To nejni označení velikosti bytu, alébrž takhle jsem měla v to pondělí, kdy byl svátek, hozený venčení.

Bubrdlína si spokojeně oddychovala na matraci na dvorku a protože ráno byli courat skorem dvě hodiny s páníkem, nechala jsem ji spinkat a využila toho, že si vyrazím jen s Rumíčkem a Tali, jako dřív. Aby taky měli něco tak, jak byli zvyklí. Že byli radostní, to asi nemusím říkat. 

Co bych ale měla říct, že byli oba – nejen Rumíček, ale oba – hodní. A co hlavně, to je pro mě podstatnější možná nejvíc – vnímavý. Když má Tali nastavení, že vnímá, je to krásnej svět. A to pro dnešek teda byl. Nejen, že dělala, co se jí říkalo, ale chodila se taky hlásit. A s radostí. Oj, to mi srdéčko pejskaře plesalo, to si pište.  Mohla jsem prostě komunikovat, ne velet. A to je úleva. Tak jsme se tak zlehka cárali krajinou a křižovali louky. Už to dlouho nebude trvat a skončíme tam  s loncáním do doby, než je posečou.  V červnu minimálně i proto, že tam budou mít srny schovaný svoje potomstvo. Ale podle toho, jak to roste, to přijde mnohem dřív.

Bylo nám dobře a já jsem mohla,  a taky chválila to flektý tele, co mi síly stačily. Až na jeden moment. Ten je takovej trošku spornej, ale jen zdánlivě. Protože … byli jsme pod lesem, v mojí křemeňákový pěstírně (nerostou, já vim, ešče ne 😀 ) a Tali najednou úplně suprově začala vystavovat. Zajíce. To bylo ještě na pochvalu, velkou. Bohužel mi do toho hodil vidle Rumouš, kterej ve snaze přiznávat, se vydal směrem k Tali.  Chápu, cítil potřebu si to užít, protože na zajíce tady fakt narazíme paradoxně mnohem míň, než u Prahy. Srnky jo, zajíc skorem nic. A tak šel pracovat. Zajíc to neustál a vypálil se do vzduchu. Přímo Tali do huby 😮 . Ta jen v reflexu – stále vystavujíc – chňapla. Já jsem zařvala, ona pustila, zajíc nadával a prchal. A nadávala jsem i zdánlivě nevýcvikově já. Já vím, že ona v podstatě chybu neudělala, poctivě pracovala,  a taky je mi jasný, že tohle ustojí málokterý pes. Aby, když mu zajíc vlítne do huby, aby jako nic, že jo.  Nicméně jsem chtěla, aby věděla, že ani tohle se mi nelíbí. Tak jako u Bubi. Že s tímhle opravdu nejsem spokojená. Že oceňuju snahu, ale vím, že umí líp. Mám pro takovýhle momenty trochu jiný hudrování, ne tak přísný, ale aby pes prostě věděl, že spokojená nejsem.

(A že jsem to udělala dobře se mi ukázalo hned o dva dny později, kde se opět zajíci-mám podezření, že je to furt jeden a ten samej – podařil ten stejnej husarskej kousek a Tali ho ustála.)

Hudrala jsem  v to pondělí úplně stejně jako ten zajíc, když pádil do remízku a Taliprdnice ťapala vedle mě a házela voko. Už to bylo dobrý znamení. Záleželo jí na tom, že nejsem spokojená. Tak jsem to ještě chvilku hrála a pak už jsem jí propustila. Došli jsme na cestu podél pastvin a zamířili domů. Tam nás uvítala už probuzená bábrdlína Bubrdlína a vítala oba zbývající ohaříky, jak kdyby se vrátili z výpravy do Afriky po pěti letech 😀 . Bylo vidět, že sonduje, co se dělo, kde jsme byli a co zažili. Je  moc hezký se dívat na tohle jejich uvítání. Nebývá to často, protože prostě mi to moc nejde je nějak pravidelně dělit na samostatný procházení. Nevím proč, dostala jsem se do fáze, kdy pak mám pocit, že ten, kdo zůstal doma je odstrčenej 🙂 .

Aby nebyla ošizená a taky si něco zažila, vzala jsem ji ven úplně samotnou. Za brankou nastalo tím pádem metání radostných kozelců, poskakování a nadšený hubičkování mé nezdárné osoby. 🙂 Měla jsem radost, že ona má radost. Z toho, že jdeme jen spolu, že je ráda v mojí společnosti. A tak jsme šli na louku za Domečkem.

A! Tam to přišlooo, přišloooo. Přišlo – radostný tryskání 😀 😀 . Je úplně megaftipný vidět starýho psejka, když takhle krosí. Bubrdle se svým pohybem rozviklanýho štokrdlete krosila zatáčky a uši jí vlály, jak mě vlasy, když si hraju na Élišku 😀 😀 A tolikatě moc se smála! A já s ní. Nahlas jsem se tam na tý louce smála, jako blásen. Tleskala jsem do rukou a dělala na ni výpady. A ona dycinky na poslední chvíli se vyhnula a letěla další zatáčku. Je krásný tohle vidět. Na tohle není suma, která by to dokázala vyčíslit. Jsem bohatá pani! Víte to? 🙂 Jsem nejbohatší z bohatejch. Milijardáři nemají to, co já. 

A pak jsme spolu přišly domů a teď ona zase mohla bejt ten, kdo vyprávěl těm, co zvostali doma, co šécičko zažila. Byla veledůležitá 🙂 .

Jsem moc ráda a vděčná osudu, že nás propojil a že fungujeme takhle, jak fungujeme. Je to supr. 

DĚKUJU PSÍ BOŽE SÍRIE, SEŠ HODNEJ PÁN.