Takže, kde jsme to skončili? Z auta vystoupil ten pán a češtinou s lehkým přízvukem zavolal:

“Dobrý den, neztratil se vám náhodou pejsek?”

Zavrtěla jsem hlavou, nad hlavou ukázala na prstech tři kusy a druhou rukou ukázala dopředu na ty tři ohaří elementy vlnící se v trávě. “Kdepak, my jsme komplet.” A už jsem věděla, že věci se sunou jinam.

“Vy jste našli pesana?”

“Jo, támhle nad kapličkou, motal se tam po silnici, hrozilo, že ho něco přejede, nikdo nezastavil…” (klasika, jsme v Čechách, moc lidí, kteří budou řešit psa v nouzi, člověk  nepotká)….”tak jsme se ho snažili chytit, máme ho teď tady v autě.”

“Skvělý, tak já jdu k vám.” Než jsem to dořekla, ty tři banditi mě přeběhli a obklopili auto, jak smečka hladovejch hyen džíp na safari. Pán je nadšeně a s úsměvem uvítal. Asi nic překvapivýho, když dokázali zastavit a zachraňovat cizího psa.

Teda štěně. Štucel takovej. Bez obojku bos. Hm. Tak co fčil. Začlo mi to šrotit v hlavě.

“Helejte, já odvedu tady ty tři pomatence a hned se vrátím, bydlím támhle.” Pomatence jsem musela hlasem silným upozornit, že se chovaj nepřístojně a některý, teda některé, flekaté sundat z toho auta jak švestku, protože byli nadšení, že se konečně něco děje. Cizí lidi, cizí auto, pes uvnitř…. Vánoce sou tady, Vánoce sou tady…chyběl jen ten kamižoun s Kokakóljou.  Tak ne, do Vánoc času dost, mazejte dom, potřebuju klid na přemýšlení.

Vrátila jsem se a cestou zpátky mě napadlo, že jsem ondynoj viděla Olinku dole ve vesnici, jak si v chumlu lidí, muchlá zrovinka takovýhle štěně. Komu to říkala, že patřilo?? Nevim, sakra. Ale to neva, zavoláme Olinku. Zavolali jsme Olince, poinformovali jsme Olinku a ta mě poprosila o fotos, aby bylo možný štěndo identifikovat. Mezitím zjistí, jestli štěně opravdu není té kamarádky.

Udělala jsem portréta a poslala to Olince:

 

Za chvíli mi volala, že ne, že kámoška má štěně doma. Já se mezitím bavila se zachránci. Podle všeho, co mi říkali, bylo ale štěndo hodně za vesnicí, to těžko bude místní. Navíc – asi bych o něm věděla. I když jasně, pokud by to byl dvorkovej pes, tak těžko, co by ale takovej mrňous dělal tak daleko? To ho spíš někdo vyhodil z auta. Tak co fčil? Štěndo se bálo (ač to na fotkách tak úplně nevypadá, klepal se jak šnuptychl z rychliku), nic z dobrůtek, co jsem měla v kapse, si vzít nechtělo. Vyndat z auta by byl risk. Tak jsem zase odklusala domů a šla lovit malej oboječek, který bychom mu mohli nasadit, aby nám nezdrhnul.  Vylovila a jak jsem byla nervní, nešlo mi to seštelovat, i zaúkolovala jsem Brtnika, ať to sešteluje a přinese a mazala zase zpátky. Nechtěla jsem, aby si zachránci mysleli, že už se nevrátím 😀 . Druhý den odlítali do svý domoviny a naprosto nevěděli, co si s tou situací počít. Zavolali pro jistotu komusi, koho tady u nás, kde se byli podívat, protože tu měli kořeny, znali, jestli taky nepomůže. Ten se vydal za námi, ale špatně pochopil a vzal to zcela opačným směrem. Takže ten nám byl k ničemu 🙂 .

Mezitím se dostavil Brtnik. A nejen s obojkem, ale i s pro mě zcela překvapivým řešením. Jak jsem předem zachránce informovala, kdyby bylo čistě na mě, psa beru, ale  jsou tu dvě ale. Jednak smečka, jak bude reagovat v domácím prostředí. Přeci jen – za Bubrdlínu zatím ještě nemůžu dát ručku do ohně. Viděla jsem ji, jak umí být protivná v zimě na těch trzích. Pravda, zvládla už pár návštěv, a tohle je štěndo, i když trošku odrostlý, tak by mělo mít ochrannou lhůtu, ale prostě pořád zatím nemůžu říct stopro, že vím, že to bude v pohodě. A taky jsou tři, je to jiný, než když je pes sám, může se to celý chovat jinak…. A taky hlavně, je zde má druhá půle, kterážto bývá z mých záchranných akcí občas – řekněme unavená, a ne všemu úplně nakloněná. Slavným je jeho výrok: “Kdyby tu chodili sloni, tak ona už má jednoho doma!” 

