Ano, tohle venčení jsme si dopřáli, že jsme šli DEŠTĚM!
A BYLO TO ÚÚÚÚÚPA NEJÚŽASNĚJŠÍ LETNÍ DĚŠŤOVÝ VENČENÍ. Pršely velikánský kapky a byly studený, tak studený, že se čéku chtělo vejskat.
Přijeli jsme dom a než jsem se vyprdelila a dovítala a ohařema, začlo náznakově pršet. A pak to vzalo pořádně. A tož jsme vyraziliiii! Vzala jsem si gumáčky, tričko, šortky, ledvinku a vodítko, ohaři dostali občanky a šli jsme. Do deště.
Do nádhernýho letního a přesto studenýho deště. Do velikánskejch kapek, co fakt krásně studěj, až chcete vejskat. Protože to hrozilo i případnou buřinou, a protože já jsem ten buřinovej boserón, šli jsme jen na louky za hřbitovem a koňskejma ohradama.
Ešče, že já sem ta prosíravá, páč u koňácký budky u ohrad, byla nejen majitelka a kdosi, ale taky volně loženej – krásnej černej konik. Teda kůň, nebyl drobínek zrovna. Tož jsem byla ráda, že hlavně Taliprtku mám u nohy, protože, dokáže vymyslet bejkárny, že člověk čučí. A bábrdle někdy taky, takže se pochodovalo hezky svižně u nohy. Ani jsem nemohla pořádně pozdravit, páč řeknu-li nahlas Brejdén! Tak se všichni jak jeden ohař chtějí družit. Lidí je prej málo a nedostatek, obzvláště pak těch, co je obdivujou. Tak měli smůlu, ohaříci milí, propochodovali jsme kolem a pak jsem je s radostí pustila do volnýho oběhu. Tali vypálila dálku a Bubi s Rumíčkem čekali na akci. Vyrazila jsem proti nim a začala je honit.
A pak jsem se zastavila roztáhla ruce, a co to šlo, se nastavila dešti. Jako ta dešťová víla. Byla to taková krása. V tom minimu oblečení, co má člověk na sobě, byl za chvíli durch a další studený kapky dopadaly na mokrou kůži a z dešťový víly se stala Miss Mokrý tričko 😀 😀 . Ale nikdo tu nebyl a zajícům to může bejt fučík. Brouzdala jsem se už zase narostlou a mokrou trávou po louce nahoru k habrům, páč jsem se chtěla podívat, ešivá tam zase nevyrostnul nějakej ten hřib, jako tuhle. To bylo překvápko, tam jsem ešče žádnou houbu nikdá nenašla. A teď taky ne. Leč bylo mi to fučík, užívala jsem si tu dokonalou letní sprchu a fakt se musela ovládat, abych radostí nevýskala.
Moje původní představa, že to bude asi krátký venčení, se rozplynula a my jsme se fšicí, mokrý jako myši spokojeně vydali ráchat se v mokrý trávě dál. Dál na další louku a na další louku a na ještě jednu louku a tou pak nahoru do lesa. Na kraji jsme si zahráli na aportýrování a hledání. A na cestě si pak Rumíček užil svý oblíbený zábavy a pouštěli jsme spolu balonek z lesa na cestu. Asi stokrát dokola. Tali s Bubi dostaly každá svůj aportek a chodily si důležitě sem a tam. Teda hlavně Tali, Bubrdle jen chvilku, pak prej, že naval pičkůta. A to víte, že jsem navalila. Nejsem lakomá 😀
Otočila jsem to a už jsme mířili domů. Cestou jsem ještě sebrala u cesty dvě obří větve. To, abych dodržela svoje předsevzetí, že z každýho venčení do lesa, přinesu min. jednu větev. Abych měla co řezat. Dala jsem si totiž úkol – naplním velkou skruž z karisítě dřívím úplně sama samotinká. Dovleču a posléze rozřežu a uložím. Už jsem začala. A v zimě, v zimě jako když najdu. 
