zase vypálila tam, kam neměla, ale srovnaly jsme to. A pak už to bylo prima. Došly jsme ke kontejnerům, tam jsem jí posadila a šla odpadky vyhodit. A pak volným krokem pokračujeme podél vedlejších paneláků domů. Prohodíme ohařiska a Rumíček si jde taky na špacírek. A honit se kolem laviček, kolem zábradlí, probíhat skrz, obíhat a stíhat paničku 🙂 . Pejsky už jsme prohodili, tak ještě prohodíme prádlo v pračce. Ve svý podstatě to byla moje celodenní náplň. Prohazovat psy a prádlo v pračce 😀 . Díky tomu to vypadá, že se naše část sídliště ponořila do smutku 😀 . Máme celočernej balkon a v okolí se výrazně setmělo 😀 .
Jak se tak říká – ráno moudřejší večera. Tak to měla podobně i Tali, jen se jednalo o odpoledne. Vzala čáru a udělala si dost velkej bufetící výlet. To už dost překročila kompetence a bylo zle. Akorát tou dobou se vracel páníček z práce a tak si k němu šla trestankyně pro útěchu. Moc si nepomohla. Abychom nekončili v rozladěným módu, zůstali jsme všichni tři ještě venku a šli projít všechny ty místa. Jako vždycky, to už bylo o něčem jiným. A hříšnice chodila kolem všeho s odmítavým zrakem. Vrátili jsme se všichni na louku a vzápětí se tam sešla slušná psí partička. Parádní mix deseti psů. První k nám přišli – malá fenka jorka (jediná v našem okolí, která je normální – protože má i normální majitele, kteří ji berou jako psa a ne jako hračku), čínskej naháč, americká naháčová, kříženeček Edík, kterýho Rumouš zbožňuje a jest mu velkou autoritou :D. Edík mě pobavil, protože neváhal Talismanku usměrnit, když se mu zdálo, že moc otravuje jeho paničku. Pamatuju si Edíka, když býval takový bojínek. Dělávali jsme mu s Ešusem socializační trenažér 🙂 . A dneska si troufne ohradit se vůči Talimůře, který se spoustu psů bojí pro její velikost, divokost a fleky. Postupně se naše skupinka rozrostla o dvě labradoří kámošky a norvičskýho teriéra. Všechno to tam kroužilo a kolotalo, stejně jak ty sklenice s vínem v rukách pana Keplera ve filmu Pekařův císař. Ke srážce naštěstí nedošlo. Naopak. Tali s malou jorkšírkou vytvořily ftipnou scénku. Feňule si ulovila nějaký klacek a hrála si s ním. A Tali se šla přidat. Že se budou přetahovat 😀 . Modlila jsem se, ať se do toho neopře do plnejch. Mé modlitby byly vyslyšeny a ten flekatej kolos opatrně chytil klacík do zubu a táhnul, jen tak zlehýnka. A nakonec klacek i pustila a přenechala ho jorkšírskýmu drobkovi. Radši se šla masit s mladou labradůrkou, která má podobný kvíkvé jako Tali, takže se holky dobře doplňujou. Tím, jak se Tali chovala opatrně při hře s malou fenkou, tak tím mě dost překvapila, jinak je totiž hroznej hromburác.
Složení týhle partičky bylo fakt ideální- jak malý pesani, tak velký . A Tali se tak mohla učit tomu, jak se s malýma pejskama má ten velký chovat. Řádilo se tam docela dlouho a bylo to moc fajn, vidět jí takhle. Protože vzhledem k jejímu projevu, těch možností tolik bohužel není. Takže nakonec to bylo – konec dobrý, všechno dobrý.
Škoda jen, že to tý krůtě v hlavě nezůstalo uložený do druhýho dne. Protože to byl naopak hodně velkej propadák a Tali se chovala zase jak smyslů zbavená . Je ale pravda, že u ní je to “Za vším hledej žrádlo” . Kdyby to tady nebyl jeden velkej bufet, kdy jak jsem teď zjistila, opravdu tu není dům, kde by nebylo naházený nějaký hnusný jídlo, byli bychom na tom s tou poslušností mnohem líp. Fakt je to tady jeden bufetbarák vedle druhýho a všude nějaký prase. Nejen v našem těsným okolí. Ale opravdu všude. No a ona bohužel není ten pes, co dejme tomu zbufetí to, co potká, ona po tom jde systematicky, vyhledává to a klidně za tím uteče hodně daleko, protože nos má v dobrý formě. A v tu sobotu to přehnala už hodně. S ní je to přesně jak v tom filmu Na Hromnice o hodinu více. Pokaždý, ale fakt pokaždý ráno začínáme od znovu. Jen jsou někdy dny lepší a někdy výrazně horší. Tak sobota patřila bohužel do těch druhých.
