Tohle mě trošánek dojalo.

To jak se zbytek smečky choval, když měla Bubi po operaci.

Když jsme přijeli domů,  šla jsem já s Bubinkou nejdřív do dílny, kde jsem ji uplacírovala na pelíšek, který jsem jí tam vzala z auta.  A Brtnik šel dom pro Rumíčka s Tali a vypadnul s nima nejdřív ven. Neb – speciálně Talivítání bylo to poslední, co by člověk se psem čerstvě probuzeným z narkózy a sešitým pupíkem chtěl absolvovat. Tak bylo bezpečnější, když Bubinku vyndal z kufr Brtnik – místo toho, abych tam s ní počkala, až oni odejdou a vyndala ji pak já. On má větší ruce, vyndá jí pohodlnějš a já s ní na tu chvilku, než se vypraví, počkám v tý dílně.

Jak za sebou Brtnik zavřel branku, vyzvala jsem Bubinku, že půjdeme domů. Mno….. a to byl teda neveselej moment. Vlastně jedinej v její rekonvalescenci, ale stačil. Bubi totiž úplně vyhasla. Ale jako úplně. 

Jo jasný, operace, narkóza, cesta domů……….. každej máme svoje limity. Navíc, prostě už byla doma a tak se tomu poddala. Ale vypadalo to hrozně, v porovnání s tím, v jakém byla stavu, když jsme ji vyndavali chvilku před tím z kufru a jak ťapala k brance. Brrrr, nehezky se na to koukalo, až jsem se uvnitř sebe lekla, jestli není něco prostě špatně. Pak jsem si to obratem zakázala, tohle uvažování a snažila se Bubi přesvědčit, aby se zvedla, že jdeme domů! Domů! Nic, prostě radši umře tady v dílně, hlavně, že doma už je, a nikam nemusí. 

A tak co mi  zbývalo, do náruče jsem ji zbytečně nechtěla brát, aby jí to nebolelo…. takže….. jsem popadla milej pelíšek a pomalu a opatrně jsem na něm začala Bubinku převážet z dílny na zahradu /ešče, že nepršelo!/, pak jsem jí pomalu vezla zahradou ke vchodu. Když jsme dosáňkovali až ke dveřím, Bubi se zvedla a zcela unavená a vyčerpaná se drala domů. “No tak aspoň, že tak, ty holka jedna bláznivá, Ty mě děsíš, teda!”, pravila jsem jí, otevřela dveře a ona s sebou buchla na pelíšek v předsíni. “No to ne, to ne, Bubi, Bubi, Bubííííí, pojď spinkat, poď honem na pelíšek.” vybízela jsem ji a tentokrát mi to vyšlo. Přecupitala do jídelny a tam si lehla.

Honem jsem jí přikryla dekou a sedla si v tichosti k ní. Ještě než začala pospávat, nabídla jsem jí trošku pití. Nechtěla, tak jsem ji nechala, ať odpočívá, co to jde.  Však spánek léčí, to už víme od pana Herriota.

Spinkala celou dobu, než se vrátilo duo Rumíček a Taliprtka. Domů byli vpuštění pod dohledem a oba přišli Bubinku zkontrolovat. Nechala jsem jim chvilinku, aby si mohli mezi sebou říct to nejdůležitější a pak už jsem je hnala na pelíšky. Tak jako s Tali, tak i teď nás čekalo období hibernace, kdy se život u nás zastaví a jediný, co se dělá, je, že se spí a odpočívá. Hromadně. Fšicí drží basu s pacošem, panuje klid na lůžku. Pochopitelně ti, kdo nejsou pacoši, se musí taky venčit, to je jasný a na rozdíl od pacoše vyrazí ráno s páníkem na velkotůru. Aby se jim ubralo trochu té páry a pak doma zase s sebou flákli a pokračovali v nabírání sil.

A tak se hibernovalo, a papalo a hibernovalo a papalo………… a nikomu to nevadilo. A k mojí radosti, se oba mladší ohaříci chovali k Bubince moc hezky. Jednak v ty první dny se vůbec neměli tendenci mezi sebou nějak škádlit a rubat, jak je jejich zvykem, naopak byli hodní a klidní a  nevířili prostorem. A …. chodili si  s Bubi  moc hezky povídat.

A bylo moc znát, že je dobře, že má kolem sebe naše pacientka nejen nás, ale taky smečku. Která stála při ní. Ještě když ležela, přišel sem tam jeden, nebo druhý k ní a v tichosti si s ní popovídali, nebo jí blemcli přes čumes, zafuněli do očička, tak jako Tali na té první fotce. U Tali jsem byla lehce překvapená, jak moc hezky se chovala. Lehce proto, že vím, že ona, když chce, umí být “hlubokou duší”. Jen jí to moc často nevychází 😀 😀 .

Ale bylo moc milý vidět, jak s ní ostatní drží basu a jsou i oporou. A bylo vidět, jak jsou pro ni důležití. I tím, že s nima co nejdřív chtěla držet basu. Ale co hlavně, nebyla v tom sama, měla je kolem sebe.   Byla jsem na ně pyšná a moc hezky se mi na to koukalo 🙂 , je fajn, když smečka takhle hezky funguje.