Sobotní oběd byl spojený s velkoprocházkou.

Nebyla tedy úplně tak velkoprocházkou, jak bych si představovala, protože Brtnik musel bohužel opět do prasé, a tím pádem ani oběd, nebyl úplně obědem, ale spíš tak jako hooodně pozdním obědem :-), ale i tak to vyšlo parádně. A já jsem aspoň v době, kdy byl v práci, stačila projet Domečkem jako Pendolíno, a vycídit ho dočista do čista. Si to zasloužil.

Ponejprv jsem mu provětrala perka 😀 . Neboť jsem otevřela šécky okna a protože bylo krásný počasí provětrala jsem ho z gruntu. Jsem obecně větrací člověk a když je den, jako byl v sobotu, tak si větráního dopřeju hodně. Ne, že bychom jinak nevětrali, ale větrám po částech. Něco ráno – tak čtvrt hoďky a něco –  taky čtvrt hoďky po návratu z práce.

S luftováním mi hodně pomáhali i ohaříci, kteří měli tendence furt cárat ven a domů. Šla jsem pustit vysavač do předsíně, Tali že půjde ven. Zanedlouho, že za ní půjde Bubi (to mě hezky překvapilo, že si sama takhle říká, že si chce jít provětrat jen tak kožuch) a když se ty dvě vrátily, tak že půjde ven Rumoušek. Pak jsem šla pro dřevo, že přiložím a že Bubi půjde ven, když je tam tak hezky, s malým zpožděním za ní vypadli Rumouš s Taliprdnicí…. a takhle furt dokola. Byl sníh bylo to jedno, domů chodili čistí psi. Za dobu mýho uklízení a mávání hadrama byli venku tolikrát, že snad ani by ven už nemuseli. Ale to měli smůlu.

Když dorazil konečně Brtnik, šlo se ven. Bylo tak krásně!!! Sluníčko se činilo, co mohlo a sníh jiskřil, křupal, vzduch byl krásně křišťálově čistej a ohaři se taky činili, seč mohli. Na všech třech bylo vidět nadšení z toho, že po dlouhý době jdeme zase takhle společně.

Protože už bylo trošku pozdějš, než bylo v plánu, zamířili jsme rovnou do úvozu k pastvinám. Za Domečkem jsem těma dvěma mladším trošku rozhejbala kostry aportkama a bojováním a pak už se volně pádilo. 

Hezky dolů k posedu u lesa a pak cestou mezi pastvinama a lesem dál. Trošku jsme museli krotit Tali v jejím nadšení, ale jinak pohodička. Pěkně nám to šlapalo. A protože i Tali pak pěkně šlapala udělala jsem jí zábavičku kterou miluje. Oba s Rumíčkem ji milujou. Mrskat aport do příšernýho krpálu. A nejlépe tak, aby ještě u toho museli hledat. Po chvíli to teda vypadalo, že budem muset hledat páníka, kterej naprosto nesnáší, když se nejde. Ale to měl smůůůluuuu, byli jsme na výletě!! A tak se pak taky trošek zapojil. Bubinka moje, aby nebyla škodná, tak občas jsem jí taky mrskla její kapsičku aportýrovací. Leč ovšem enem po rovince, to je jasný. Ale to byla jediná výjimka, jinak si to šmrdolila spolu s ostatníma a dělala tu Šipku. Byla jsem za to ráda. Že si tak spokojeně fordí Fpřéééd, že ji nevadí zima, sníh a že si užívá výletu.

Byla jsem ráda i za to, že třeba Tali posléze, když jsme vyšli z lesa mezi pole, naopak tu Šipku nedělala. Páč na cestě se objevil pes. Typický černý vesnický mix velkého psa. A za ním se ozývalo mužské volání Bade Ke mně! Doufala jsem, že Bad tak učiní. My radši sešli z cesty, všechny tři ohaře u sebe a čekali jsme, zda se pánu podaří. Podařilo. Cvaknul Bada na vodítko a pokračovali svým směrem. My taky. 

