Přes to, co na mě posléze čekalo, to byl nejbáječnější víkend za poslední dobu.

Hlavně sobota teda. A to jsme jeli jen nakupovat-hlavně do stavebnin! A pouze do New Bubu. A i tak! Červí dírou šup do světa. 

Vyrazili jsme nalačno s tím, že až vyřídíme všechno potřebný, zaparkujeme auto i s vozíkem někde, kde to půjde a skočíme si do jedné z místních kaváren. Na kávičku a něco dobrýho k snídani.

Dojeli jsme na kraj New Bubu, kde jsme se rozdělili. Brtnik mířil dolů do stavebnin a já zamířila s batůžkem směr náměstí. Potřebovala jsem si koupit máslíčko farmářský, psékusům dingáče a od zelinářů jsem měla v plánu nakoupit habakůk zeleniny. Štrádovala jsem si to zvesela po hlavní, pak zatočila k bezobaláči Pět švestek, ponakoupila to máslo, pytlík kešu voříšků a drcenou hořkou čokoládu na vaření (ta je teda!) a zvesela si zamířila na náměstí, kde je ten zelinářskej stánek.

A jak jsem se blížila, bylo mi to jasný. Zelináři nebudou. Páč je tam nějaká akce  asi.  Že by ešče zas bylo posvícení? Dyk bylo minulej tejden přece? Co to tam je? První, co jsem zblejskla, bylo pódium. Takový malý  – černý, skorem by se dalo říct, že i trochu Rrrramštajní. Aha, takže nějaký zpěvy a párek v rohliku asi, sem si říkala.

😀 😀 😀 😀 

Párek v rohliku!

Sem fakt jouda. Slepej. A nefšímavej.

Když jsem se totiž konečně krapítek líp porozhlídla, vyvalila jsem bulvy. Neb …. teď musím  New Bubu složit poklonu, páč akci tohodle rozměru bych tady nečekala. Víte kam jsem tak nevšímavě vlezla?

Přímo  do Street food festivalu! A v plný parádě teda. Náměstí bylo osázený bambilijounem maličkých stánků s jídlem z různých částí světa. No to sem fakt teda čučela. A hned jsem si řekla, že už je jasný, kde budeme snídat! Žádná kavárna! Prt! Ve světě se najíme. Můžeme si vybírat!

No, když se teda sejdeme. Páč ani jeden z nás dvou nepočítal s tím, že tady nebudou ty zelináři. Kde jsme se tak nějak bez telefounů hodlali posléze sejít. Sem ale holka šikovná a moudrá, takže jsem se šla strategicky umístit. Tam, kde jsem viděla rovnou ulicí až za náměstí na hlavní silnici, kterou musel Brtnik projet. Tam, kde jsem viděla na druhý konec náměstí a taky na třetí možnost, kde by se mohl s autem a s vozejkem projet. Pak už mi stačilo furt jen kroutit hlavou jako holub a sledovat cvrkot. A! Užívat si hlavně muziku. Výbornou. Nějakou prazvláštní, takovou do brazilskejcch tónů nějakejch. Bubny a různé perkusní nástroje-skupina se jmenuje Tam tam Batucada. Pohodička a spousta energie z toho bylo. Až se začnete vlnit, ani nevíte jak. A tak jsem si tam u toho sloupu, kde jsem stála, pěkně rozhejbala tělo a mysl, protože prostě je to fakt plný energie. A to já ráda. Navíc pro bubny mám slabost.

Tahle skupina zahajovala program a myslím, že líp to nemohli pořadatelé vymyslet. Nebyla jsem jediná, kdo se tam vlnil a měl hubu do úsměvu. Náměstí se velmi rychle zaplnilo lidma a já si říkala, že budu mít asi trošku s druhou půli problémek, aby strávil můj nápad.

Jak jsem zblejskla vozejk, už jsem se tam hnala. Přepadla jsem Brtnika akurát, když parkoval. Aby nestačil brblat nad tím, že je tu moc živoučko, hned rovnou do otevřenejch dveří jsem mu vpálila svůj megageniální nápad, že se nasnídáme tady, že je tady boží street food festival a je tu všade spousta žrádla, že si může vybírat v kterým státě se najíme. Ani se moc necukal. Se nedivim, když viděl moje nadšení. Byla jsem jak dítě u vánočního stromku a hned ho vláčela za sebou. 

