Byla volná neděle, protože chudák Brtnik musel na celej den do prasé.

Vona jako volná nebyla úplně, to zasejc ne, protože jsem si jako úkol dala, že napenetruju omítku kolem otvoru pro okno a dveře, které mají přijít montovat hned v pátek. To je práce, kterou zvládnu a nemusím k tomu nikoho mít. Mám kanystr s penetrací, štětec, kyblíček na tu penetraci a židli a můžu lítat se štětcem a natírat. 

To v sobotu jsem se bez asistence neobešla. Neb jsem opět musela šplhat do výšin. Mým úkolem bylo odbordelit půdu plnou pilin, prachu, stavebního bordelu, cihel, plachty a klempířskýho odpadu. Strávila jsem tam krásných tři a půl hodiny 😀 . Ale možu říct, že je tam  v části pod starým krovem krásně čisto a bezprašno /což se zase změní, až se tam začnou dozdívat štíty a další záležitosti. Pro teď je to ale krásný taneční sál.  Nevyfotila jsem vám to, protože poté, co jsem několikrát absolvovala cestu nahoru a dolu po žebřiku /a zatím se kupodivu mé nelibé pocity z tohoto způsobu cestování nemenší/, jsem pak byla už ráda, že tam nemusim.  Tak mi jen musíte věřit, že je to krása krás 😀 Čeká na mě ještě porce v části pod novým krovem a tam to bude taky sranda, protože je tam hlavně spousta suti.

Je jasný, že mě ta šichta drobátek zmasakrovala a tak jsem si na tu neděli naplánovala fakt téměř flákárnu. 

Zahájila jsem ji stylově. V půl sedmý jsem vypustila ohařiska na zahradu, aby si mohla po noci řádně ulevit, dala jsem jim malej odpustek ve formě sucharu a kousku rohlíku a………šla zase do postele. Z lednice jsem si vzala talíř s obloženým chlebem, minerálku, na vychladlý nohy natáhla vlněný fusky a zaplula do peří. Krá-sa! Ešče větší krása než na tý půdě. Sežrala jsem s rozkoší ten chleba, pustila si telku, kde stejně nic nedávali, ale dělala mi kulisu a pomalu upadala do bezvědomí. Z něj jsem se probrala až po desátý hodině! Ešče chvíli jsem se marnotratně povalovala a zrovna když jsem vstávala, zazvonil mi telefén.

Brtnik měl zrovna volný okno v těch blbejch povinnostech, které tam v práci měl a že si dáme kafe. Udělala jsem nejdřív ohaříkům snídani, aby nehladověli, chuderové 😀 , a pak si šla namlít  a uvařit kávičku.  Není nad poklidné ráno s kávičkou. Ohaři si courali sem a tam, na zahradu, ze zahrady a já jim dělala dveřníka. Mousesovi taky. Tomu jsem teda dělala i kuchařku, protože přišel velmi hladov a dožadoval se pozdní snídaně. Chápu jeho rozhořčení, on desátek nedostal, protože se zrána loncal bůhvíkde. 

Dopili jsme kávičku a oba se vrhli do práce. Šla jsem mávat hadrama, abychom to měli v Domečku čistý pěkně. K mýmu překvapení jsem to měla hotový natošup. I proto, že ohaři si tou dobou vyvalovali pupiky na pažitu a nikdo se mi nemotal pod nohy. Proběhla jsem rovnou i zahradu a pouklízela tam věci, které se v rámci stavebního ruchu nenacházely tam, kde měly, tak jsem je přesunula na jejich místo, vycídila jsem misky na vodu a žrádlo a pak se šla chvilku věnovat svým stavebním povinnostem.

Nasadila jsem si disciplinovaně brüle na oči, neb jsem nevelkého vzrůstu a bylo jasný, že mi penetrace při natírání ve výšce bude kapat na  hlavu. Nerada bych si zapenetrovala oči. A šlo se na to. Šmrdlala jsem usilovně a ze všech sil,  takže jsem skončila dokonce o půl hoďky dřív, než jsem odhadovala. A mohla se chystat, že vypadneme ven.

Jo, ešče se najíst! To jsem zapomněla. Ukrojila jsem si poctivej chleba z pekárny, mázla ho místním výborným máslem, lehce osolila a víc nebylo zapotřebí. Když je dobrej chleba a máslo, vystačím si. 

No a mohlo se jít, narvala jsem si ledvinku dobrůtkama pro ohaříky, naplnila lahev vodou a když mě ohaříci viděli mezi dveřma s obojkama a vodítkem, začli metat kozelce, že konečně už!

