Podruhý.

Proč podruhý? Protože jsem tenhle článek už jednou napsala a pak si ho vymazala. Takže….. vy máte smůlu a přijdete o tu lepší verzi vyprávění. Protože, jak se něco dělá napdruhý, už to stojí za prt.

Psala jsem vám, že Brtnik, měl narozky. Na Čarodějnice. A že je hroznej oslavenec, protože nerad slaví a taky, jakoby nic nepotřebuje a nechce. A za ty roky, co jsme spolu, už jsem vystřílela šécky možnosti, co jich svět poskytuje, abych mu udělala něčím radost. No dobře šécky ne, ale hodně už jo. A taky jsem psala, že slavit s ním je někdy fakt terno, protože……. a to jsem si vzpomněla právě na oslavu jeho čtyřicátých narozenin, kterážto vzpomínka mně rozesmála, protože to celý fakt stálo za to.

Už jen fáze příprav, kdy objednaný dort ve tvaru medvěda brtnika dopadl katastrofálně a když mi ho kolegyně, jejíž dcera ho vyráběla,  přivezla a ukázala mi to, nevěděla jsem, jestli se fakt smát a nebo brečet. Napravit to, co jsem viděla, nebylo možný, protože v krabici místo dortu-medvěda sedělo něco, co mělo pravděpodobně bazedowku, jak to mělo vykulený oči a ešče to mělo průstřel břicha z kterýho mu vytejkala krvavě zbarvená marmeláda. A v rozkroku rudá marmeládová louže, jak když to je medvědice, která právě potratila. Něco fakt příšernýho. Dalšího příšernost se mi udála – už ani radši nevím jaká – když jsem jela vyzvednout objednanou kytici z čokoládových tyčinek a když se mi pak při cestě domů, nad tácem s chlebíčkama houpal v tramvaji na štangli jakejsi spratek, došla mi trpělivost a hrdelním hlasem jsem mu tiše oznámila, že v případě, že mi do těch chlebíčků spadne, tak v tý samý vteřině zemře. Oči v děsu vyšpulil stejně jako ten medvěd a v tichosti si radši sednul. Zda to jeho matka ocenila, nebo ne, mi bylo fučík. V případě, že by se chtěla ohradit, pleskla bych jí toho medvěda do xichtu a měla bych pokoj 😀 .

Dotransportovala jsem to šécko úspěšně domů  a tam jsme se – s předstihem – sešli s mojí mamkou a naším nej kámošem Ričrdem, abychom Brtnika překvapili. Že to bude naopak jsme netušili. Nazdobila jsem stůl, nanaranžovala dárečky, kytici, surrealistickýho medvěda a všude zapálila milijoun velkých svíček. A šli jsme se schovat na balkon, kde jsme se uložili do polohy ležících střelců, aby nás náhodou nezahlédl nejen při návratu do domu, ale pak i doma z okna, Až bude překvapeně zírat v kůchni, co to tam je. Aby šel přímo tam a ne rovnou cvičit do pokoje, jak bylo jeho zvykem, tak to jsem zajistila tím, že jsem dveře od pokoje šikovně zašpérovala zevnitř těžkou činkou. Jsem si myslela. 

Špatně jsem si myslela. Protože Brtnik nejni Brtnik, ale kníže Ignor. Protože odignoroval úplně šécko. Nejen, že mu nepřišlo divný, kde je pes 😀 . Nepřišlo mu ani trošku divný ani to, že dostat se do pokoje musel tak, že překonal těžce odvalitelnou zábranu. Ale co hlavně, když teda už přišel nakonec do tý kůchně tak……………….. tak mu jako nepřišlo vůbec divný, že tam všude svítí miliarda velkých svíček?????????? Jako že vůbec ne???? To asi jako si myslel, že jsem si to tam zapálila, před odchodem do práce a nechala to svítit????? Takže to taky nic, stejně jako ten stůl plnej dárečků, kytice a medvěda. Chápete to??

No já, ani ostatní ne. Jediný co nám bylo jasný, že jsme v háji, protože i když mu budeme telefonovat, nepomůže nám to, protože prostě nebude zvedat telefén. 😀 Jak jsme to tehdy nakonec vyřešili už si radši ani nevzpomínám, pamatuju si jen svou tehdy již věkovitou máteř, která tam coby skrčenec tence úpěla, že jí bolí celý tělo. 

