Aneb – každý svýho štěstí strojvůdce.

Aneb – kdybych byla bývala…….

Řekla ne. Na tu otázku Brtnika, ešivá dokážu domů sama dojet s tím vozejkem, že by zašel pro toho velkohřiba, co ho tam ráno při venčení nechal. Neřekla jsem ne, protože jsem se chtěla hecnout, a taky trochu dokázat Brtnikovi, že nejsem padavka, že zvládnu věci, na který by si třeba jiná ženská netroufla…….Pýcha předchází pád.  I když pýcha asi úplně ne  v tomhle případku, spíš určitý furianství a touha si to vyzkoušet. 

Nicméně, kdybych řekla ne, už by tam pak nejspíš nešel. Takhle si udělal malinkou procházku a já se mezitím točila před bránou s autem a vozejkem jak ten holub na báni, až jsem to úspěšně zakončila a pak se dostavila ta pýcha. Ale myslim, že oprávněně, ne? 😀

Každopádně hřib byl doma. Krásnej kousek….. 😀 Udělala jsem si z něj houbovej guláš. Pěkně s rajčatama a paprikou. Dovařila jsem-vařila jsem dlouho a v závěru ochutnala. Jen pár lžic, rozhodně to nebyla celá porce. Byla jsem spokojená. Brtnik měl svůj segedýn, protože on houby nejí a já si pěkně dám do nosu houbovýho guláše.

Mohla jsem jít spokojeně dělat dolů do sklepa, kde jsem to potřebovala připravit tak, aby pak mohl Brtnik položit asfaltovou izolaci a připravit to pro budoucí betonování. Pustila jsem se do toho s vervou. Ať to pěkně lítá.

No tak to pěkně lítalo. V pět hodin to začlo! Jak když luskne prstem. Stihla jsem jen odhodit lopatku a smetáček, vypnout vysavač a vypálit nahoru. Dolů už jsem se prozatím nevrátila. Leží to tam opuštěný, jak mi to upadlo. Původně jsem si myslela, že to bude “jen tak něco” , leč hluboce jsem se mýlila. Tohle rozhodně nebylo jen tak něco. Popisovat to radši nebudu, jen asi….že jsem pochopila co to znamená obrátit útroby naruby.

Po třech hodinách neustálýho tejrání jsem už byla jak hadrová panenka a moje drahá půle se o mě začínal bát a navrhoval odvoz na pohotovost. Byla jsem krapítek mimo a nechtěla vůbec nic, neměla už ani píďu síly. Měla jsem rozostřený vidění a pocit, že scípnu. A přesně jsem tou dobou už věděla, že houby, houby nechci dlouho vidět. Tělo dalo jasnej signál, kdo je původce mých potíží. Moje jízda ještě nekončila a to už byla taková jako pokročilejší doba a Brtnik zmínil sanitku. Nechtěla jsem do sanitky, nechtěla jsem do nemocnice, neměla jsem sílu bojovat s lékařskou vědou. 

Vůbec nechápu, jak se mi podařilo vystihnout tu malou chvilku, kdy jsem nemusela sedět na WC, mít zároveň hlavu v kýblu a vyndavat útroby, ale podařilo se mi to. Do tý doby jsem cípala na dlaždičkách na záchodě, nebo v kópelce a hrozně toužila po teple naší postele. Jenže vzhledem k tomu, že jsem byla pokrytá stavebním prachem, jsem tam v tomhle stavu rozhodně nechtěla jít. Když se mi podařilo tu chvilinku vybojovat, přelezla jsem do vany a tam na sebe pustila sprchu. Bylo to tak příjemný! Aspoň něco malinkýho v tom tejrání. Mám pocit, že jsem tam seděla dalších mnoho hodin, protože jsem neměla sílu zase vylézt ven 😀 , ale nebylo to tak. Protože ta svinská houba mi tolik času nedala. Ale stihla jsem to.  S pocitem, že když cípnu, tak aspoň hygienicky zavopatřená jsem se vošudlala ručnikem a zamířila do postele. V ruce jsem vláčela svýho nezbytnýho parťáka. Kýbl s kopretinama. Když zvracet, tak aspoň do optimistickýho.  Na polštář jsem si vyžádala velkej ručník, protože umýt si dlouhý háro jsem fakt nedokázala.

V momentě kdy jsem si lehla jsem zase musela už vstávat a když jsem posléze padla zpátky do peří rozvibrovala mě příšerná zimnice. Postel jsem slušně rozvemblovala. Nespím v pyžamu, ale teď jsem si ho vyžádala. To nejteplejší, co tam Brtnik najde. Plus teplý vlněný fusky. Nestačilo to, nestačila ani druhá peřina, muselo se to utemovat ještě přehozem přes postel. To už opět přišel na pořad dne sanitní vůz. A když ne sanitní vůz, tak aspoň černý huhlí. Věděla jsem, že jo, že černý huhlí by mě zachránilo, ale taky jsem věděla, že aby mě zachránilo, muselo by aspoň chvíli setrvat v mých útrobách. Zkusit se má všechno a tak jsem na to kývla. 