Takže když přišel a postavil se k tomu od prvního momentu tak, že štěně bereme domů, jako že domů, když se nikdo nenajde, vyjely mi bulvy z důlků údivem. Nenápadně jsem je zasunula zpátky a čekala, co teda bude dál. Nasadila jsem štěňátku obojek, který dokonale padnul a ustoupila….. Brtnik si od mladý paní vzal prcka, jako kdyby si vyzvedával vlastního. A zdálo se, že máme vyřešeno. 😮 😮 😮 Ahá? Tak to jsem ani nečekala. 

Prcek se mu usalašil v klíně, on ho hladil a všichni jsme si v pohodičce povídali. Jak jsme se dozvěděli, Petr a Hanka, jak se pár jmenuje, žijí v Karolíně. Jsou to moc milý lidi a já jsem hrozně ráda, že jim osud toho prdíka nebyl lhostejný. Bylo to opravdu milý setkání, vzali jsme si na sebe ještě telefony, abych mohla dát vědět, jak se celá situace vyvíjí. 

Volal starosta, kterýho informovala Olinka. A domluvili jsme se, že prostě štěně převezmeme my a kdyby to u nás dělalo nějakej problém, vezme si ho k sobě on. To tedy získal u mě plusový body, hodně plusových bodů. Informaci prý vyhodili na fakbůk a what´s up a budou doufat, že se někdo ozve. Minule, když měl u sebe prý dva hafany, tak se pak ozvala majitelka, který vzali čáru. Tak se třeba zadaří stejně a štěně někdo pozná. (Uznávám, že na podobný záležitosti, jsou tyhle vymoženosti dobrý, to ano.)

Pak už jsme se se zachránci rozloučili a oni mohli vyrazit směr hotel a my domů. Seznamovat.

Brtnika jsem důrazně upozornila na to, že nesmí v žádným případku pustit vodítko z ruky. Štěně je vyděšený, bude se snažit zdrhnout. Že mám pravdu, předvedl prcek v momentě, kdy se dostal na zem a zamířil pod bránu.  Vodítko mu to nedovolilo. Došli jsme na dvorek a já šla pro ohaře. Poctivě přiznám, že mi to trošku přeorganizovali, jak jsem to měla naplánovaný. A to díky razanci Taliprdnice, která mě ve svý radostnosti ve dveřích přizabila. Nu tak ano, setkání naživo bylo zpočátku pro prcka trošku moc hrrr. Pak se mi podařilo ty tři zorganizovat (a mezitím takhle nechtíc rychle  zjitistit, že jít by to mělo, podle toho co se dělo. Nakopala jsem ty tři elementály zpátky dovnitř a pak už jsem je ven brala po jednom tak, jak to původně mělo i být.

Bubinka přišla , provedla zběžnou kontrolu, prohlásila: “Aha, tak ty seš tady asi novej, ty čudliku malej.” a tím to pro ni bylo vyřešený. Exitovaný tele jménem Taliprdnice bylo nutno velmi krotit, neb jaksi do její mozkovny nemohla dotéct informace, že je vhodný se vzhledem k velikosti toho šprčka ovládat, aby se tak nebál. Bál se a zalejzal Brtnikovi do klína, hlavičku schoval, aby neviděl, čouhala mu jen zadnice. Brouček malej. Šupla jsem Taliprtku domů a vzala Rumíčka. Ten mi udělal radost. Když jsme se naposled potkali s odrostlým štěnětem  vižly, tak na něj rozhodně neměl ani trochu náladu. I proto, že pubescent se choval jako trotl, nabíhal vesele na něj a nereflektoval na oznámení, ať nechá Rumíčka být. Tož pak dostal po tlamě. Tak jsem si říkala, jak asi to bude teď. Přeci jen, prostě už nejsme ve městě, kde  jsme psy potkávali pořád, taky už je mu devět, to už kolikrát psi opravdu o ta štěňata nestojí………… Jsem na Rumíčka hrdobec, je to opravdu zdravotní bratřík a pozná tvora v nouzi. Choval se ohleduplně a s citem. Bylo to hezký. Pak jsem přibrala zase zpátky Taliprdnici a dala do placu odměňování. To už se mi podařilo ji zklidnit i bez vodítka a dovést ji k tomu, že musí vnímat, že po ní chci, aby seděla, ležela. Aby nebyla pro prcka tak veliká a moc pohyblivá. A on mohl z bezpečí pod Brtníkovejma nohama sondovat, co, kdo a jak.