Ani nevite, Petro, jak Vam rozumim. Thea je zlatej pes, da se s ni domluvit v podstate na vsem … krome zradla. Presne jak rikate – i ona na prochazce aktivne hleda, co by sezrala, a nos ma velmi dobry. Je schopna behem milisekundy si tlamu nacpat neuveritelnym mnozstvim cehokoliv, pak zdrhne a nez k ni dobehnu, hoduje. A kdyz uz me chce fakt vytocit, jen si tak poskakuje cca 3m ode mne, prezvykuje, a jen bleskurychle uhyba pred besnou panickou. Pro nahodne prihlizejici proste groteska. 5 let se snazim ji to odnaucit, jednak prece jen zijeme v “tesnem svazku”:-))), jednak se bojim otravy, ale neuspesne. Po dobrem, po zlem, tohle je u nas bohuzel silnejsi.
Já jsem tohle nikdy nemusela řešit – když pominu našeho prvního pesana, kde jsem měla nulový informace 🙂 . Vždycky se mi podařilo psa naučit sebeovládání se. I když to třeba nebylo obratem, ale bylo to spolehlivý. I ta Bubrdlína to dala, hlídala jsem ji jen v době po hárání, kdy naznala, že by mohla otěhotnět a porodit. Ale bylo to jen o tom dozoru a výjimečně. A taky to zvládla, přes svůj věk. Ale Tali je schopná se utrhnout a utéct :-(. Doslova. Takže to není “Jen” o otravě, případně “jen” zdravotních potížích, ale může se jí něco stát. Zrovna včera v noci to předvedla. Tady selhávám na celý čáře. Dneska ráno, kdy jsem fungovala v módu nas…štvanýho myslivce zupáka hned při odchodu z bytu byla pak schopná být venku navolno a jakmile někam zamířila, tak pokud jsem drsně zařvala Pojď zpět, otočila to na pětníku. Jenže v tomhle módu je velmi nepříjemný fungovat a pokud to člověku není vlastní, je to dost náročný. Tady se zase objevuje to, jak byla vedená. Drsně a řvaním. Stopka, vodítko jsou v tomhle mimo hru, bohužel.
S tím hledáním hnusnýho žrádla venku je Adéla jak přes kopírák s Theou a Thalií.
Ač je to zlatá zrzavá holka, s bufetěním nejsme schopný hnout. Jen výjimečně se podaří jí zastavit, když použiju hlasu ožralů po zavíračce v hospodě.
Add chození na volno ve městě: stále nemám dost odvahy. Pouštím jí jen ve vnitrobloku a modlím se, aby nezahlídla kočku, která by si to nasměrovala k hlavní silnici. Pokud bych jí zahlídla dřív než Adéla a včas jí zastavila, bylo by to OK. V okamžiku, kdy už by nastoupil adrenalin a byla rozběhnutá, nedokázala bych to.
Klidy trénujeme jako neználkové, co pochytili základ ze článků PetryK. A funguje to u ptáčků, u ostatních právě jen do chvíle, kdy nejsme dost pohotoví a nezjistíme včas, že je na obzoru soupeř pro proběhnutí.
Od lidí, jiných psů je odvolání v pohodě. Když to tedy není pán z vedlejšího vchodu, který má vždy kapsu plnou piškotů a Adéla ho bezmezně miluje 😀
Jsou to prostě prasnice! U Tali je potíž v tom, že dokáže opravdu vypálit a zmizet 🙁 – v podstatě stejně, jako kdyby Adelajda letěla za kočkou. Je to s ní jako začarovanej kruh, čím víc se snažím trénovat tohle, tím je to snad horší. Už jsem si říkala, že to zaseknu a nechám to nějakou dobu být, jenže to nejde-bohužel. Košík to moc neřeší, ač ho nosí.
Je to, jako kdyby potřebovala furt mít něco na zlobení. Když pořešíme ten šílenej pohyb na vodítku, výrazně se zhorší pohyb navolno, když se objevují první úspěchy tady, zhorší se ovladatelnost u psů (jedno jestli na vodítku, na volno, na stopce), když se začne ovládat u psů, rapidně se zhorší bufet…….. někdy mám pocit, že skončím ve cvokhausu.