Bohužel jsem se nemýlila, černý uhlí svou šanci nedostalo a ve vteřině šlo pozdravit kopretinový vzor na mém kyblíčku. To už mi nekontrolovaně při každý akci rovnou tekla i voda z očí a já tou dobou znala dokonale vnitřek svýho trávicího ústrojí. Fuj a ble. Peklo. 

Pak najednou nevim a přišel úlevnej spánek. Bezednej. Vzbudila jsem se s šílenou chutí na ledovou Coca-colu, což je v takových momentech dobrá záchrana. Jenže, kde ji tady v noci vzít, že jo. Modlila se, aby aspoň ještě nebylo úplně ráno, abych mohla ještě spát a dostala čas na nějakou regeneraci. Nebylo ještě úplný ráno. Byla jsem ščastná a opět upadla do bezednýho spánku. Pak už bylo mých neoblíbených 4:30 a já věděla, že se nějak musím dokopat k tomu, že se zvednu a budu aspoň trošku fungovat. 

Musim do práce – aspoň udělat to základní a pak k doktorce. Nebo ne, obráceně, protože kdybych šla nejdřív do práce a pak k ní, budou tam už posléze davy lidí, takhle mám šanci, že budu hned hotová. Vytáhla jsem se pracně ven a vlekla se do kópelky. Cestou jsem se napila teplýho čaje, který mi Brtnik vyměnil za ten studenej a to byla chyba. Velká chyba. Páč kdybych se napila toho studený, neobrátila bych si bývala byla ty útroby opět obráceně. Fuj a ble. Nevim, jak jsem to dokázala, ale vypravila jsem se.

Mohli jsme vyrazit. Cestou jsme vyzvedli Brtnikovu kolegyni a mířili jsme směr Praha, MUDra a hlavně – Benzinka. Tam čekala moje záchrana v podobě lahvičky s červenou etiketou a černým ledovým obsahem. Bože!! Bože všech útrob! To byla taková lahoda, taková úleva, pít po malých doušcích tenhle chemickej koktejl.

Vyhodili mě u polikliniky a já se došourala do čekárny. Abych zjistila, že ordinační hodiny začínají ne za půl, ale až za hodinu. To nevadí, hlavně že jsem tady první, nikdo tady ešče neni, mám na to svědky, že jsem první 😀 (toho si nevšímejte, to je taková parafráze nějaká na něco, už ani nevím co) . Schoulila jsem se v křesílku a upadla do letargie, bylo tam šero, ticho, tak to šlo. Pak přišla nějaká paní, posadila se a pak poprosila, zda by mohla otevřít okno. Jasně, jasně…. jasně…. mohla. Na chvíli, než se opět dostavila třesavka. Byla jsem jak feťák v absťáku. Paní jsem osvětlila, že to asi nepůjde a proč a ona to chápavě zavřela. I mi slíbila, když jsem si potřebovala dojít pro další ledovou colu, že případně předá mou kartičku sestřičce, kdyby náhodou přišla dřív. 

Došourala jsem se k automatu a zpátky a mám pocit, že to byl můj životní fyzickej výkon. Pak přišla nějaká slečna, posadila se vedle mne a jala se dlouhodobě štrachat v obří kabele a šustit destičkama dokumentů, které měla s sebou. Přiznám se poctivě, že pro mou rozrušenou a bolavou mysl, byl ten zvuk poměrně trýznivej a moc jsem si přála, aby si chtěla číst něco třeba v telefonu. Nebylo mi vyhověno, slečna svou dokumentaci studovala bedlivě 😀 . Nemůže za to, neví to, ale dávala mi slušnou čočku. Je to zvláštní, že když je mi takhle blbě, vnímám zvuky, pachy a světlo, barvy, velmi intenzivně. 

Konečně se otevřely dveře a já mohla jít do ordinace. Tam jsem popsala svůj stav a jeho příčinu a dohodly jsme se s paní dochtorkou na třídenní neschopence. Pak už jsem stejně měla dovolenou. Dostala jsem recepís na smectu a kinedryl. Stejně už jsem to nejhorší měla za sebou.

Mohla jsem se šourat směr metro a práce. Tam jsem oznámila, že jsem tu jen na dobu, než vyřídím nejnutnější a pak jdu cípnout. Což jsem taky udělala. Brtnik mě vyzvedl a odvezl jak rytíř na bílým koni do peří. A já ty následující tři dny nedělala nic jinýho, než, že jsem spala. A pila Coca-colu po litrech. Tělo nechtělo nic jinýho, jen tohle. Ledový a v nekonečným množství. Ani v dobách, kdy jsme s kámošema pořádali velkomejdany, kde tekla mičuda – což je coca-cola s bílým vínem – opravdu proudem, jsem tohodle nápoje nevypila v tak krátkým časovým úseku tolik, jak za tyhle tři dny. 