Stejně jako já byl zahlcenej tou nepřebernou nabídkou. Ale už neprotestoval vůbec. Co teda bylo jasný, kde nezaparkujeme, tak to byl stánek s hmyzím jídlem. Původně jsem si myslela, že tam prodávají kávičku. Pytliky vypadaly dost podobně 😀 . Velmi rychle jsem ovšem zjistila svůj omyl a hodila zpátečku 😀 😀 . Obešli jsme to celý a jak jsem tak nějak  předpokládala, zaparkovali jsme …..v Mexiku. A myslím, že líp jsme ale vybrat nemohli. Plněná tortilla byla do-ko-na-lá. A obří, fakt obří. Ani jsem  ji nemohla dojíst. Hned vedle byl stánek s německým kvasnicovým pivíčkem. A tak bylo jasný, čím tu  naši nestandardní snídani zapijeme 😀 . Přiznám, že se pít k snídani pivo, mi nepřijde úplně normální teda 🙂 . Když nejsete paní Vašáryová v Postřižinách. Ale bylo moc dobrý, to zase jojojo. Jen jsem teda netušila, že je to dvanáctka. To bych si bývala byla trvala na tom malým pivu, který jsem původně chtěla a který mi Brtnik rozmluvil s tím, že aspoň ode mne ochutná, když si musí, jako řidič,  dát nealko. Ale i to nealko bylo moc dobrý.

A tak jsme stáli u stolečku a dávali si do trumpety a užívali si nenadálý volníčko. Ešče, že já s tím Brtnikem jela! Původně jsem mu navrhovala, ať jede sám, že mezitím já tu snídani vyrobím. Pche! Ač dělávám snídaně opravdu bohatýrský a myslím, že moc dobrý, tak na takovouhle bych neměla. Čas hrozně líně plynul, my si cpali pupky, povídali si a poslouchali tu veselou muziku. A bylo nám fajn!

Kousek pod námi na trávníku jsem zaregistrovala, že tam stojí Pestaurace! O tý přece tuhle mluvila Kimi, že do ní párkrát zašli s Goliáškem, když se u nich zrovna objevila . No, škodaaa, že tu nemám ohaříky! Ale mohla bych se sem pak vrátit. Aspoň s Rumíčkem. Všecky tři s sebou brát nemůžu, páč Taliprdnice měla momentálně svoje úletový obdobíčko a domluva s ní byla tak trošku složitá. Jenže nechávat doma jen jí, to by mi přišlo jako velká nespravedlnost, a vzít je všechny tři, když dva elementi jsou žrádlem posedlý…..úplně živě jsem viděla, co by tam ty dvě výtržnice v davech byly schopný vytvářet. Dva psi z toho jeden lehký potížista, to jde, ale tři psi, z toho dvě lehký potížistky …. to by klapnout nemuselo…. ale……. Rumíčkovi bych mohla zase pro jednou dopřát něco spešl, páč si to za ten fraucimór, co má doma, dost zaslouží. Taak jo, pojedeme zase jen my dva spolu, to bude!

Doládovali jsme do sebe tu nestandardní snídani a rozhodli si tu dát ještě kávičku. Zrovna, když jsme si ji objednávali, vysvětloval moderátor v rámci akce, kdy každý stánek dostal prostor představit sebe a svoje produkty, u stánku s belgickejma hranolkama, čím se tyhle hranolky liší. Kdybych neměla pupek narvanej tortilou, šla bych si dát ochutnávku. Leč nevešla by se do mě fakt ani jedna. 

Vzali jsme si kávičku a usalašili se u jednoho ze stolků. Chvilku na to přišel pár a ptal se, jestli se u nás může taky posadit. Jasný, ne? Měli zrovna ty belgický hranolky a tak mi to nedalo, abych se nezeptala, jestli jsou fakt tak jiný, než ty normální, jak tady tvrdili. Slečna hnedle, že mi dá ochutnat 😀 😀 To jsem fakt jako nezamýšlela a taky jsem ji hned ujistila, že je sice moc hodná a já to oceňuju, leč se do mě vážně nevejde vůbec nic dalšího, jen jsem zvědavá, zda jsou opravdu tak jiný. Tak prý rozhodně jsou a jsou luxusní. Tož příště někde musím ochutnat. Pro teď jsem se spokojila s tou kávičkou. Ne tak Brtnik, kterej, kdykoliv může, tak si ze mě utahuje, takže se pochopitelně chytil hned toho, že žebrám 😀 😀 . K obveselení okolí, že jo 😀 . Sem já to chudák.