Vy to date! Ja se priznam, ze jsem “skodolibe” rada, ze v tom nejsem sama:-). Souhlasim s Vami, ze “rvat” na psa je neprijemny, ja to delam v okamziku, kdy ji vidim neco venku zrat. To pak hulakam ne jak jeden, ale aspon tucet nasr… myslivcu a mit pri ruce zbran, tak uz Thea davno nezije! Stejne je mi to ale na houby, Thea to pozre, pak ale nastava dalsi problem – vi, ze ma prusvih a nechce prijit. Neutece, jen se nechce nechat chytit…proste klasika…Takze uz netrestam, odchytim a se vzorne u nohy kracejicim psem odchazim primo domu. Tam uz jsme nastvane obe a mame tichou domacnost…az do dalsiho venceni:-))). Jinak stejne jako Adelka – kocka u nas dobry do okamziku, nez vyrazi. Pak vyrazi i Thea a je ji uplne jedno kam, nebo jestli je navolno, nebo s nejakym hlupakem na druhem konci voditka. Jo a kosikem vyhrozuji uz asi 3 roky, ale zatim jsem nedala.
Ono sdílený neštěstí se totiž líp nese 😀 , takže nebojte Ireno, já jsem taky ráda, že v tom nejedu sama. Kdyby aspoň fakt neutíkala za tím žřádlem tak daleko. Nemám šanci ji zastavit. Funguje x krát a pak jí prostě přeskočí. Normální bufet by se řešil líp, tohle je hodně pitomý. Včera to bylo tak na pohodu, hráli jsme si v noci za barákem, všichni tři, blbli ve sněhu, byli jsme pohromadě, odcházíme domů, už jsme před vchodem a ona to napálí pryč. A to je moment, kdy bych si mohla plíce uřvat a je mi to k ničemu, takže to ani nezkouším. A to odpoledne fungovala naprosto skvěle.
(i pro tohle jsem se ještě neozvala, že zajedeme na ten Petřín, nelajsnu si to, ale mohla bych někdy, až budou dlouhý dny vyrazit s Rumíčkem, mě vlastně napadlo,což?).
s tím zlobením-jsi mi připoměla Killy mou kníračku na výcvik-začala jsem si ji půjčovat v necelých dvou letech neuměla kromě pár metrů rovné stopy a přivolání a sdni nic
aporty dlouho na vodítku,tahala jsem ji k sobě a na prvních zkuškách-všestranných služebních jsme vylítli na stopách,zaměřili jsme se na stopy a vylítli jsme na pslušnosti na střelbě-vystřelili ju uvázané u hlavy-první všestranou zkoušku malých plemen jsme udělali na popátý-je tam poslušnost,stopa psovoda vlastní,střelba a speciální cviky místo obrany-hodně přinášení předmětů a hledání nosem
další o stupen vyšší zkoušky-to jsme vylítly třikrát-pokaždý stopa,čím vic jsem se na to soustředila,vymýšlela,trápila,kombinovala terény,psala si sešitky,dělala,krátký,často,dlouhý občas,nedělala vůbec,a pak zas jo,tím hůř-jen mi to tenkrát zhoršovalo vztah-jsem se na ni chuderu zlobila-že se furt snažím a prd
ostatní zkoušky bez stopy v pohodě,tanec ji šel skvěle,asistence v podávání věci super,a provozní poslušnost taky,jen ty stopy
zpětně to vidím tak-že nebyla stopař a že jsem moc tlačila na pilu
jinak byla něco podobnýho jak DAFI-I KDYŽ OPROTI NÍ NÁRUŽIVÝ APORTÉR
jo bufetila taky,za to jsem ji tenkrát dávala fakt po čuni-ted už bych to řešila jinak-je to taky 16let co ji nemám
jen jsem tím prostě chtěla říct slovy Toma Cruise z jednoho filmu-nahl se v kvádru k nějakýmu kolegovi a důležitě mu říká-někdy je dobrý si říct-s.r na to!!!!!!!!
prostě ,čím víc tomu věnuješ energii a tím hůř-tak bych ji vtazila koš-olepila náplastí-zepředu a kousek boky-prostě aby tam to jídlo nedostala,vyzkošeno osobně-u koutků tlamy nelepíš aby mohla dejchat a neřešit-nebrat to tak jako jdem cvičit bufet,máme to u baráku,nic,prostě sežrat to nemůže obejdu obloukem a jdu
neřešit,neučit-nechat chvilu vypadnout z hlavy-i z tvé-jak když člověk přestane dělat třeba ty stopy
apak to zase zkusit
vím,že výchova je důležitější než výcvik,s těma stopama,to byl příklad
já Žeryka mimo jiné odnaučovala brát klacky tak,že jak nosil furt koš,tak se na to pak bez koše vykašlal,ted ho teda občas vezme-ale zakazuju
měním za hračkumkterou mám furt u sebe
jako třeba nemám pravdu,ale zkusila jsem dát svůj názor-prostě to dát chvíly k ledu
Copa vo to, von má Tomík pravdu a já to moc dobře vím, tlačit na pilu se v ničem nevyplácí. Jenže tohle je trošku těžší na realizaci. Jí je to totiž navíc jedno, zda se k tomu dostane, nebo ne, ono totiž už jen ta cesta je pro ni cíl……… blbý na řešení. Proto píšu- kdyby k tomu nebylo ještě to utíkání za tím, řešilo by se to líp. A jak říkám,v jejím případě a v tomhle je mi bohužel, vodítko i stopka na houby. Ona ví.