Ta je ovšem dost daleko a panuje to vjédro. Takže ohaříci se nalemtali vody a šli bivakovat do Domečku a já mohla vzít tu pilu a hezky nařezat to, co jsem přinesla včera a dneska. Pak jsem šla udělat kulajdu a ešče Fajitas v tortile s guacamole. Bože, do guacamole jsem se zamilovala, můžu ho žrát asi i k piškotový roládě 😀 .
Pak jsem ešče udělala večeřičku ohaříkům a zatímco ti s sebou pak buchli na zem, mohlo se jít ke stolu. A já mohla bejt spokojená, nejen z toho, co šécko jsem dneska stihla, ale hlavně, co jsem zažila. Po sto letech krásný osvěžující déšť, co smyl šécku únavu a starostě.
Teda takhle skladovat drevo jsem jeste nevidela, zajimavy, jak se z toho pak bere? Tema dirama?
Ja takhle taky taham vetve a letos pres zimu a jaro se mi povedlo nasbirat
skoro zasoby na pristi zimu. 😀
nejspíš dírami 🙂 viděla jsem takové dřevěné věže u několika domků tady… my teda máme klasické otevřené dřevníky, slouží zároveň i jako odstínění od sousedních zahrad.
Jojo, dírama. Zatím jsme to nezkoušeli, ty velký tam jsou od podzima. Zbytek máme pod střechou. Já jsem zjistila, že jsem vyloženě, ale vyloženě zásobovačskej typ. Musím mít špajzku narvanou po strop, zásoby jak před válkou -asi tomu napomohly ty poslední tři roky. Vždycky jsem měla zásoby, málokdy jsem jela s něčím na krev, ale teď v Domečku, kde navíc je pochopitelně omezená možnost nakupovat, jsem silně propadla hromadění zásob. Takže i dřevo do toho spadá, takže furt vláčim nějakou sosnu, stejně tak Brtnik, ten teda tahá podstatnější matryjá. A já pak řežu a řežu. Tetkon budu po rekonstrukci střechy velmi majetná dřevem, budu dřevní milijounářka! 😀
Hele jak já ti rozumim. Dřevo teda z lesa netahám, páč bych s tim musela přes město, ale když něco vymýtíme u nás na stráni, tak to aspoň postříhám na kousky na zátop. A zásoby jídla taky mívám, sklípek plnej kompůtků a medu, až nedávno kdy mi to přerostlo až do nepoužívaný skříně v práci jsem si řekla dost, a tak se to pokoušim trochu zkrouhnout. Ale kdybych nedej bože z nějakýho důvodu uvízla v práci, tak tu doteď pár dnů o hladu nebudu 🙂
😀 😀 😀 evidentně, evidentně mám ešče rezervy, do práce jsem se nepřelila, ale bojím se momentu, kdy se odšpuntuje jednou prostor dole ve sklepě….. špajzka je narvaná. Brtnik řikal, že mi to stačit nebude, posílala jsem ho do háje. Nemůžu mu říct, že měl pravdu 😀
nejsi sama…doma musí být vždycky kam sáhnout, to mám naučené od rodičů 🙂 a tak se nestane, aby přišla nečekaná návštěva a koukali jsme na sebe přes prázdný stůl u hrnků s čajem 😀 v domečku, kde máme krásný hluboký špajz a ještě jeden malý suchý špajz s vysokými policemi a taky je pod domem opravdový sklep se studnou a policemi na víno…když jsou doma pěkně vyřádkované potraviny na policích, všeho tak akorát, včetně krmení a steliva pro kočky, naplňuje mne to klidem 🙂
No přesně! Já si nedovedu přestavit nemít zásoby. je to daný i tím, že za komanče prostě v sobotu dopolko zavřeli a pak nebylo kde co koupit. Jsem tak vychovaná a asi tam budou i geny předků, kteří zažili ještě natvrdo válku, jak moji rodiče – sice děti, ale už to tam je, tak jejich rodiče. A teď ty poslední roky to ve mě spustily ve velkým 😀
Jsem vděčná za Domeček, který se snažíme udělat co nejvíc nezávislým – pec už stojí a nějaký to soláro bylo v plánu krize, nekrize, protože jsem v práci zažila, jak se Emeričani položili, když tehdy měli díky sluneční aktivitě tvrdej Black out. Tak chci mít nějakej záložní zdroj, aby třeba lednice vydržela.