To už se štěnísek začal aspoň trošánek rozkoukávat. Znovu jsem pak přibrala i Bubinku a vzala všechny tři ven. Abychom se mohli dovnitř Domečku vrátit jen tak mimochodem se čtyřmi psy. Jako by to tak bylo odjakživa. Upozorňovala jsem Brtnika, jestli si je vědom toho, že je to štěně, že když ho necháme po dobu, co pojedem do práce, třeba v předsíni – zatím ho nechci nechávat s ostatníma – tak budeme řešit loužičky a bobky. Na nějaký ničivý sklony jsem ho radši zatím upozorňovat nechtěla. Tak prý se vším srozuměn. Ahá?

Uvnitř se kupodivu prcek trošku osmělil a k mojí radosti začal i zkoumat. Nastalo všeobecný společný hlemejždění, kdy jsem dostala chvilinku, abych vám malej kousílínek natočila.

 

Prostor na nic většího nebyl. I proto, že dospěláci se začli trošku u nás ujišťovat, že jako……….je nezaprodáme 😀 . Hlavně Taliprdnice. Ta vždycky, když se u nás doma objeví nějaký nový pes, propadne panice, že abychom ji třeba nevyměnili 😀 . Asi ví, že důvody by se určitě nějaký našly 😀 😀 . Nicméně, pochopitelně se obávat nemusí. Místa je tu dost i pro ty , co jsou v nouzi. 

Dívala jsem se s hrdostí na všechny tři ohaříky a pomalu si štelovala myšlenky. Jak, co a tak vůbec. A pak jsem pozvedla hlavu vzhůru a v duchu řekla: “Pane, jako já vím, že tuhle jsem si zrovna při pohledu na Bubrdlínu říkala, že možná ten počet tři je takovej neščastnej, že je pak občas jeden z kola ven a nahrazuje mu to člověk, ale já nevim, ešivá je na to úplně prostor? Abychom se jako nezbláznili? Seš hodnej, že tak na nás myslíš, ale fakt si nejsem jistá, jestli je ta správná chvíle?” A s úsměvem jsem se koukala na to hemžení, kdy se prďola postupně osměloval. Pak jsme i sundali to vodítko. Zkusmo jsem mu ukázala balonek a po chvilce do něj začal žďuchat. A my začli žonglovat s jménama. Jako první  přišlo naše oblíbený jméno Cole – čteno Khoul. Jenže – už jsem to tu psala – volejte na psa Khoule 😀 😀 . Leda by to bylo Pane Cole…….. to by šlo… “Pane Khoule??” prcek se na mě zadíval. Mnooo? A pak přišel Brtnik se suprovkou. Byla by to i pocta nedávno zesnulýmu Depešákovi Fletcherovi. “FlečíÍÍ?” A! To prcka zaujalo víc. Tak fajn, jedeme Fletche, aby si rovnou už zvykal. Zkusila jsem před tím písknout,  a jo! 

V rámci dozorovaného hemžení jsem prcka vyzvala ke hře a schovala se za gauč. K mojí radosti na to přistoupil a vyběhl na mě 😀 . Fajn, nebude to bojínek, naopak. Byl prostě jen pochopitelně ve štrézu. A když ustál prvotní přivítání, už se osměloval víc a víc. A já v hlavě spustila svoje myšlenkový pochody. No, není to momentálně ideální pro štěně. To se poctivě přiznám. Na druhou stranu, lepší tohle, než do útulku, to bych ani nedokázala ho tam dát, když už je tady doma. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli němu, po tom všem, když by získal trochu jistoty a zázemí ho pak vykopnout někam do kotce……. no to v žádným, to nejde. A když Brtnik nejni proti tomu… Ale bude to v současnosti náročný. Hodně náročný, pro všechny. Ale když musíš, tak musíš.

Ozvala se mi Olinka, že je zrovna u babičky, ešivá se může stavit a na mrňouska se podívat. Jasně, čím víc lidí, trošku rozruch, tím líp. Jen ať nezvoní a prostě jde dál, kdyby zazvonila, budou ohaři hlásit návštěvu a malej by se mohl dost leknout.

Když zaklepala u dveří, vzal Brtnik Fletche do náruče, aby ho radostní ohaři – Olinku prostě milujou – neušlapali ve svý radostnosti. Olinka okamžitě zjihla, vzala si prďolu do náručí a ten u ní obratem začal usínat. Spokojenej, že je v náručí mámy, jak já tomu říkám. Jsou lidi, kteří mají v sobě něco, co my ostatní nemáme. Nějakou tichou jiskřičku mámy, která ukonejší všechny a všechno. Tohle měla v sobě i Danuška, pamatuju si jak jí v rukou zjihnul ten zaběhlej kavkazan, vyděšenej pyrotechnickým bordelem okolo Silvestra. A Olinka to má taky (jen ten zmeťour Mouses to nechce akceptovat a osolí ji o to víc, syčák jeden). A tak jsme si povídali, až se ozval telefén.