Co se týče našeho lesního bufetu v lese, když nepomůže moje zařvaní ála Krakonoš,
tak po něm hodím klacek, nebo klíček 🙂 a ihned přicupitá.
Samozřejmě ne tak abych ho zranila. Jak mám v …. to koleno tak po něm vyběhnout
nemůžu. Nějaká plechovka s kamínky, nebo nějaké podobné chrastidlo by nepomohlo?
Nepomohlo. 🙁 Jednak co v rychlosti stačí i vižlího stvoření (a že jsou rychlí), tak je u germána málo, ona má opravdu šílený rychlosti. Odpíchne se a je fuč. A pak tohle můžeš praktikovat, když Ti pes bufetí v dosahu či v dosahu dohození. Ona vezme čáru, doslova. To není že poodběhne. Nedohodíš a foton nemáš šanci zachytit. Opravdu nepřeháním. Je to půlvteřina. Já nemám nejpomalejší reflexy, ale…. nestačí to.
Jo tak to máš pravdu, když zdrhne daleko, tak se nedá nic dělat.
Njn svéhlavá flekatice, germánská 🙂
Já si furt lámu hlavu nad nějakým postupem, který by vedl k řešení.
Vodítko, stopka, cílené cvičení – nevedou moc k cíli, protože to funguje, ale jakmile je bez, tak nula. Protože to je reál a ona ví, že všechno je jinak.
Košík – ten fungoval chvilku, tak jak u Žeryka od Mirky na ty klacky. Posléze si našla řešení. Prostě to procpu, procpu, procpu
A dobře- když i vylepím tak jak Mirka radí (díky za tip), což ale zase značí vrátit se k pevnýmu – který je nebezpečný při hraní pro ostatní. Nejčastěji pro Rumíčka. Na hru sundat nelze, protože v ten moment to ona ví, zazdí hru a vezme čáru.
Navíc teď už vezme čáru i s tím košíkem, protože to jí ba, vzít tu čáru. Tím pádem se vracíme k vodítku, tím pádem je to bez pohybu, bez her, bez učení se a to se ona zblázní. A já taky z ní potom.
Trošku gordický uzel, který nevím jak dobře, bezpečně a pro ni ne tak omezujícně rozetnout. He?
Jsem si tak myslela, že jsem si něco vymyslela, ale kulovaný, to by platilo jen pro to jednou.
napadlo mě použít “přecvakávací” metodu, stejně jako u nácviku odepínání vodítka, takže jdeme na vodítku na dohled třeba Talibufetu. Odepnu, nenápadně připnu stopku a jistím její pohyb. Jenže to zafunguje do momentu , kdy vyrazí. Jakmile zjistí, že je jištěná, je mi to k ničemu.
Ale vzdyt s takovymhle zviretem musis vicemene pracovat coby s jistenym. A nenechat se ukolebat, ze par dni funga skvele i bez jisteni. Nevim, ja si jedu heslo “duveruj, ale proveruj” – a to jsem ti uz kdysi rikala po tlf, ze bych flekatici proste na volno nepoustela v tech obvyklych zonach. Kazdy chovani, ktery “je spatny” ve tvych okach, je pro ni samoodmenujici. I kdyz uz je frekvence nizsi, vzdycky vas to dle myho hodi zase o kousek zpatky.
Ja bych ji proste nenechala sebemensi prostor a moznost k tomu, aby udelala chybu. Dlouhodobe. U vas velmi dlouhodobe. :*
Omlouvam se, ze se Vam sem cpu – ale, bohuzel, lidi jsou pras…ata a vykaly, jidlo, plastove pytliky buhvi s cim jsou v Praze VSUDE! A nejen v Praze, ja jsem ted prechodne v Tabore, a tady je to stejne. I na poli, i v lese! To ja bych Theu nemohla pustit vubec nikdy. Mam ale tu vyhodu, ze ona neutika moc daleko a ja ji vetsinou ve meste mam na voditku- nechci riskovat, ze mi za necim/nekym vyleti a vlitne pod auto. Takze tam, kde jezdi auta je pod kontrolou, jinde navolno – a tam vzhledem k jeji rychlosti,mrstnosti nosu a pameti nemam sanci. Ja uz uvazovala i o el. obojku, ale jednak to s nim neumim a bojim se, ze bych udelala vic skody, nez uzitku, ale hlavne na to nemam psychicky:-).
