Takhle si to představuju.

Pěkně ráno pijánko, žádný divočiny. Dyk taky nejsem nejmladší už. Neměli by na to zapomínat. Dost to pánikovi trvalo, než vzal na vědomí to, že se mi ráno nechce někde loncat tmou a počínajícím nevlídnem. A než o tom zpravil pánčičku. 

Ta hnedle nadskočila a rozhodnuto bylo s okamžitou platností, že jsem zbavena povinnosti dlouhýho ranního loncání tmou a leckdy vlhkem a vlezlým počasím. A že si mne bere pod svá křídla.  Což teda oceňuju, páč vona to má ráno v tudle hodinu hozený podobně jako já. Taky moc nefunguje. To pánik, ranní ptáče snad ešče v noci pije energeťák, že je ráno tak funkční. Já bych radši spala.

No takže pánčička prohlásila, že se mnou bude chodit. Aspoň si tak užije ranní venčení, který jí tak trochu, přes tu  nevlídnou hodinu, i chybí. Celej život byla zvyklá chodit ráno s čoklidama a po přestěhování a vstávání v nekřesťanskou hodinu, se nebránila pánikovu návrhu, že ráno bude chodit on. 

A tak jsem tetkon ve středu ráno najela na novej režim. A ne, že by se mi to nelíbilo. Pánik mi sice dal kšířečky, jako každý ráno, pak ale odcválal s těma dvěma do tmy a mě nechal v kůchni s pánčičkou. Ta už byla taky připravená a kupodivu byla schopná jít i dýchat zároveň. 😀 . A ještě než ostaní opustili zahradu, tak abychom se jim tam nemotaly ,  tak my dvě jsme si stihly  v tý kůchni pošpitat do ouška a podbrbat bůček, jak říká pánčička. Mám ráda, když mi drbe bůček.

No a pak jsme vyrazily my dvě. Než se pánčička nazula do holinek, což je nyní zcela nezbytná obuv, stihla jsem vytvořit louži a měla za to, že momentálně mám už splněno. Ne tak pánčička. S tím  krátkým venčením to prej nemám až tolikatě přehánět. Jednak zas tak stará nejsem a druhak mě pak čeká celej den v pelíšku, než se oni vrátí. A na to je zapotřebí mít prej prázdný útroby. Takže zacinkala klíčema a šlo se k brance.

Eeejch, radši bych šla k pelíšku 🙂 . Ale poslechla jsem ji. Jen jsem doufala, že to nebudeme přehánět. Nepřeháněly jsme to. Courly jsme se kolem zahrady. Jen tolik, abych mohla vyprázdnit ty útroby. Pak, k mojí nemalé radosti, to pánčička otočila a šlo se domů.

Uuuuuutykalááááá sem honemky, aby si to nerozmyslela, až mi moje nožénky vystřelovaly do stran. Zastavila sem se až o dveře do Domečku před kterýma už seděl Mouses. A vyřvával na celý kolo to svoje “Hlááááád, mááÁÁÁM, hláááád!” Jeho hlad mě netankoval, snažila jsem se co nejrychlejš nacpat dovnitř, aby náhodnou někoho nenapadl nějakej hloupej venčící nápad. Mouses se taky rval dovnitř, taky chtěl bejt honem doma, až se o nás pánčička skorem přerazila. Drapla navštvaně Mousese do náručí a prdla ho potupně do přepravky k vořechům. 😛 Vořecha jednoho 😀

Ukázněně jsem stála a nechala si otřít 4 ťapiny. Pak jsem si hupla na připravený předsíňový pelíšek a pánčička se šla převlíknout a vyrobit ze sebe člověka. Pak přišel ešče bonus, k tomu expresnímu venčení. Protože ………já jsem měla pánčičku jen a jen pro sebe. Moc a moc dlouho jsem neměla nikoho vyloženě jen pro sebe. To dřív, než jsem skončila v tom kotci tehdy. Pak už ne, pak ošetřovatelé a teď tady v novým doma jsme tři. I když si pro nás pánčička dělává samostatný chvilky, kdy nás jde jednotlivě mudlat a ostatní musí vždy počkat, nebo třeba na zahradě, když jsme po ní rozeběhnutý, nebo venku, ale takhle, že bychom spolu byly doma jen my dvě, že bych zase byla jedináček, to ne. A bylo to moc hezký. Nikdo a nic nás nerušilo.

Pánčička si ke mě čupla na bobek, mudlala mi hlavu a šeptala mi samý krásný věci. Přitulila jsem se k ní a bylo mi moc dobře. Moc a moc. Moc krásný ráno. 

A bylo ešče hezčí. Asistovala jsem pánčičce při její výrobě ranního džusu a vona potom, asi že sem asistovala dobře, šla do naší psí skříňky a povidala mi:  ” Bubíku, pocem ty drndo jedna. Hele, na.” a vyndala hrst maličkatejch pičkůtků. Já naprosto miluju pičkůtky. Úplně moc a tak jsem si je vychutnávala jeden hezky po druhým. To bylo opravdu moc krásný ráno. 

Mimochodem, tudlenc nám pánčička uďála radost fšem. Vzala pičkůty – ty velký, ty trochek namočila do mlíka, ne moc, abychom se nepoto, že jo. Jen trochek a hnedle nám je dala. To vám ale byla taková dobrota. Já sem si připadala zasejc jako malý ščenátko, když jsem byla malinkatá u maminky.

Když pak přišli z ranní procházky i Rumouš s Taliprdnicí, měla pro ně pánčička taky hrst pičkůtů. Každýmu ji rozhodila, ať si to jdou vyčmuchat a posbírat. A mně taky. Já na tom tím pádem vydělala. Měla jsem tu svou, prémiovou a pak ešče tu, co měli ostatní. 

Bylo to opravdu moc bájo ráno. Pak jsem se mohla už jít svalit spokojeně do pelíšku mlátit špačíčky a posléze, když odjeli jít spinkat. 

Kéž by každý ráno bylo takovýhle!