Nu, takže je jasný, že nějaký velký slavení nedává moc s tímhle exemplářem smysl 😀 . 

Přes to, se mi pro tentokrát povedlo udělat mu hezkou oslavu. Nikde na něj nikdo schovanej nečekal, ale i naše oslava ve dvou byla vyvedená. Na stole na něj ráno čekaly dva balíčky a taky hlavně přání jeho ženy. Dárečky se mi tentokrát podařilo vymyslet suprový. Před časem se zmínil, že by rád začal psát plnícím perem. Tak jsem se ponořila do hlubit intronéta a vylovila z nich elegantní plnící pero ozdobený navíc decentně čtyřmi světadíly. Zeměpis ho baví, tak to je takový příznačný. A ještě stojan na víno jsem vymyslela, pěknej elegantní dřevěný s namodralým ošoupaným fládrováním, aby to ladilo k interiéru a oknům. Radost mu to udělalo velikou. A tím pádem i mně.

No a tím dalším bodem bylo, že ten den strávíme flákáním v zahradnictví. Naše oblíbený je Chládkovo zahradnictví, kde jsem si předem vyzjistila, že mají v nabídce Magnolii Susan. Keř, který si chtěl už hodně dlouho Brtnik pořídit a nějak na to nikdy nedošlo. Na chalupě jednu magnolii máme, tady u Domečku ještě ne. Tak jsme to jeli napravit. 

A byl to báááječnej den. Courali jsme se zahradnictvím a hýřili. Hodně. Protože kromě oné Sjůzn, jsme zaplnili dva vozíky spoustou jiný květeny a pak taky………… neplánovaným, ale podle mě zlatým bodem toho nákupu.  Já nemám ráda bonzaje. Nemám, je to podle mě trápení těch stromů. A Brtnik má zase rád různý druhy javorů, těch  japonských. No a já jsem v jedný části zahrady, kde právě byly umístěný javory, objevila jednoho nádhernýho kouska. A….v misce. Okamžitě se ve mě šécko protočilo a bylo mi ho fakt líto. Ta krásná koruna, ten statnej kmínek a ……….ta pidi miska. No…………. takže ano. Utratila jsem hodně hříšný peníze za toho krasavce. I proto, že vím, že javor a spešl tenhle druh, udělá radost hlavně Brtnikovi. Kterej by si ho zase ale nikdá za ty peníze nekoupil. Ale když je to chudák trápenej a jeho žena je z toho smutná…. tak to ho koupit musíme 🙂 .

Abych ale byla schopná tomu stromu poskytnout to, co opravdu potřebuje, šla jsem přepadnout někoho z pracovníků zahradnictví. A podařilo se mi vyhmátnout zrovna týpka, kterej se v javorech vyloženě vyzná a má je rád a tuten, co jsem hodlala zachránit, byl shodou okolností jeho oblíbenej druh. Takže i on měl radost z toho, že se chudera přestane trápit v misce a půjde bydlet svobodně. Bylo to báječný, celý celičký. 

Auto jsme naplnili květenou a jeli jsme si dát kávičku a oběd a pokračovat ve flákání se. Když jsme se pak vrátili domů, přivítal oslavence ohaří gang a mohli jsme se poté flákat už hromadně, jen tak na zahradě. Sluníčko nám k tomu svítilo, co víc jsme si mohli přát. Už nic, já jsem byla ščastlivá, že vidím svého muže spokojenýho a užívajícího si to, že dneska fakt nic nemusí. To byl vlastně taky dárek. A velkej. (Jen jsem mu ho musela nenápadně vnutit 🙂 )

A když si vzpomenu, cvaknu vám toho javorovýho krasavce. Protože pro  něj zatím nemáme ještě vybraný to úplně nej místo, přesídlil prozatím do olbřímího květináče a…. moc mu to tam sluší. Zvyká si na nový bydlení a hned jak to půjde, přesuneme ho na jeho trvalou adresu. Prozatím může obsadit celej ten květináč. A bude to pro něj po těch x-letech mučení, kdy mu stříhali kořeny, myslím docela šichta, než k tomu dojde, ale to nestihne, to půjde dřív do země. Jen si musíme – proto ten květináč – vyzjistit to nejlepší  místo, kde bude mít tak akorát stín a tak akorát sluníčko, aby netrpěl.  Brtník se jím pořád kochá a tak mám radost, že mu moje zachraňovací mánie vlastně přinesla takovej krásnej dárek. Však si to taky zaslouží.