Pak přišla fáze, kdy chtělo tělo pomerančovej džus. Tak dostalo zase pro změnu litry džusu. dobrý bylo, že jsem neměla potřebu – díky velký dehydrataci – jít na WC, takže jsem prostě jen spala a pila a spala. Pak došlo konečně na jednu suchou housku. Po malinkatých kouskách, důkladně rozžižlaných. S houskou jsem si vystačila na den. Nic dalšího tělo nechtělo. No a takhle pěkně postupně jsem se nekonečným spánkem,  Coca-colou a pomerančovým džusem dopracovala k tomu, že jsem se ve čtvrtek pokusila vstát.

Slaboučká jak muška, ne moucha, ale muška. Tak možná max. octomilka 😀 😀 . Nemohla jsem se ovšem ani náhodou přiblížit ke kuchyni. Jakmile jsem to udělala, bylo mi zle. Za celý ty dny jsem neviděla ani ohaří chlup. Představa, že mě svou radostností převálcujou, byla dost nebezpečná.

V ten čtvrtek už jsem to ale nevydržela a bylo vidět, že větší radost jsem jim udělat nemohla.  Čeho jsem si všimla, že Bubinka působila posmutněle. Čupla jsem si k ní, chytla jí kolem krku a šeptala jí, že se nemusí bát, že jsem jí neopustila, že jsem jen málem duši doslova vyblila 😀 .

Šli jsme ven, bylo tam krásně a já byla ščastlivá, že mám takovejhle dar, že máme Domeček a zahradu, kde můžu být i když mi je třebas ouvej. Tak jsem si tam s nima tak jako chodila, občas  jsem jim hodila nějakou hračku a cejtila se tak jako marně. “A to nejni dobře.”, řekla jsem si. Zkusim se rozhejbat 😀 . Popadla jsem svoje ultralehký fiskárový hrábě na listí a šla zkusit, co to bude dělat, když budu zlehýnka hrabat ořecháčový listí. 

Šlo to. A tak jsem pomaloučku hrabala, do toho s ohařema sbírala ořechy a užívala si podzimního sluníčka. Nahrabala jsem plnej svůj nedávno zakoupenej a do tý doby nepoužívanej, vozíček. A protože nejsem úplně normální, zatoužila jsem po tom, že si ho i sama vyzkouším.

Komentáře Brtnika, zde vypisovat nebudu, ale posléze asi došel k názoru, že co už se mnou taky, že jo. A tak šel aspoň taky, že tam pak jen vozíček zvedne a naráz ho do kontejneru na bioodpad vyklopí. A tak jsme si udělali spolu vycházku 😀 😀 jen my dva a vozík 😀 . Ani dolů do vesnice to nebyla jen tak vyjížďka, protože je to slušnej kopeček od nás k návsi. A brzdit a rejdovat s kolečkama, abych to nevyklopila, chtělo značné úsilí a fištróna. Nicméně odmítala jsem se vzdát své krásné vyměkčené rukojeti na oji a celý si to odřídila sama. A zpátky taky. Což nebyl – vzhledem k mému stavu úplně nejlepší nápad, to uznávám, ale v tu chvíli mi to nějako jako nedocházelo. Byla jsem hrdobec, že funguju a! Potřebovala jsem totiž hlavně vědět, ešivá to dokážu vytáhnout nahoru. 

Uznávám, uznávám, že to nebyl nejvhodnější čas. Jenže já když se pro něco rozhodnu, tak jsem pak jak vodbržděná. A tím pádem ……. taky leckdy zabržděná – mozkově 😀 . Ale ščastná taky! Že sem to dokázala. Zhodnotila jsem, že pro dnešek dost bylo výkonů a šla radši domů, aby mě nenapadnul zas nějakej blbej nápad.

V sobotu mi to dalo tělo trooošánek jako spapat, ten heroickej výkon s vozíkem a tak jsem byla za hodnou a jen se nechala odvézt do New Bubu k zelinářům. Abych si nakoupila brambory a mrkvu, protože žrát furt dokola suchý housky už mě nebavilo. A jinak jsem se s ohařema prostě prachsprostě placatila celou sobotu na zahradě.

Ešče v neděli taky, ale odpoledne jsem v rámci pomalé rekonvalescence vzala do ruky rýč, lopatu a kolečko  a šla vyrejvat, nakládat a odvážet zeminu, kterou bylo nutno takto ještě odstranit. Nepřeháněla jsem to a vozila si hezky svoje půlčíky- neboli půlkolečka. Tělo nenadávalo a tak jsem usoudila, že už to se mnou asi půjde. Jen žaludek furt na vodě, ten se ešče neprobral. Ale já se mu nedivim, dostal slušnou sodofku!