Jejda, Fifi, neviděla jsem Tvou odpověď . No já to vím, to co píšeš. Nicméně se stopovačkou to jedeme a ne úplně krátkou dobu. Jen nám paradoxně teď opět ubývá míst, kde to může jít i bez ní. Nebo takhle . Některý místa už jsm pořešily, aby se nám objevila místa jiná. Tohle co předvádí teď to je opravdu novinka. Proti práci se stopkou, tak jak bych to potřebovala, jde pár argumentů. Jedním z nich je i ten, který zmiňovala Irena. Včera musela dost škytat, když jsem byla odpoledne s Rumíčkem v polích. V místech, kde se dřív na něco takovýho nenarazilo. Bylo to místo, kam jsem chodívala trénovat zvěř. Ten bordel, humus, odpadky, obří igelitka narvaná smrdutým humusem, roztahaný hadry. Něco nechutnýho – bohužel prasata bezdomovecký. Další je, že s ní neřeším jen humusy, ale milion dalších věci, který už se stopkou zvládla pěkně a kde ji potřebuju mít relativně navolno a pilovat. A to jsi neviděla, jak to u nás v současnosti vypadá, nepřeháním, když napíšu, že pro ho*no, a to nejen psí tady nemáš skoro kam šlápnout. Celý okolí je tady opravdu hnusný. A fakt nevím, kde bych totálně zahovněnou šňůru doma v bytě skladovala. Já s ní můžu pracovat v ruce, navíjet, povolovat, tak jak to dělám. Jenže to ona moc dobře ví, a jak je obvyklý, chová se naprosto jinak. A díky okolí ji tady s courající se stopkou opravdu nechat nejde, musela bys to vidět. To jednak a druhak, nebudeš mi věřit, ale ona i s ní-díky svý rychlosti, dokáže tu čáru vzít. Navíc si potřebuje hrát s ostatními psy, nebo i s Rumíčkem, potřebuje taky blbnout. Což na stopce, kterou držím v ruce nejde. Jednak to bolí mě, druhak její spoluhráče. Volně ložená stopka i když opominu ty exkrementy neřeší nic, protože ona uprostřed té hry prostě zmizí. To jsou ty blbý momenty. Další věc která jí to komplikuje je, že ona se potřebuje venčit někde bokem, bokem ode všech. Každopádně už jsme byli posunutý do trochu jinýho směru. I proto jsem chtěla pracovat na tomhle. Teď opět nepřišel propad někam o kousek zpátky, ale otočení o 360°. Bohužel jak se ukázalo včera tak nejen co se týče humusů, který navíc opět klidně vezme i na krátkým vodítku. Brtníka mi po včerejší procházce, bylo upřímně líto, když jsme se na konci v polích potkali. Jsem se rozepsala 😀 . Ale chtěla jsem Ti to aspoň částečně popsat. Joj, kdyby byl domeček někde na kraji vesnice…. to by se to řešilo. A do zahumusenýho si docházet na cvičení. Ale když se v tom člověk pohybuje ledva vystrčí nohu z domu. A někdy nejen to, protože se nám v domě zase zabydlel bezďák, kterýho vyháníme. To se to potom řeší trošku komplikovanějš.
Edit – ještě to musím editnout. Jasně, že od tohodle jsme se vrátili k debilnímu dlouhýmu vodítku a ručkování se stopkou, protože jiný řešení není, jen nás tohle nikam neposune. Jak jsem psala, vodítko, krátký nebo dlouhý, nebo stopka, je pochopitelně naprosto jiný chování, i proto jsem přešla na řešení náhubek plus volný pohyb, kdy to právě vypadalo, že ano, půjde to, zná pravidla, budeme je pilovat. A páč ta stopka to neřeší, to prostě bude doživotně, jak u blbejch, tak jsem hledala i jinou cestu, která by nás posunula. Jenže bohužel není.
Ano ano, přesně tak naprostej humus, fakt jsme národ neskutečných prasat. U nás ještě bohužel bydlí i ti necivilizovaní přistěhovalí. Prostě zemský ráj to napohled.