Volal starosta, že už se ví, čí štěně je. Je z vedlejší vesnice za lesem. ???? E???? Tak daleko? Takovej malej šprček?  No,  že si pro něj pán jede.  No……………tak jo, tak ………… tak se to vyřešilo. Asi že jsem teda říkala před tím někam nahoru, že ešče nenastal ten správnej čas, ale že to nějak zvládneme . Tak jsem si už rýsovala, jak bude Bubrdle dělat babičku a bude mít svůj úkol. A ono ejhle, Fletcher jede domů. Na jednu stranu jsem mohla být ráda, nebudou starosti, ……na druhou……..už jsem si ho tak jako zabydlela, žejo…. 😀 😀 . Ne, je to jenom dobře. Teď ještě, aby teda ten domov byl opravdovým domovem.

Zanedlouho se ozvalo další klepání a když jsem šla otevřít, stál tam pán s dcerou. A že si jedou pro Whiskyho. Ahá, tak Whísky se jmenuje. Měli radost, že ho vidí, a on je taky viděl rád. Neodpustila jsem si krutopřísnou poznámku, jak to, že nemá obojek, takhle to vypadalo, že ho někdo nejspíš vyhodil z auta, když pobíhal po silnici zmatenej, jak Goro v Tokiu. No to prý nevědí, protože oni nejsou jeho majitel, u nich se narodil, jeho majitel lítá nahoře v lese se čtyřkolkou a hledá ho. No, tak jo. S Olinkou se znali a bylo vidět, že to nejni člověk, kterýmu by psa nesvěřila a i jsme ještě chvíli klábosili. Tož jsem se dozvěděla, že je Whiskymu půl roku a je to vořech vořechovič. Já jsem si před tím říkala, buď je to tahle varinata, že je prostě máma voříšek, otec ultravoříšek  a nebo by tam člověk mohl vidět kousek nějaký kolie, či špice, podle protaženýho čeníšku a jako druhýho z rodičů SAO /tak nějak to zbarvení hlavičky mě tam navádělo a ostatně jeden kousek tady někde žije, už jsem ho dvakrát potkala, na fotce to patrný není ani náhodou. Tu když jsem viděla, říkala jsem si, jak mě to mohlo napadnout,  ale na videu jo, tam ta maska vykukuje/ a to jsem si říkala, že bych mohla být v potížích, protože s touhle povahou pasteveckou já nevím, jak správně pracovat. Ale ať už je Whisky vořech, nebo ultravořech, protože jeho maminku vořešici poctil svou náklonností sousedovic voříšek, je to jedno. Je to úžasnej psí brouček a já jsem ráda, že se podařilo, aby se tedy vrátil domů. Tak snad, až se potkáme jednou v budoucnu, tak se poznáme. Já jeho teda určitě 🙂

Když se pak všechno doma uklidnilo, zvedla jsem ještě telefon a šla volat Hance a Petrovi, jeho zachráncům. Abych jim řekla, že už je všechno dobrý a znovu poděkovala za to, že ho nenechali ve štychu. A oni zase poděkovali ještě jednou  nám, že jsme je v tý záchranný akci nenechali a připojili se. A znovu nám zopakovali, že jsme srdečně zváni, abychom je přiletěli navštívit. To mě potěšilo tohle setkání. Ono to není reálný, s našima třema čoklidama a mou panikou z lítání, ale je fajn, potkat takhle prima lidi a vzájemně se při pomáhání někomu jinýmu, protnout. To se mi na životě líbí, že tohle umí přinést. Tak pokud se zase někdy do Čech dostanou, pozvali jsme na oplátku my je k nám na kávičku. Kde bydlíme poznají vždycky podle našich oken :-). A ještě něco, jsem jim musela říct. A to, že je vtipný, že Američani z Čech, zachraňovali štěndo jménem Whiskey patřící Italovi 😀 . Páč majitel štěníska je Ital, žijící v tý vedlejší vesnici.

Tak konec dobrej šécko dobrý ne?

 

P.S. A já už se pomalu  připravovala na velkou smečku :D. Neee, nenenenene. Nemyslím to vážně, fakt ne, takže ešivá mě poslouchá někdo nahoře, tak prosim vás – to je jen autorská nadsázka. Já se ešče nechci zbláznit 😀

P.S. 2 A zajímalo by mě, ešivá se třeba neozve Whiskyho majitel, já bych to určitě udělala.

A P.S. 3 – zapomněla jsem napsat, proč bylo tak dobře, že s těma ohařema nešel Brtnik. Důvod je prostej – šel by jinam, vrátil by se bezpochyby dřív. A tak by Hanku a Petra minul a oni by tam chudáci sami řešili, co teď. A třeba by odvezli Whiskyho do útulku a tím pádem by se nemohl vrátit domů. Takhle to mělo všechno svůj čas a důvod, hezký ne?