Nastal den Dé a mohli jsme doufat, že pro letošek bude konec velký dřiny.

Máme toho za sebou dost, střecha, díra a teď ty podlahy. Byla to fakt šichta. Teď už jsme jeli na doraz a doma bylo díky tomu občas dosti husto. Ale přežili jsme!

Původně jsme zamýšleli teda odjet a hezky se válet v příjemným penzijounu u Efe, ale vzhledem k počasí a objemu betonu – tedy vody v něm – jsem sama navrhla, že prostě zůstaneme doma, aby se voda mohla odvětrávat a holt polezeme domů oknem. Doslova. Že tohle ještě vydržím. Jiná cesta nebyla, protože jednou z betonovaných místností byla veranda a tedy vstup. Že jo.

Takže prostě oknem. Ale budeme se válet! A pojedme na večeři, a… a… No, tak asi takhle. Na úplný válení se nedošlo, protože jak jsme rozjetí, tak to nešlo zastavit nějak jako nárazem o zeď, hlavně Brtnik furt činorodil. A na večeři taky ne, protože prostě na to nějak nebyla asi nálada nebo nevim. 

Ale tim voknem jsme chodili! 😀

Ráno jsem ještě vyrazila ven jako normální civilizovaný jedinec dveřmi a vytáhla ohařiska ven na delší ranní procházku, aby pak doma chrápali a eliminovali jsme nutnost vypadnout ven. Jak se ale dá očekávat nakonec to přišlo. 

Ovšem má drahá půle, Brtnik nejšikovnější postavil pod oknem rampu. A to poměrně pohodlnou rampu. Pro cestu do a ze zahrady. Z jídelny a do jídelny jsme museli ohaříky dostat v náručí.  Ještě, že jsou jich jen tři a že kocour se postará sám. Leckdy i k naší nelibosti, když se třeba větralo a on si hupnul dovnitř zabahněnej.

Takže jsme odpoledne, když se zrovinka udělalo vlídně přetransportovali postupně šécky ohaříky ven. Rumíček a Tali přeběhli rampu s přehledem, Bubinku jsme přeci jen jistili. Měla svůj kabátek a tvářila se odhodlaně, že jde tentokrát s námi “do plnejch” . Byla jsem ráda. Bylo to totiž, od té doby co si pořídila chorobu, po delší době poprvé, co na ni bylo vidět, že jít jen kolem komína nehodlá.

A tak jsme si mohli užít úplně suprovou společnou procházku. Plnou běhání a hraní. Protože se mi tentokrát podařilo zapojit i páníčka. A tak si Tali užila silovýho přetahování a Rumíček těch dálek, který umí páník jak hodit, tak ještě lépe čutnout. A Bubina si užila toho, že ho mohla honit. Poctivě jsme se oba střídali, aby ani jeden ohařík nebyl ochuzen o naši pozornost a hru s námi. Prima to bylo.

Mně navíc dělalo dobře na duši to, že vidím Bubi, jak je spokojená. Ne, že by vyloženě řádila, ale byla ráda venku, ráda za to, že jde s námi. A to je nejvíc, ne?