Už zas jsem byla strachy bez sebe.

Povídala jsem Bubince dneska ráno, když to píšu. Ale povídala jsem jí to ščastně už. Protože oproti předešlému dni se jí výrazně ulevilo.  Jak to bude dál, zatím nevíme, ale prášky zabraly.  Resp. ulevily jí od bolesti.

V pátek večer-nebo to bylo v sobotu ráno?? Vůbec nevím, protože čas se díky akci Bétonujeme zeď! jaksi zamotal do sebe. No prostě si Brtnik všimnul, že má Bubiška zvětšený uzliny a tak jsme se  hned objednali k panu dochtorovi. To ještě Bubinka fungovala normálně. S chutí jedla, s chutí se mnou šla na vycházku. A šla s chutí i s Brtnikem na jeho oblíbenou víkendovou ranní předlouhou vycházku. 

A když přijeli na návštěvu Ajšovi řádila a byla nadšená. Vokazovala, kterak umí udělat ŽÁÁÁBŮŮŮŮ! A kterak umí krásně žebrat piškůtky. Užívala si návštěvu stejně, jako Rumíček a Taliprtka. Páč návštěv nejni nikdá dost, když lidi jinak neviděj. Jen na poště, kam je na střídačku beru a nebo, když jde náááhodou někdo kolem zahrady. Ale to moc často nebývá. Takže návštěva = banda naprosto rozjívených a neovladatelných ohařů. Trošku to přeháním s tou neovladatelností, ale je pravda , že jim s pochopením nechávám trošku volný tlapky, protože je chápu. 

No takže i Bubi si dala návštěvnickou jízdu, pak si dala večeřičku a šla normálně spinkat. Ale ráno se probudila nemocná Bubinka.

Brtnik ji s sebou na jejich velkoprocházení nebral, jen ji vyvenčil na zahradě a ona pak honem šupala do pelíšku. Bylo mu jasný, že to dobrý teda není a nebude. což se potvrdilo potom při krmení, kdy se jí nechtělo dlabat. A tak ji……….krmil z ruky 🙂 . Její dvounohej rytíř.  Bylo jen dobře, že jsme už byli objednaní. I když to v sobotu večer možná vypadalo, jako zbytečný, podle toho jak se chovala. Teď už to bylo jasný. 

No a ve mě to spustilo kolotoč obav. Mohlo to být opravdu cokoliv, od nějaké  “banality”, která je řešitelná, až po něco moc vážnýho. Moc jsem si přála, aby to byla ta první varianta. Pro mě jako pro laika připadala v úvahu nějaká nemoc typu angína a nebo, že by to bylo od zubů. Má je špatný, ale podle pana dochtora, to zatím na zásah doposud nevypadalo. Nicméně změnit se to může rychle, že jo. Ale i tohle by byla věc řešitelná. 

Pokud ale došlo k něčemu špatnýmu, tak nebude co řešit. I s tímhle se prostě musí počítat. Říkala jsem si, že od doby operace uběhly čtyři měsíce. Čtyři měsíce, kdy si mohla užívat  svobodných procházek, hraní si, pobíhání, slunění se na zahradě, dobrůtkování, mazlení, smečky a pohodovýho žití. A to není málo, takže kdyby i teď měla odejít, stála ta operace za to. 

Nicméně, je vám jasný, že jsem se prostě bála. O tu milou a tichou a skromnou bytůstku. Celej den mi to v hlavě jelo dokolečka. Ani jsem nešla nic dělat, byla jsem doma s ohaříkama a když se párkrát zvedla – tak trochu zmateně – z pelíšku, vyšla do prostoru a tam se zastavila, protože ji asi něco zabolelo, byla jsem u ní. Odvedla jsem ji pak zpátky na pelíšek a jemně, abych ji moc neotravovala, jsem ji chvilku hladila takovým tím hlazením, co by mělo uklidňovat. Je to takové jako kolečko a čtvrt, které uděláte rukou při hlazení. Odpovídá to – odhaduju si pro sebe – blemcnutí jazykem, které dělá máma štěňatům. Proto to možná uklidňuje. Nevím. 

A stejně tak nikdy nevím, zda vlastně toho psa moje přítomnost  moc v jeho bolesti neruší. Beru to podle sebe, že když je mi zle, asi moc nikoho u sebe nechci? Jen zalézt do díry a čekat, až to přejde. Tak se svou přítomností v těsné blízkosti toho, komu je špatně trošku jakoby šetřím, protože nevím, zda to není obtěžující. Jsem tam s ním, ale nechci rušit.  Stejně tak, pochopitelně, nechci, aby dotyčného rušili ostatní ohaříci, takže doma vládl tichý klid.

