Pravila jsem tomu zrzatýmu kašparovi po příjezdu domů z toho báječnýho žracího festivalu.

Těšila jsem se na to, jak ho vytáhnu do civilizace. Oba si to užijeme a bude to na pohodu, protože Rumíček je přece profík.

Pomáhala jsem s nějakejma nepodstatnostma na stavbě a taky něco kutila v domácnosti. Chvíli venku, chvíli uvnitř. Ohaříci se placatili taky tak. Měli za sebou fakt výživnou ranní prochajdu za příjemnýho ranního chládku a teď v tom vedru byli rádi za vlídný stín zahrady. Přes to, že už byl konec září, furt bylo přes den děsný vedro. A tak jsem ani s naším odjezdem do New Bubu nepospíchala. Však festival končí až v sedm večer, času máme dost. 

Vyráželi jsme kolem půl pátý a bylo to tak akorát. Holkám ohařím jsem osvětlila, že pro tentokrát musí zůstat doma a že jim to vynahradím jinak. Rumouška jsem umístila do kufru a jela. Fšak jsem velká holka, když už umim s vozejkem, ne? 😀 😀 . Stáhla jsem nám okýnka a pěkně pohodlně jsme si to fordili vstříc slíbenýmu překvapení.

Tak musím poctivě říct, že překvapení to bylo pro nás pro oba. Protože můj malý profesijounál se choval jak malej neandrtálec 😀 . Jest tedy hodně vidět, že jsme mimo civilizaci. Kdepak jsou ty roky ve městě, po penzionech, v nečekaných situacích, kdy všude byla naprostou samozřejmostí ukázková chůze na prověšeném vodítku???????????? Kde??????? No asi to nechci říkat vůbec nahlas!

Já to vím, že za to brouček můj rezatej nemože, že se z něj stal buráček. Já to vím. Jen jsem to nečekala s takovou intenzitou teda. 🙂 Jako zase to nebylo o nějakým přetahování, dohadování, to ne, ale nebylo to to, na co jsem zvyklá. Ale je to pochopitelný. I proto, že tohle bylo opravdu něco. Oproti dopoledni tady bylo ještě zase o mnoho víc lidí, přibylo i psů, všude plno pachů… A ty byly ty nejdůležitější, ty natahovaly to vodítko. Za dob pražských bych tady v pohodě s ním mohla jít bez toho vodítka. Teď byl tak zahlcen těmi pachy, které mu, pochopitelně na vesnici schází, že prostě nemohl jinak. A já jsem ani netlačila na pilu. Nebylo by to spravedlivý. A tak jsem mu zpočátku nechala trochu prostor.

Potkali jsme hned na začátku mladou krásnou útulkajdu a musím říct, že tak submisivní fenku jsem dlouho neviděla. Rumíček z ní byl vodvařenej, to asi ani nemusím psát. Já jsem teda byla trošku smutná z brzké kastrace, kterou musela podstoupit, aby bylo vyhověno podmínkám spolku, který měl fenku původně v péči. A říkala si, jak nesmyslně se dneska v tomto ohledu chová už většina těch spolků, které psy v nouzi nabízí. Kastrují, či nechávají kastrovat v ranném věku, jak na běžícím pásu, bez ohledu na ta zvířata, kterým takovým zákrokem neumožní správný vývoj ani tělesný, ani duševní. Je to smutný, pro mě hodně smutný, protože kastrace je velký zásah do organizmu a vždy by se nad ním mělo uvažovat ve všech souvislostech. Zajímalo by mne, zda by některá z těch svatých nadšenkyň hromadných kastrací mladých, nevyzrálých zvířat, takto postupovala, kdyby šlo o ně samotné – třeba ve věku osmnácti let, když vezmeme psy ve věku toho jednoho roku,  či o jejich dcery ve věku třeba patnácti – když vezmeme psy kastrované před dovršením jednoho roku. To by mne skutečně zajímalo, velmi.

