Když to tak máte, je to paráda.

A zvlášť, když je tak krásný počasí, jako v ten čtvrtek bylo. Sluuuuníčko! Bylo sluníčko, lehce štiplavá zima a já se cestou domů těšila ven. Snažila jsem se přemluvit i Brtnika, aby šel s námi, ale šel makat do sklepa.

Tož jsme vyrazili sami. A bylo to mocinky moc fajn. Nikdo neškodil – “Že jo, Taliprde?”. Nikdo tentokrát nechtěl aportek – “Že jo Rumíčku?” a fšicí si jen tak spokojeně hopíkali po loukách – “Že jo Bubišková?” Naprosto dokonalý odpoledne. O to víc, že čas a stmívání mi už dovolují  se potulovat po těch loukách dýl a dýl a vracet se domů později a později (to toho pak doma fakt udělám 😉 )

Nadšeně a furiantsky jsem si kráčela prostorem a bez přehánění se uvnitř sebe samotný radovala  z toho, že žiju svůj dětskej sen. O to víc dneska, že jsem opravdu nemusela nic dělat, nic řešit a jenom tak být. Žádný z ohaříků po mně nic nechtěl, měli to dneska hozený úplně stejně jako já. A to při jejich počtu nebývá úplně často.

Byla to krása veliká. Sbírala jsem plnýma hrstma tu spooooustu volnýho času, který jsem měla k dispozici tím, že dneškem pro mě začínal víkend. Že se pak celý pokazil, kvůli blbý lednici, jsem v tu chvíli naščestí netůšila a tak jsem dýchala ten lehce štiplavý mrazivý vzduch a nastavovala tvář slaboulinkýmu sluníčku a bylo mi moc fajn.

Na louce proti nám,  pod lesem jsem  zblejskla stádo srnek. Tak jdem. Máme to sice dneska hozený na flákáníčko a jen tak bytíčko, ale – jsou věci, který se úplně propásnout nemůžou, když tu máme novýho člena smečky. A tak jsem nás tam obloukem naváděla. Tak aby srny měly dostatek možností nás zjistit a v klidu zamířit do lesa.

Chtěla jsem vidět, jak se bude ohaří parta chovat, když jim to nebudu řídit. Pochopitelně, že bych je nikdy nenechala škodit. Byla jsem ale zvědavá, jak to bude probíhat. 

A helejte dobrý to bylo. Když si porovnám Bubrdlínu v začátcích a teď, je to nebe a dudy. Motala se vesele neustále kolem mně a když se vydala kousek někam něco zkoumat, sama se pak i hezky vrátila. To bylo tak pěkný! Nechala jsem je tam, ať si můžou zapojit řádně svoje čichový schopnosti a bylo vidět, že je taky zapojujou. Skenujou, čtou, prohlížejí a jsou spokojený. A já se jen tak pomaličku posouvala vpřed a nemusela nic. 

Až o kousek dál, když se Bubi s Tali trošku rozpohybovaly jsem jim dala stopku a stáhla si je k sobě. Neb na malý loučce před námi byly další srnky. Tož jsme si daly společný pochodový cvičení směr ta malá loučka a měli jsme stopičku ešče čerstvější, než prve. Vč. stopy zajíce, který, když viděl, že mizí srnky z nějakýho důvodu v lese, zmizel radši taky. Až tady jsem musela na Tali hlasově “přitlačit”, páč měla tendence zalézt do bukovýho podrostu a já bych velmi nerada, aby se tam střetla s prasetem. Tak jsme si trošku osvětlily, že mě fakt nebaví se nadbytečně hlasově projevovat a šlo se od lesa k pastvinám. 

Tam jsem zase nechala ohaříky být ohaříkama  a šla jsem podél pastvin cestou nahoru. Rumíček s Bubi mi dělali těsný doprovod a Taliprtka se šmrdolila opodál a bádala cestou nad myšma. 

Pomalu se začínalo stmívat a protože obloha byla jasná, těšila jsem se, jak se pak na zápraží budu kochat hvjézdičkama. 

Zapálila jsem si k tomu svíčku na plotě a nemusela pospíchat do peří. Víkend právě začal. Krása. Jen škoda, že to takhle nemůže být každý týden. To by bylo!! Mít od čtvrtka už volno!