Jo, konečně už. Vyrážíme. K veliký radosti všech jsme to vzali přes strniště. Tam je to teď zajímá šécky nejvíc, páč je to plný děr a je co zkoumat a běhat od jedný díry ke druhý a zpátky. Aby se ale jen tak neflákali a taky trošku upustili páru, tak jsem jim párkrát hodila aportíka. Hezky disciplínovaně, žádný hračičky. Na kraji pole pak hezky sednout a počkat, až se pánčička spustí dolů do úvozu a až na povel seběhnout za ní dolů. Tak to máme trochu té poslušnosti a teď si tady dělejte, co chcete. Nebo…..no úplně co chcete ne “Tali ven!” bylo jasný, že má něco v křoví u cesty, co jí hodně zajímá. Jo, bažanta tam měla. Vysvištěl na druhou stranu do pole a my mohli jít zase dál. 

Pod kapličkou, kde se cesta láme dolů k pastvinám jsem si ohařiska trošku sešikovala. Protože. Protože pár dní před tím se na nás vyřítila nějaká kráva matka. Obří kus s rohama přes celou republiku a vůbec se netvářila jako kámoška. Hlavu dolů a jela směrem na nás. A to ještě běžela poměrně z dálky. Bylo jasný, že se jí nelíbíme ani trošínek. Nechtěla jsem zkoušet, jak moc si poradí, nebo neporadí s tím ohradníkem a jala se prchat. Rumouš s Tali nadšení, že můžou zajet do vzrostlý vojtěšky, my dvě s Bubrdlí až tak ne, protože hlavně Bubince se tam blbě pohybovalo. Enemže nebylo zbytí. Kdykoliv jsme se zastavili, dala se kráva do pohybu a dokud nás ta kráva blbá viděla, nebylo jistý, co udělá. Až když hlavně psi zmizeli v porostu, zůstala definitivně stát. No fuj a ble, po delší době zase nepříjemnej zážitek tady.

Takže jsem byla teď ve střehu a monitorovala si, kde je hlavní část stáda. Byli fšicí ve stínu stromů dole. Doufala jsem, že až budeme tamtudy procházet, bude nás dostatečně krýt porost podél cesty. A taky, že se jim nebude chtít ven z chládku. Teď jsme tedy nemuseli nic obcházet, jak jsem měla naplánováno pro případ, že by se popásali u cesty. I tak jsem měla prostě ohaře hodně v dosahu, kdyby náhodou něco. Ale nic. 

Sešli jsme dolů a dali se doleva zase do kopce podél pastviny. Tady nás krylo to křoví, nicméně ne všude bylo, takže jsme šli poměrně svižně. Já jsem hrozná, když ne divočáci, tak zase krávy si vymyslim, nicméně to nebyl příjemnej zážitek. Krávy občas s těma psama mívají problém a rozzuřená kráva není nic, co bych chtěla potkat. Zvolnila jsem, až když jsme byli dostatečně daleko. Ohaři si myslím nestěžovali 😀 .

Zapluli jsme posléze do pohádkového úvozu. Mám to tady moc ráda, je to takovej zajímavej kousek lesa, kořeny se tu stromům kroutí a lemují tak cestu. Je tu pohádkově, ať jdete v létě, nebo v zimě.

Musela jsem ohařiska trochu brzdil v rozletu. Jak kdyby věděli – což možná i věděli, páč psi nás mají přečtený – mazali jednomyslně Fpřééééééd! Splašil se i Rumouš 😀 . Uhnali by mě, tak jsem jim musela trošáneček šlápnout na brzdu.  Když jsme vyšli z lesa, šlápla jsem jim na tu brzdu už hodně, blížili jsme se totiž k silnici, kterou musíme přejít, abychom se dostali k vodě. 

No a pak už jen přeťapat se zataženou ruční brzdou, aby nenastal chaos, k vodě a tam ty elementály vypustit. Nadšení neznalo mezí, opět jak v Brtnikách na křižovatce. Tali zmizela v rákosí, Rumouš dělal hopíka u břehu, ať už hodim, hodim, hodim, Bubi šla plout. Chvíli jsem jim nechala, ale pak jsem to díky Tali musela trošánek zaorganizovat. Pak jsem to musela zaorganizovat trošku víc, protože Taliprtka chytla hysteráček, že se nehází zrovna jí a musí čekat a když jsem máchla rukou, že hodím, šla si pro aport a vzala mojí ruku. Moje zpětná automatická a rychlá reakce ji překvapila 😀 koupila takovej pleskanec po kušni, že si lehla a už ani nepípla. A co hlavně, dávala si pak zatr pozor, co dělá s tou svou pastí na medvědy, co má místo kušny. 

