Aneb, když jsou hýce, táhne se i Taliprdnice jak rozpuštěnej sejra 😀 😀

Fčéra teda určitě. Fčéra znamená v úterý. 

Už když jsem vylezla z budovy a mířila z práce na tramvaj, jsem začala umírat a byla neskutečně vděčná za tu skutečnost, že už v Prahé nebydlíme. Nejen kvůli sobě, která prostě horko, jako člověk zimní a v zimě narozený, zkrátka neumí. Neumí a neumí. Pamatuju se, jak jsem jednou cestou z práce musela zapadnout do supermarketu a ubytovat se u mrazáku 😀 😀 . Jsem ale pochopitelně hrozně moc ráda i kvůli ohaříkům. 

Krom toho, že pobyt v Domečku je mnohem příjemnější, než pobyt v panelákovým bytě, tak můžeme si to relativně užít při procházkách i v tomhle příšerným počasí. Zahrada sama je stíněná dvěma velkými ořešáky a jednou starou a velikou třešní. A když ji člověk opustí, stačí udělat jen pár kroků, přejít silnici a už jste ve stínu starýho sadu. Jdete sice do kopce, ale je tu opravdu přijatelně. A to natolik, že si prostě střihneme regulérní procházku. Pravda – převážně právě v tempu šnečím, kdy i ta neřízená střela flekatá jde. Jde, táhne se, není sto kiláků přede mnou a nemusím ji furt stahovat zpátky, nebo zastavovat.

Jasně, neženeme se nikam do výšek  a dálav, ale cábrujeme na cestě pod kostelíčkovým kopcem. Kde je taky krásnej stín.  Stejně jako je na krajích všech tří luk, které za keři a stromy s cestou sousedí. A tak nemáme cestu tak jednotvárnou.

Vylezeme na první louku a ohařiska se nadšeně rozběhnou. Jazyky sice tak trochu na vestě, ale ta spousta volnýho prostoru jim prostě nedá. A zatímco na tý cestě se právě i Tali pohybuje pomalým a loudavým krokem, kdy se fakt táhne jak onen rozpuštěnej sejra, tak na těch loukách popustí uzdu nahromaděný energii. Ba i důchodkyně fordí – pravda, inteligentně právě v linii stínu -ale fordí svoje Fpřééééééééd. Jako jediná se vleču. Zatímco na tý cestě mě naopak brzděj spíš oni, páč tam neudělaj rychlejší krok a pohybujeme se, pro mně nezvykle, převážně v hejnu.

Abychom jen nešli tupě po cestě, na kterou se na konci louky vždycky vrátíme, vymýšlím drobnou zábavu. Jako třeba, že vyběhni-vyjdi nahoru na břeh nad cestou, posaď se a pojď zase zpátky. Nebo, když zcela výjimečně nejsme v tom hejnu, tak se zastav tam, kde jsi a čekej. A já pak jdu a posbírám jednotlivý ohaře, přiřadím si je postupně k noze a chvilinku jdeme hromadně u nohy.

Na druhý louce došlo dokonce na aportýrování. Ne, nebojte – nehoním je v tomhle vjédru – není to vlastně aportýrování, ale spíš hledání, kdy pes sedí a já mu schovám jeho hračku, kterou mi posléze přinese.  Maká více hlava, nežli tělo. Ale protože je tady zase vlídný stín a protože, zatímco Taliprdnice vlaje momentálně nadšeně v prostoru, se Rumíček s Bubrdlí pinoží kolem mně a dožadujou se nějaký akce, vymyslím tuhle nenáročnou zábavu. A  vždycky jen jedno hledání pro každýho, kdy k nám povolám i vlající Talici, ať se taky tuží. K mýmu překvapení si pak každej z ohaříků čapne svou hračku a že si ji ponesou. Fšicí tři, jak jeden muž – teda jeden ohař. Ale netrvá to dlouho, nestihneme ani vyjít zpátky na cestu a opět, jak jeden ohař, s tím fšicí majznou do pažitu. Což je jediný moudrý, když potřebujou pořádně dejchat, že jo. 

No a zase se fšicí vlečou a táhnou jako ten sejra. A nejvíc Tali. Ťapká mi v podstatě u nohy. “No kdybys na tý louce nerejdila jak blásen, nebylo by ti tetkon takový vjédro. Nám je skorem normálně.”  Ale – byl to jen můj dojem, že normálně, když se pak po procházce dovalíme dom, převalí se přese mne vlna vedra a já jsem ráda, že můžu zalézt do dílny, kam mě Brtnik pozval na pívo. Ohaříci se po příchodu, zase jednohlasně, nasáčkovali před dveře do Domečku a že už venku ani vteřinu. Popadali na podlahu a tam se chladili. A já si říkala, že sice to vjédro nesnášim, ale……… že má něco do sebe. Páč Tali, co se vleče, přece neuteče 😀 . (Ne že by utíkala, probůh, tohle už máme za sebou, ale je příjemný, nemuset furt řešit, aby laskavě zpomalila a připojila se k nám)