No nic. Nenadělám nic. A tak, když se ti dva dost poseznamovali, přesunuli jsme se s Rumíčkem o kus dál, aby s mohl užít další svoje čmucháníčko. A pak jsem ho zavedla do té psí restaurace. Jeho radost byla znatelná. Poznal ji nejen každý, ale taky interiér té restaurace. Máchal totiž ocáskem tak nadšeně, že shazoval nejen cedulky s cenovkama, ale posléze i samotný konzervy 😀 :D. Nadšen byl ale nejvíc ne z krmení samotnýho, ale z obsluhy. Fšicí se mu tam totiž věnovali, mudlali ho a obdivovali. A to von mocinky moc rád, modelín jeden. Já nedělala nic jinčího, než že jsem vracela zpátky to, co právě ve svým svatým nadšení sestřelil ocasem. Divím se, že jsem stihla nakoupit i pro každýho nějakou tu konzervu a pro Mousese, aby nebyl škodnej nějakou tu kapsičku. Taška přes rameno rázem ztěžkla a táhla mě k zemi.

Rumíček si vybral z menu a šli jsme ven čekat na jeho objednávku. Tam stáli u vchodu dva krásný chrti, které tu občas potkávám. Saluki. A ten jeden se Rumouškovi úplně nepozdával a v hrudníčku se ozval temný tón. To mě taky překvapil. Sdělila jsem mu, ať neprudí a jde si sednout ke stolku. Tam mu přinesli jeho stříbrný tác 😀 , kde bylo od každého něco. No jenže. Jednak nebyl čas na jídlo a druhak – Rumíček nejni Taliprdnice nebo Bubice, který vdechnou cokoli. Jako pes masový si tedy pochutnal na kousku konzervy a ostatní si prej můžou vážení restauratéři narvat do trenek 😀 😀 . A šel se radši družit s mladičkou fenkou strakáče. I jí galantně svůj pokrm přenechal. Ta ve stylu obou našich výše jmenovaných dam naopak nezaváhala ani vteřinku a jen o mnoho tenčí průměr krku, než je obvod servírovacího tácku zabránil tomu, aby tento vdechla i s pokrmem 😀 😀 . Je fascinující, jak dycinky ty čokle vypadaj, že je doma nekrmíte 😀 .

My šli posléze pak korzovat mezi ty davy. Chtěla jsem, aby si Rumíček připomněl, že kdysi býval zdatným městským psem. A tak jsme obcházeli stánky, kličkovali mezi lidma a on si občas užíval lidské pozornosti.

A občas nejen té lidské. Když jsme tak dokončovali jedno kolečko, všimla jsem si kousek od pódia, že stojí skupinka lidí a pesan. Kříženec barváře – nejspíš s něčím bulloidním. A bylo vidět, že je ve střehu. Udělali jsme při průchodu zdvořilostní oblouček, ale nepomohlo to. Vystartoval zvostra na vodítku. Pochválila jsem Rumíčka, že teď ani brvou nehnul a šli jsme spolu hezky v klídku dál. 

Dostala jsem žízeň a tak jsme si šli stoupnout do fronty – do velké fronty – která byla u stánku s čerstvými míchanými nápoji. Vybrala jsem si tam nealko variantu a těšila se, jak si dám do nosu zaslouženou odměnu v podobě osvěžujícího pitíčka. Fronta se nehýbala.  A nehýbala se velmi dlouho. Což teda vůbec ale nevadilo Rumíčkovi, který si zde velmi rychle našel své – hlavně dámské – publikum. Mé spolučekatelky z něj byly unešený a neustále ho mudlaly a vůbec se mu věnovaly. Nemohly udělat líp.  Byl velenadšen. Já po čase už teda míň, neb se ukázalo, že obsluhující slečny asi nejsou nejzručnější a nebo já nevím, co tam dělaly, ale furt jsme stáli fšicí na fleku. 

Bych dřív dopadla jak Sahara. Takže jsem to pak odpískala, ještě jsme se kratince s Rumíčkem prošli a pak už jsme zamířili k autu. Zážitků i tak bylo dost a po příjezdu domů Rumouška hnedle obklopil fraucimór a zvědavě z něj evidentně dolovaly zážitky. Já si šla dát zasloužený pivíčko a posléze vytáhla nejdřív jednu a pak druhou ohařici na její samostatnou procházku. Krátkou, ale jen a jen pro tu dotyčnou. Páč sliby se maj plnit nejen o Vánočkách,  že jo. Rumíček pak večer odpadnul jak špalíček a celou dobu co spal a my čučeli na telku, bylo vidět, jak zpracovává ty svoje megazážitky 🙂 . No, nedivím se mu, i já jsem byla z toho dne unešená.