Přesně tohle jsem si mohla přečíst ondynoj v očích Bubrdlíny.

A ešče mnoho dalšího – možná i nepoublikovatelnýho? No, ale já to s ní myslela dobře!!

Když jsme přijížděli domů, byla poměrně slušná jarní sněhová vánice. Sníh i v lese, nejen na travnatým povrchu na loukách. A když jsme vystupvali z auta, fučel ledovej vítr a hnal se k nám ještě tmavší mrak, který sliboval, že sněhovej nářez dostane ještě lepší grády.

Rozhodla jsem tedy, že venčit se půjdou jen ti dva mladší tajtrdlíci, který vezme ven na kratší procházku Brtnik a já s Bubrdlínou pobudu na zahradě, kde se ovenčí a pak půjdeme domů dělat teplo domova, aby nemusela být tak dlouho v marastu . Přeci jen, má svůj věk. A když je hnusně, tak třeba ráno ani kolikrát nestojí moc o to někde ťapat.  Zatopíme v peci, pustíme lux, připravíme na kávičku… a to už budou ti tři zpátky. 

A přesně takhle jsme to udělali.

A přesně takhle jsme to ale dělat evidentně neměli 😀 .

Z Domečku jsme na zahradu s Bubiškovou vyšli o malinkou chvilku později, než ostatní, ať se nemotáme. Však ona stejně jak vyjde ven a zjistí, jak tam je, tak se vypustí, hodí bobek a pomaže domů. 😀 😀 😀  Jooo, jo jo jo jooooo. No, vzala jsem si na to krátkovenčení přes sebe jen takovou bundičku a nohy zasunula do dřeváčků. Zateplených. Naštěstí.

Protože. 

Brtnik s Tali a Rumíčkem už se šikovali u dveří a Bubrdlínová mastila  hned za nima. Ahá? Překvápko? S tím jsem nepočítala. Zavolala jsem si ji zpátky a povídala jí, že budeme tady spolu, že je hnusně a že jako stará……ne , dobře, dobře, ne stará…. řekněme postarší pani nemá zapotřebí loncat v tomdle počasí a nastudit se třebas, že jo. Že to pojmeme dneska takhle decentně.

??????????????????????????????????????????????

Aha, tak to úplně ale asi nezapadalo do jejích plánů.

Vyrobila jednu louži.

Vyrobila posléze ještě druhou louži, který ale předcházel hluboký, velmi hluboký a vyčítavý pohled, jak kdybych ji sto roků držela pod zemí.

A pak si šla stoupnout s protestní nótou a předefším sveřepým gezichtíkem před branku.

“VONI SOU PRYČ! TAKY DU! “

Zbývalo, aby s mým oblíbeným Paulem Newmanem začla bušit tlapkou do vrátek a křičet “Pusťte bratry domů, pusťte bratry domů!”…. Tvářila se tak.

“Bubí, poď domů, je hnusně, nastydneš.”

Sveřepost zesílila tak, že by se kolem ní dala krájet. A to bylo to jediný co se změnilo.

“Tvl, Bubrdle mně je zima, nejsem voblečená! Cípnu.” Pozvdechla jsem si, jako by to něco mohlo změnit. Pochopitelně nezměnilo.

A tak jsem rezignovaně otevřela branku a preventivně čapla důchodkyni za madýlko, co si nosí na zádech. Přeci jen-známe svý Papenheimský , mohla by chtít vyletět za ostatníma, který tudy šli před chvílí. Převedla jsem jí přes silnici, ona přeplachtila ten rygól svým neodolatelným způsobem splašenýho Šemíka, kterej právě někde sundal Horymíra a letěla Fpřééééd! Jindy se po svým přeletu otočí na mě a hopíkuje radostí, že se jí to povidlo a dožaduje se obdivu. Dneska jí byl obdiv u zadele. Měla jinčí zájmy.

Musela stopovat zbytek smečky, kterej jí tak nezodpovědně utíknul. Měla jsem ji v merku, aby ji nepopadnul nějakej echtgold blbej nápad. Proběhla blesková a přes to důkladná rekognoskace teréna a prověření pachových stop, což způsobilo zatuhnutí důchodkyně a vyvrácení hlavy vzhůru.

“TADY SOU!” udělala se jí nad hlavou komiksová bublina. “POOOOČKEJTE NA MĚĚĚĚ, JÁ SEM TADYYYY!” vytvořila se tam druhá. A hned na to, vypálila důchodkyně strmým břehem vzhůru na druhou louku, kde zmerčila zbytek smečky. “TÁÁÁDY SEEEEM!” Za nohama jí odletovala hlína, jak to rvala vzhůru. Zatímco Rumouš, kterej naopak zblejsknul nás, to rval opačným směrem. Ščastnej, že nás objevil.

Kdo ovšem neobjevil nic, byl Brtnik. Neb, jakmile důchodkyně dorazila nahoru na louku, letěla ho přepadnout a on ji přivítal slovy “No Gumídku, co to…….?………Ty nejsi Gumídek!? 😮 Bubino, co tu děláš?” “CO BYSEM TU JAKO DĚLALA , TY ZRÁDČE? VYSTOPOVALA SEM SI VÁS!!” Byla ščastná. Bylo jí fučík (na rozdíl od mý maličkosti, která na louce mrzla v bundičce a dřeváčkách), jaký je počasí, že sněží tak, že není pomalu vidět a aby něco vidět bylo, musíte mít přimhouřený oči, že fučí jako blásen a je zima. To nebylo podstatný. Našla svou smečku.

A já se musela usmívat. Bylo to hezký takový. A vlastně i hřejivý. Tak mi najednou přestala bejt zima. Pumprdlik Rumíček tam kolem mně poskakoval a pak se vydal zpátky nahoru za ostatníma. Ti museli obejít remízek, pokud se nechtěli spustit tou samou cestou jako on. A to teda nechtěli. 

Čekala jsem na ně dole, aby pak někoho z těch tří ohařskej bláznů nenapadlo, vydat se za mnou přes silnici. A tak jsme se domů vrátili fšicí společně. Dosáhla svýho, bábrdle jedna bláznivá. Člověk počítal s tím, že jí počasí odradí a ono ne. Asi ráno moudřejší večera? Resp. Odpoledne? Páč ráno by se moudře venčila jen chvíli a pak šup do pelíšku, zatímco odpoledne vyrazí ven za jakýhokoliv počáska. Hlavně, že byla pohromadě s oatatníma.