Naštěstí mu to nevydrželo dlouho, protože k nám přišel týpek, kterej už po nás nějakou dobu pokukoval. A vyklubal se z něj brigádník, který kdysi vypomáhal u Brtnika v předchozí práci a s kterým jsme jednou i byli na koncíku. Ha! To bylo překvápko. Dneska už je to tatínek čtyř dětí 🙂 Byl z toho příjemnej pokec a protože jsme teda nedaleko od sebe, tak se asi sem tam někdy potkáme. 

Pro teď už jsme to museli sbalit, abychom taky doma něco udělali. Byl to ale tak úžasně strávenej čas, že jsem se rozhodla, že příští sobotu, kdy se akce přesune do Slanýho, si tam vyrazíme. Taková snídaně za to totiž stojí!

Cestou domů, když jsme vyjeli z lesů, se mě Brtnik zeptal, jestli dokážu dojet domů sama s vozejkem. Že tam kousek je v lese krásnej hřib, kterej tam při ranním venčení nechal, aby ho netahal celou tu štreku s sebou. Tož, že by ho teď vyzvednul a já to dojela domů sama. 😮 😮

E?? No……….no, tak jo, tak to zkusim. Je to zas něco novýho, a přece nemůžu Élišce Junkový udělat vostudu, že prozradim, jak moc se bojim. Brtnik vesele odkráčel v les a já si šla s tlukoucím srdcem štelovat sedadlo. No, ty jo, to bude! Hlavně se nevysypat v zatáčce u kapličky, ta je výživná. Ta zatáčka.

Pomalu jsem se rozjela a poslouchala celým tělem, jak se ta souprava bude při jízdě chovat. Neznám to. K mojí velký radosti se milá souprava chovala přímo vzorovaně a tak jsem zlehýnka na čtyřku sjížděla dolů k nám. A měla děsnou, děsnou radost. “Týýý jofka!”, řikala jsem si, když jsem pak krásně dokázala ze silnice odbočit pěkně v pravým úhlu mezi jasan a křoví, kterým musím projet, když chci dojet k naší brance a vratům. Tam jsem to nejdřív zaparkovala s tím, že Brtnik už si to celý dokončí.

Pak mi to ale nedalo. Chtěla jsem zkusit celou soupravu otočit a zacouvat s ní k vratům. 😀 . Protože vono to nejni totiž jen tak! Ale tady na to byl docela prostor, když to nepokazim úplně. Kdoooo ste někdy řídil vozejk??? Už tušíte??? Já to jako tušila taky, protože vím, vím to, že se musí volantem točit úplně jinak, když máte za zády ten vozejk a že to nejni pro začátečníka zrovinka legrácka. Ale! Když na to pak přijde, jste ve zcela jiný situaci 🙂 . Jenže, když já bych se prostě ráda naučila i tohle, aspoň trošičku…. . No helejte hmoždila jsem se tam s tím hůř než mravenec s jehličim. Dokonce jsem to jednou už i vzdala, protože jsem se bála toho, že to zasukuju. Pak jsem vylezla a šla si to celý prohlídnout zvnějšku. To mi znatelně dodalo informací a tak se mi to nakonec PODAŘILOOOOOOOOOOO!!! PODAŘILOOOOOOOO!!! Je mi jasný, že soused naproti měl pro ten moment výživnej program a asi se za tou záclonou umlátil smíchy, ale to je mi zcela fučik. Naprosto. Já vylezla z auta jako vítězka. Jako ta Éliška Junková! Může na mě bejt ta holka hrdá! A já doufám, že si na mě někdy Brtnik najde čas a trochu mi ho věnuje, aby mě to naučil dovopravdy. Páč přece nejsem srágorka.