Dokoupáno, doplaváno a tak půjdem domů. Teda takhle – kdyby bylo na nich, tak dokoupáno a doplaváno rozhodně nemáme, ale taky jsme se museli vrátit domů, že jo.  😀 . Na ja, ale vedle cesty do lesa se u ohrady zjevila partička bejčků a mně se po tom předchozím zážitku nechtělo řešit, jestli se jim líbíme, nebo ne. Tož jsme to vzali strmým krpálem v lese. Myslela jsem, že zdechnu a záviděla těm třem pohon 4×4. Pak mě zachránila zvířecí stezička a mohla jsem jít trošku normálně a traverzem.

Rumíček, příjemně osvěžen plováním se dožadoval ešče akcičky nějaký. Tak že abych ho unavila mrskla jsem mu semo tamo aprotík nahoru do toho prudkýho kopce. Byl nadšen a oči mu zářily. No fajn, ale mě už docházel dech 😀 . A to jsem ešče musela hlídat pomatenou flekatou, kterážto byla z toho bezva teréna úplně unešená a lítala kopec nahoru a zase dolu, jako magor nějakej. A já musela hlídat, aby nesrazila Bubinku. A taky mě. 

Byla jsem ščastliva, když se terén trošku narovnal. Zastavila jsem se, že se vydýchám trošáneček. Taliprdnice kolem poletovala, že jako taky chce hodit něco, tak jsem jí hodila její aportek a………….. následně bych si rovnou jednu flákla. Nevim, co sem dělala, tohle co jsem předvedla byl fakt supr výkon. Házedlo letělo KOLMO!!!!!! vzhůru a jak se dá očekávat – ano, skončilo na stromě! “Já sem ale kráva!” sdělila jsem světu.

a šla hledat klacek, kterým to sestřelím. Bylo to dost vysoko. Na štíhlém smrku, na uschlé větvi těsně u kmenu. Z asi tisíce pokusů se mi podařilo trefit se jen dvakrát. A nikdy ne tak, abych tu blbou větev urazila. Není tlustá, ty špalky, co jsem tam metala, by to zvládly. Kdyby ovšem chtěly. Nechtěly a tak jsem vždycky trefila to házedlo a ještě víc ho zamotala na tý větvi. Nebudu tu publikovat svoje komentáře, protože prostě publikovatelný fakt nejsou. 

Pak už jsem se na to vykvajzla a zamířili jsme zase lesem nahoru. To abychom nešli zpátky stejnou cestou. A taky prostě, že máme ten výlet a ohaři milujou jít mimo cesty. Já taky, ale když jsme pak v tom krpálu jednu našli, ani mi to nevadilo, už jsem byla servaná jak starej plakát 😀 . Švenkla jsem to doprava a doufala, že nás to hodí do nějakejch známejch míst. Jo, hodilo! Vyšli jsme nad pohádkovým úvozem. Takže jasně, musíme zase kolem krav. Když se teda nechci sápat do dalšího krpálu lesem. Nechtěla jsem.

A tak jsem si zmonitorovala teréna a zjistila, že krávy jsou tak nějak uprostřed pastviny. Takže i kdyby se začly přesouvat, stihneme se dostat do míst, kde to můžeme přinejhorším obejít.  Nebylo potřeba, holky rohatý zvostaly tam a my tak nemuseli napochodovat další sto jarních kilometrů. 

I tak jsem domů došla vyřízená jak žádost. A dostala geniální nápad. Natáhnu na trávník tu starou peřinu, která sloužila při stavbě střechy, jako ochrana oken a vyvalíme se tam všichni společně. Ohaři se šli nalemtat vodičky a já si došla do lednice pro zasloužený  prosecco. Nalila jsem si skleničku, vzala tydlifoun a šla se  s ohařema svalit na pažit. Měli velkoradost, Rumoušek hodil záda a nadšeně kopal zadníma haxnama do prostoru. Až jsem ho musela trošku mírnit, neb tím ohrožoval nejen mě, ale hlavně Bubrdlínu. Pak se konečně fšicí uklidnili a jali se odpočívat. Namačkaní na mě a spokojení z výletu. 

A já taky, já taky byla spokojená, jak jsme si to užili, kolikatě jsem toho stihla, i když jsem se flákala, jak si tak společně hovíme a je nám dobře. Tohle jsou momenty za šécky prachy světa. 🙂