Venku taky máme krecht, je zatím moc nepoužitelnej, jen mrkev a kořenová zelenina tam může být, ale až se opraví, naláduju ho taky 😀 😀 .
Je to tak, když má člověk zázemí, má klid. Žiš, to je pak člověk bohatej!! 😀
no to máme stejně s našimi předky…tatínek byl hlavní obstaravatel a zásobovač, naučil to sestru i mě. a mě to ohromně baví, zařizovat a obstarávat 🙂
krecht je super, skoro nikdo už dneska neví, co to vůbec je a kořenovka a brambory tam krásně vydrží až do jara. my máme teda ten sklep, krechtu netřeba, naši ho měli, když jsem byla malá a bydleli jsme v Tachlovicích ve starém domě se zahradou, který byl původně farou.
máme obě kliku jak od fary, že máme ty dovedné chlapy, viď? David taky umí, na co sáhne a baví ho to. naše heslo je ” Kolem baráku se musí skákat furt – ale je to zábava” 😀 a moje ještě vypůjčené od Načevy ” Udržuju svou ledničku plnou” 😀
Ano, to máš pravdu, máme kliku jak od fary. Kdyby Brtnik byl nešika, nejdu do ničeho takovýho, kdyby ho to navíc nebavilo, nejdu do toho taky. Nestálo by to za to. Protože je to opravdu dřina. Mně to taky nevadí, ale ne každej z toho bude nadšenej. I tím dojížděním navíc, plus tři čokle. Blbý hodně je, že má Brtnik dost náročnou práci a poslední dobou se to dost zahušťuje, tak je mi ho líto.
Za krecht jsem hrozně moc ráda, až se opraví, aby tam neteklo, bude to dokonalý místo. Já jsem s bramborama vydržela doteď, což je pro mě hodně důležitý. Brambory jsou základ. Když je člověk má, dokáže z nich vždycky něco vykouzlit. Brambory, mouka a máslo. To musím mít vždycky 😀
Ahoj hospodyňky. Brambory a zelé živobytí celé. 🙂
Já eště syslím pitnou vodu v petkách, kdyby to jeblo v té ukrošské atom elektrárně, ať mám aspoň na dva tři týdny, než ten nejhorší spad déšť odplaví a voda se vyčistí.
Naivní, vím. 🙂
brambory jsou základ všeho…:-)
Přesně, zrovna nedávno jsem mluvila s paní sousedkou – 92 let. A říkala, že letos to vypadá s bramborama prachbídně a že to je špatný, že bez brambor to je blbý.
náš sedlák ( kolega, jehož rodině vrátili statek, tak s tátou hospodaří ještě vedle práce) letos vidí brambory lehce optimisticky, tak ufidíme…máme tu naštěstí ještě dva menší pěstitele, co dovážejí brambory a zeleninu na trh, to by taky šlo. Davidovi rodiče mají velkou zahradu a sad a pohrávají si s myšlenkou zase zasadit a zasít na sedmiřadné ( dlouhý kus pole o sedmi řádkách), aby měla rodina dost zeleniny a případně i brambor ( protože sedlák hlásil, že příští rok nechá pole odpočinout).
vlastně Brtník je taky Dave jako můj manžel, že jo 😀
Tady u nás je vidět, že nejsou tak bohatý ty trsy. Uvidíme a mně pozdechaly – dala jsem je tam chtivě moc brzo, na jaře brambory vysazený v trávě, což mě štve, těšila jsem se na vlastní. Sice zatím by to nebylo nic moc množství, ale byly by. No …nejsou, páč jsem ešče blbější, než nejblbější sedlák. Takže u mě to pořekadlo o blbým sedláku a velkejch bramborách neplatí.
Ano prosím, Dave je to.
Kdepak naivní, voda taky patří mezi základ. A když člověk nemá studnu, tak jak jinak se pojistit.