Už jsme byli kousek od hospody a já se těšila na jejich gulášek. Gulášek ovšem nebyl, jak jsme zjistili po uložení všech tří ohařích elementů u našeho oblíbeného stolu.  Vzhledem k tomu, že nebyla doba oběda a ještě se nepřiblížil večer, aby šli chlapi na pívo, byli jsme tam krom jedné maminky s dcerou osamoceni. Nám to nevadilo. Co teda vadilo, že chyběl ten gulášek. Brtnik ho nahradil svým oblíbeným smažákem a já koprofkou, kterou doma neděláme, protože ji Brtnik není. Nebyla nějak extra, obyč prostě. To nevadilo ohaříkům. Protože na tom vydělali. Na talíři mi připutovalo šest obřích knedlíků, takže když jsem snědla svoje tři, kolikpak jich zvostalo? Správně. Ani jeden nebyl ošizen (ne že by byli, kdyby zbyl ten knédl i jen jeden). Spokojeně si voblízli fousy a mohlo se jít. 

Cestou do i od hospody se jde takovou uličkou šílenců. Je krátká, ale i v tom málu domků, co tam je, člověk prochází řevem psů – vofčáků, rumplujících brankama a plotem a vyhrožujících smrtí každýmu, kdo jde okolo. Nic moc dojem, člověk se modlí, aby ty chatrný ploty nepovolily. Proto vždy s ohaři děláme, že tam nejsme 😀 . A ne že by to bylo něco platný teda 😀

Prosvištěli jsme to zpátky na cestičku mezi polema a po levé straně jsme si všimli party lidí a dvou pesanů. Minuli jsme se v pohodě a my mohli zamířit zpátky do lesůch. Já jsem cestou chtěla zkusit vyfotit ohaře ve výskoku, že jim jako budu jednou rukou házet pamlsky a oni je budou chytat ve vzduchu a já je druhou rukou budu fotit 😀 :D. Dobře, tak ne fotit, natočím to na video………

inu jako……….. ne všechno člověku v životě vyjde, že jo? Abyste nebyli škodní, chtěla jsem vám natočit, kterak Rumíček hovoří…….. tak tady to taky nevyšlo dle přestav: 😀

Dobře tedy, chtěla jsem pak aspoň videem zachytit tu krásu na lesní cestě, kdy všichni ohaři vč. Bubinky pěkně metelí vpředu, ale to taky není koukatelný, páč se to celý třese – posuďte sami 🙂  . Halt nejsem žádnej Tarantino: 

Ale bylo krásně. Už se teda citelně ochladilo, protože odpoledne se spíš blížilo večeru, ale ještě stále byl dostatek světla.

A kolem byl božský klid, nikde nikdo, les jsme měli jen pro sebe. Doprovod nám nad hlavama dělal enem pan Datel, kterej si tam pískal. Přešli jsme silnici a lesem se pomalu blížili k našemu Kostelíčku. Vzhledem k tomu, že cesta k němu a od něj, je značně výživná, zbaběle jsme odbočili do bukovýho chrámu. Tam si Brtnik hodil na rameno obří větev, kterou vichr ulomil a zamířili jsme na louky u koňských ohrad. Zde bylo ještě nutno Rumíčkovi trošku dopřát pádivé radostnosti s balonkem. Aby svět byl celistvý, že jo.

Pak už jsme se mohli jen spokojeně plouhat domů, kde na nás čekal vyhřátý Domeček. Do rozehřátý Pomněnky stačilo mrsknout pár polínek a už bylo zase slyšet, jak oheň příjemně praská. My si šli dát kafe a ohařiska popadali do pelíšků. A nebyli sami, páč Mouses měl přes den evidentně taky šichtu 😀 . A to teda měl! Protože půl dne chrápal na gauči 😀