Pak přišla doba odjezdu. Vyběhla jsem ven s Rumíčkem a Taliprtkou a chvilku jsme si jen tak blbli na loučkách. Ani vodítko jsem s sebou nebrala. Což vlastně je, když to tak vezmete, s Tali po těch všech veletočích, celkem pěknej moment, ne?  Že jdete tzv. navostro. Nedělám to běžně, protože člověk nikdy neví, kdy se vodítko může hodit, ale když už se tak zcela výjimečně stane, je to vlastně takový hezký zjištění, že už na ni člověk nepotřebuje jištění. Tali myslím vnímala hodně dobře, že jsem rozhozená a nervózní a tak se taky podle toho chovala 😀 😀 . Ale bylo jí to odpuštěno. I proto, že hned po příchodu na louku luxusně vystavila tu srnu, co jsme na stejném místě viděli nedávno. Zas na sebe čučely a srnka pak odešla křovím do kšá. 

My si šli běhat s Rumíčkem kolem kotoučů sena a jen tak si blbnout a Tali jsem nechala být. Dneska na to měla právo. Doblbli jsme se Rumíčkem až ke hřbitovu a když jsem hvízdla na prsty, Tali se hned dořítila. Šupla jsem je domů, Brtnik vzal Bubinku do náruče a jelo se. Mimochodem dost mě nepomohl pohled na placatou Bubinku pod dekou v kufru. Jako, že vůbec teda.

Ani jsem to nevnímala, ale pravděpodobně mi nebylo vůbec dobře po těle. Já jsem se silně snažila potlačit ten štréz, co ve mě vířil a dělal bordel, protože jsem, logicky, nechtěla, abych to na Bubi přenášela. A výsledek byl ten, že jsem prý byla bílá jak stěna a pan doktor s Brtnikem mě chtěli pro jistotu posadit. Opáčila  jsem, že to bude dobrý, chtěla jsem být u Bubinky. Pan doktor vyslechl nás, poslechl Bubinku a promačkal Bubinku. Uzliny pořádný teda a bylo vidět, na naší malý statečný rezatý princezně, že jí to opravu moc a moc bolí.  Pan doktor odebral taky krev a vzorky z uzlin a strčil to do přístrojů. A Bubinku strčil pod přístroj – ultrazvuk. Tam se jeví všechno v pořádku, stejně tak poslechově – takže takhle z první to nevypadá, že by se operací něco rozjelo. I cukr má Bubínek v pořádku, stejně jako další parametry. Takže výsledek je ten, že je to buď nějaká ta infekce typu angína a nebo by mohl být bohužel tedy i nějaký nádor v uzlinách.

Prvotně k tomu přistoupíme jako k té angíně. Takže Bubiště dostala tři pigára- antibiotika, něco na bolest a to třetí si za boha nejsem schopná vybavit, co to bylo. Možná něco proti té teplotě, kterou taky měla. Každopádně ráno pak máme zavolat, jak si stojíme. 

A jak si stojíme jsem mohla psát panu doktorovi hned večer. Jasně, je to o tom, že zabral lék proti bolesti a možná taky trošku už i ATB, ale Bubinku jsme po příjezdu domů vyndali z kufru, aby se šla aspoň trošku vyvenčit a pak, aby už z pelíšku nemusela. Nejdřív tam tak trošku stála, pak ale vytvořila louži a hned mazala po svých domů. 🙂 Už na tohle se líp dívalo. 

Natož pak, když o chvíli později s nadšením slupla kus masíčka, který jsem všem nabídla. Jáááá měla takovou radost!! Protože před tím, než jsme odjeli nechtěla pochopitelně vůbec ničehož. A teď bylo vidět, že má chuť, hlad a vůbec šécko, že by snědla. A tak jsem jí z celý tý radosti dala sežrat maso na guláš 😀 . Jako na oslavu, že jo. Baštila to s chutí. A s chutí se pak i napila vývaru z jatýrek, který jsem jí chlazený nabídla z ledničky. A když pak ještě nutně potřebovala luxovat misku po Mousesovi a dala si ještě s chutí malinkej nášup masíčka, který měli k večeři i Rumíček a Tali, měla jsem radost převelikou. 

A pak už , jako každej pacient, už mazala na pelíšek, aby se pořádně začala uzdravovat. A já doufám, že to opravdu bude o tý jednorázovce, že prostě má něco jako angínu. Což zjistíme pochopitelně poté, až dobere antibiotika. Ale já věřím tomu, že to bude cajk. Musí.