Makáme, makáme a……překvapivě makáme.

Protože se blíží den Dé, kdy z velké části doženeme to, co jsme díky tomu šmejdskýmu zedníkovi promeškali. Snad. Ve středu, kdy tenhle článek vyjde to ešče vědít nebudeme. Takže – jo, držte, prosím, palce.

No a protože prostě ty ruce chybí, tak jsem se musela pokusit nahradit je já, sama osobně. A dostávám tak všeliké úkoly. Jako to házení maltou. V obýváku – tedy v budoucím obýváku, aby bylo možné započít pokládání polystrónůch,  rastru pro topení a jiných detailů umožňujících vylití podlahy betónem. A pak taky dole ve sklepě, kam už nám po vykopání té obří díry konečně neteče. Sklep díky tomu po sto letech vyschnul a tak se mohlo k tomu všem přibrat ještě i tohle – což byla práce navíc. Ale! I zde se blížíme ku zdárnému konci. Položena asfaltová izolace, vyrovnáho, napenetrováno (bože to bylo smradu ale!!). No a zde nastupuju já-domácí zednička 😀 . Brtnik mi vždy umíchá maltu, přiveze v kolečku ku vchodovým dveřím a  donese na místo určení dva vrchovatý kýble. V sobotu ještě do toho obýváku, kde to bylo nutné dodělat a v neděli už šup dolů do toho sklepa. 

No a já se pak nenápadně snažím, když kýble vyházím, si ten trasport malty už zaopatřit sama, abych ho nemusela rušit v jeho mnohem složitější práci. Enemže to pak často vyvádí – když mi na to přijde, protože nechce, abych to tahala. Netahám celý kýble, tahám zase svoje půlčíky – tedy půlky kýblůch. A mám radost, že jsem ho převezla a hlavně! Hlavně! Že mi ta zedničina tak dobře jde. A že mi teda fakt teď dobře šla. Házela jsem maltou jako divá a vychytala si vynikající grif, kdy hodím dlaní plnou malty. Ta letí. Zamíří do díry ve zdi a tam se připleskne na místo, které jí bylo mnou určeno. Ozve se zpravidla ten správný mlaskavý zvuk, signalizující, že takto provedené to bylo správně a milá malta neopustí svůj bod jí přidělený. A já se raduju. Naberu další dlaň, zamířim, malta letí…….. a taklenc pořád dokolečka. Do momentu, kdy mi to jednou nevyjde a v bodě malta letí končí úspěšnost. Protože malta nezamíří do díry, ale na její hranu. Tam se sice taky připleskne, ale co hlavně – rozprskne se po okolí. Je jedno, že mám maltu ve vlasech, ba i v uchu,  ale v tom oku to teda problém už je. Protože to mám skorem jen jedno, jakoby. To druhý je prostě tupý. Takže na to pravý jsem poměrně háklivá. 

Tudíž propadnu panice a letím vzhůru stejnou rychlostí, jakou mířila malta do díry. A tam strávím půl hodiny s hlavou pod kohoutkem, kam si pumpuju vodu. Protože v maltě je nejen písek a voda, ale taky címent. A címent v očku néni dobře.  Dostatečně propláchnutá se vracím dolů a zase házím. Nosím kýble dolů a nahoru a furt dokolečka. Vlastně – z kolečka, že jo 😀 , když odtama beru tu maltu 😀

Když máte takhle nabitej prográmek, nemáte moc prostoru na jinčí věcičky. Třeba na domácnost. A hlavně vaření. Leč, když si to vychytáte! I lukulský hody můžete připravit.  Páč ráno po snídani jsem u kávy oškrabala kořenovou zeleninu, brambory, cibuli a česnek, nakrájela to na kostéčky a po dopití kávičky prostě jen hodila na rozpálený sádlo, opráskla to na něm, osolila, opepřila, okmínovala , vhodila hrst majoránky, zasypala moukou a po krátkém osmahnutí zalila vodou. Sporáku jsem nakázala, aby se po třiceti minutách sám vypnul a já ho nemusela hlídat. Fertig – tím pádem polévka zajištěna.

No a než mi Brtnik namíchal první kolečko malty, bleskurychle jsem zatopila v Pomněnce a šupla do ní velkej litinovej hrnec naplněnej vepřovou plecí. Předem naloženou v koření. Podlila vodou a šup holka, peč se. K tomu mě nepotřebuješ. Stačilo vždycky jen cestou pro maltu vhodit do Pomněnky nějaký dříví a o nic dalšího jsem se starat nemusela. Jo jen jednou jsem to podlila a polila. Jinak ať se stará ta moje šikovná holka kachlová, modrá.

Co bude s masem poté, až bude hotovom jsem zatím netušila a bylo mi to jedno. To až v momentě, kdy jsem hrnec vytáhla podruhý a zjistila, že maso je tak krásně upečený, že ho můžu krájet lžící – doslova, protože jsem to zkusila při polévání. Ge-ni-ál-ní! Okamžitě mě napadlo, co s tím dál. 

Hópla jsem do špajzu a vytáhla velký balení tortill! To bude vono. Na plotnu Pomněnky jsem frkla litinovou pánev a na ni tři tortilly. Než se prohřály, hodila jsem do sekáčku ledovej salát, rajčata, papriku a uďála s tím “Vžuuum!”. Přehodila na talíř, osolila, opepřila a bylo téměř hotovo. 

Jednotlivý placky jsem naplnila vždy zeleninovou směsí, na to natrhala maso, zabalila a …… Brtnik nestačil koukat, kdy a jakou dobrotu jsem to vykouzlila. Tohle mě vždycky baví, ten údiv. Tak jako já obdivuju jeho práci  – a to teda obdivuju hodně – co všechno vymyslí, dá do souvislostí, zajistí, vytvoří, postaví…… , tak on zas obdivuje moje domácí výkony, kdy jakoby z ničehož nic mu třeba naservíruju takovouhle nečekanou dobrotu. Jasně, mohli bychom si dát chleba se sádlem, ale – není tohle lepší varianta? Byla jsem nadšená z toho, jak se mi to takhle podařilo vymyslet. Protože tortilla přece jen udělá větší dojem, než když  to maso dám na talíř s bramborem, že jo. A nám je teď pozitivních podnětů zatraceně zapotřebí. 

Dali jsme si jídlo, dali jsme si sklínku pivíčka a posléze se vrátili ke svým povinnostem. Na mě pak čekala ještě jedna “povinnost”, ale tak příjemná, že se to povinností asi ani nenazývá. A tím bylo venčení. A víte co, já to napíšu zvlášť!