Jsme se teda konečně vydali.

Tentokrát už bez odvolávání. A hned v neděli. Nebylo sice tak krásně, jako den před tím, ale bylo solidně.  Protože jsem prosíravě nechala batoh s nezbytnostma nevybalenej, mohla jsem ho ráno po kávičce jen drapnout a hodit do auta. Spolu s dalšíma nezbytnýma věcma jako je vysavač na listí a velkohrábě fiskársový prstový. Ty jsme si taky koupili v sobotu v tom Hromabachu, že aby byly tyhle výborný hrábě i na chalupě. Má to velikej záběr, moc dobře se s těma prsťákama hrabe.

Ohaříkům jsem přibalila do batůžku žužlání, aby se tam nenudili, když na ně nebude tolikatě času a jelo se. Naložený jsme byli tak, že se Brtnik rozhodnul, že nahoru vyjedem. Musíme. Riziko neriziko. Nebudeme parkovat za tratí, ale pojedeme až na chalupu.

Tam bylo hned po příjezdu takový  flekatý intermezzo. Tali zase přepralo její puzení a potřebovala se -ač předtím se držela hezky s náma všema u vrátek – rozběhnout na naši louku za chalupou. Dobře, budiž. Ale když pískáte a nic, tak si pak řeknete – “Kdo nechce bejt s náma, bude proti nám.”… ne, takhle to není, “bude sám.”, jo to je to vono a necháte milou samostatnou jednotku být samostatnou jednotkou. Tedy zalezete fšicí na zahradu a zavřete bránu. Si tam buď čůzo flekatá. Seděla pak na rohu jak pytlik neščestí. Nechala jsem ji trošánek podusiti ve vlastní šťávě a když byla tak akorát na vidličku, přivolala jsem ji. Haxny si mohla zpřerážet, jak letěla. A pak už byla vzorovaná.

Já popadla hned hrábě a pustila se do díla. Zahrada je opravdu veliká, kdo u nás byl, potvrdí, takže flákání se nevede. Brtnik šel zprovozňovat vodu. A protože je evidentně období, kdy se vyloženě daří, tak nejen, že  – ešče, že tam teda preventivně vlezl – zjistil, dřív, než zapnul jističe,  že v életrický krabici, která má být voděodolná, je vody, jak ve váze, takže ho to mohlo zabít, nebo se vyšlusovat, nebo nevím co šécko. Takhle strávil spoustu času tím, že to musel vyčistit, vysušit, zaopatřit a když to udělal, tak v jiným místě se stalo cosi a bylo mu életricky nakopáno, tak zas řešil to. A když vyřešil tohle, zjistilo se, že je ucpaná přívodní hadice na vodu do baráku….. 

Tak jsem furt hrabala. A pak si došla pro ten lux na listí a protože jak jsem psala, je evidentně to období, kdy se daří, tak lux se nedařil. Nahodit do plnýho výkonu, takže hrozilo, že ho rozšlapu už za šécky ty příkoří, co se teď dějou. Aspoň, že ta életrika nezabila mi Brtnika. Tak jsem furt hrabala. Hrabala………………………………..abych se neopakovala hrabala jsem celý čtyři hodiny furt a furt. Odtahala jsem deset obřích zelených pytlů, který jsem vždycky narvala a nadupala listím tak, že jsem je musela za sebou vláčet jak mula, protože nešly unést. 

Aby mi z toho nehráblo,  a to vlastně doslova, když jsem hrabala 😀 , o to se staral hlavně Rumíček. Našel po zahradě spoustu věcí, který mi musel nutně přinést. Jest vždy radosten, když po dlouhý době zavítáme na chalupu. Má to tady rád, vyrůstal tu. Je tu ščastliv. Ostatně jako každej, kdo sem přijde. Ať dvou, či čtyřnohej. No takže jsem mezi hrabáním musela bojovat o vánočního sobíka, házet talíř a jiný nezbytnostě. Abych se nenudila ani vteřinu, pomáhala mu s tím Taliprdnice. A Bubrdlína se motala kolem a vydatně překážela. Hezky nám to všem šlo od ruky.

V mezičase jsem jim vyndala z batůžku ty  žužliky, abych od nich měla pokoj. Dá se říct, že to vyšlo částečně, tak třetinově přesně. Páč Rumoušek opět propadl svému Tourettovu syndromu a začal se nad žužlikem zmítat, výskokovat, metat kozelce a následně vyžadoval, aby byl honěn. Vyhověla jsem mu a s hráběma ho naháněla. Aspoň si záda odpočinula.

Shrabala jsem valnou část zahrady a Brtnik se pak ke mně připojil, když už skoncoval se vším tím “mařením výkonu” . Pustil se nejen do hrabání, ale taky do čištění jezírka. Zdá se, že stulíky se tam hezky zabydlely a budou v létě dělat parádu.

Zbývalo mi shrabat už jen malý trávníček po břízou, kterej jsem si nechala na konec. S tím, že to už bude brnkačka. Nebyla, přepočítala jsem se. Docházely mi síly, naštěstí se tady už ke mně připojil Brtnik a dohrabali jsme ten kousíček spolu. A já se mohla jít chvilinku věnovat ohaříků. Šli jsme si projít louku, zkontrolovat, jak to tam vypadá. A co mě čeká, až přijde čas sekání a jízdy na černým ďáblíkovi. Bylo moc fajn, že se fšicí šmrdolili kolem mně, dodržovali hranice naší louky a nikam jinam se nehrnuli. Byla jsem jim za to vděčná, neb veškerá má energie byla na obří hromadě listí, na kraji naší louky. Listí jsme tam poctivě nanosili společně, protože pokaždý, když jsem táhla ty obří vaky, dělali mi ohaříci společnost. A musím je pochválit, že jsem je nemusela nijak korigovat, hlídat (jasně, že jsem hlídala), stačilo vždycky zavolat jménama a dodat, že se jde Domůůů! a uuuž to prali zpátky na zahradu.

Bubrdle si pak vyvalila kejtu na zápraží, Tali si šla loncat zahradou a Rumoušek mi dělal společnost. Bylo to takové velmi aktivně strávené příjemné odpoledne, kdy nám počasí /přes droboulinké mrholivé přeháňky/ , dovolilo větrat chalupu a uklidit základně zahradu. 

To ostatní budeme muset zmáknout jindy, byla neděle a nechtěli jsme jet domů moc pozdě. Stavili jsme se jen na pumpě ve vedlejší vesnici, že abychom si dali kávičku a pozdravili paní pumpařku. Ta tam tedy nebyla, zastupovala ji mladá slečna, která se mě udiveně ptala, co se mi stalo, že mám plnou makovici větviček 😀 . Vypadala jsem asi jako lesní žena. Jak jsem tak hrabala kolem stromů a keřů a lezla pod ně, narvala jsem si do vlasů spoustu čurbesu a měla účes s názvem  – Protáhli mě roštím! 😀 . Osvětlila jsem jí, kterak jsem k tomu přišla, poprosila jí, ať paní majitelku pozdravuje od ohaříků a jelo se domů.

Měli jsme toho plný brejličky. A nejen mi. Ohaříci zapadli do pelechů a hromadně se tam chrápalo. Bez nadsázky tak, že když jsme si po večeři pustili film, museli jsme dát volume doprava 😀 😀 .