Dostalo se mi vyznamenání.
Velmi, velmi vysokého vyznamenání kynologického. Významnějšího než je Řád Bílého lva!!!
Nedal mi ho žádnej prezident, dal mi ho někdo ešče důležitější. Bubrdle mi ho dala.
Tuhle večer, před spaním.
Uďála jsem si s ohaříkama mudlací chvilku. Sedla jsem si k nejdřív k Rumíčkovi do pelíšku, kde si vyvaloval pupik a šla jsem mu ho muchovat. Masírovat zádíška, hladit ouška. A že to pak takhle obejdu šécko. Nebylo třeba. Obě dámy se postupně nakýblovaly k nám. S tím, že Taliprdová pak ulehla na bůček a chytla si mojí ruku. Kdykoliv jsem si dovolila ruku uvolnit, neb čokle mám tři a ruce jen dvě, pleskla mě přes ni výchovně. 😀 😀 . Bubiška zůstala stát a poctivě střídala to, že mi nabízela k mudlání hlavičku a zadnici. Miluje, stejně jako Bubi, řádně drbat na zadnici, to pak začne poskakovat.
Byla to taková hodně intenzivní chvíle, která se málokdy takhle ve třech podaří vyladit. Protože všichni tři mají logicky potřebu být tím, kdo je mudlán a pak se různě mají tendence hlemejždit. Tentokrát ne. V jídelně už bylo příšeří, svítilo se jen v kůchni na pecí a všude panoval klid. To k tomu určitě taky přispělo. A já si našla ten správnej rytmus, jak poctivě a dobře ty ruce střídat tak, aby nikdo nebyl nespokojenej.
Rumíček s Tali měli vyvalený ty pupiky a Bubišková postávala. Pak ale……. se tak jako nenáááápadně začala přitáčet víc ke mně a tak různě se štelovat, až…….až……..se naštelovala a….. usedla mi tiše na klín! 🙂 .
Víte já tohle usednutí vnímám jako takový výraz důvěry, spříznění, toho, že je s tím druhým tomu čoklovi fajn. A nemusí jít jen o usednutí na člověka, jde i o druhého, psa pochopitelně. Je to trochu jiný usednutí, než když se mi třeba rozdováděnej Rumíček vysápe na klín. Tohle je takový jiný – nesmějte se mi – hlubší usednutí. No. A Bubi přesně tohle teď udělala. Úplně jsem se vnitřně ztišila a položila ji hlavu na zádíčka. Objala ji a chvilku jsme tak spolu seděly, abychom ten moment hezky prožily. Bylo to krásný, že mi tohle usednutí věnovala. A naopak jsem ráda, že jsem jí tohle mohla poskytnout prožít. V útulku by to zažila těžko. Pupik můj malej rezatej. Hezký, hezký, milý, hluboký a prdon – i dojemný.
A já si toho vážím, jako nejvyššího ocenění. U pejska z útulku dvěstěkrát tolik.
to je krasny, ze si takhle prisla sednout 🙂 a ze se vsichni tri tak hezky mudlali 🙂
Ano, bylo to moc hezký takový, silný. A fakt jsem ráda za to, že to měla příležitost udělat – i kvůli ní právě, je to pro mě důkaz toho, že si nepřipadá opuštěně. Mám u ní takový ten vnitřní pocit, že se jí po původním majiteli musí stýskat, že by byla moc ščastná, kdyby se zase setkali – což nejspíš by stejně nešlo, protože třeba páníček/panička umřel/a a ona byla pro pozůstalý jen břemenem. Nevím ani proč ten pocit mám, když je u ní vidět, že se v některých momentech chová tak, že byla bitá, což určitě byla, ten aport je taky vidět, že na ní bylo víc-než tlačeno…. ale nějak tak v ní cítím -a možná i blbě a zbytečně 🙂 , možná je to špatný odhad, můj chybnej pocit, že kdyby se zjevil ten, kdo jí ze života zmizel, že by byla ráda. Měla jsem celou dobu pocit, jako kdyby čekala . Že je s námi ráda, že nás má ráda, to je nezpochybnitelný, ale bylo tam u mě tohleto. A tím, jak si sedla s tou důvěrou a potřebou tohle udělat, tak jsem moc ráda kvůli ní, že to má komu udělat, komu vyjádřit.
Ono se to nemusí vylučovat. Nemuseli se k ní chovat zrovna nejlíp, ale když nic jinýho neznáš, tak Ti to přijde normální a i Ti to pak chybí.Věrnej pejsek. Bubinka, úplně ji vidím. Indy mi taky cpe na střídačku kebuli a prdelku, asi abych ocenila, jaká je úžasná fenečka, nejlepší je zasednout mi nohy, když se chci po procházce přezout a sednu si k tomu na schody. V podstatě si takhle asi prodlužuje společné chvíle, když při venčení venku na mě nemá zase tolik času, páč tam musí furt pracovat fifákem.
Jo já vím, že se to nemusí vylučovat, psi jsou v tomhle úžasní . Možná jí to jen o trochu dýl trvá, než se usadí víc do hloubky tak jako Bubi, která ale taky byla v útulku o mnoho déle, byla tam rok a něco. Možná ten moment,kdy přestane čekat nepřijde nikdy, což by mě mrzelo – ne kvůli sobě, nám, ale kvůli ní, protože pak je ten život smutnější, když čeká a čeká. Vižlíci, jako suchý zipíci na svých majitelích hodně lpí, tak to je i logický. Vždycky mě hrozně bodne někde uvnitř, když si představím, že to zvíře pořád čeká, čeká, že ten, kdo se mu ztratil a komu pořád věří, že se vrátí.
Ach jo, to je, jako by se to, proč je máme rádi, obracelo proti nim. A spoustu věcí jim vysvětlíš, ale některý prostě ne (už jenom páník se neztratil, jen na víkend odjel, je zásah do známého světa).
Ano máš pravdu, to proč je máme rádi, bývá často i jejich slabinou. A to, že jim člověk nemůže spoustu věcí v tomhle ohledu vysvětlit mě taky mrztí – stačí jen veterinář. Jakou v nás mají důvěru… a pokud ten pes má z veta strach, tak jsme to my, kdo ho tam táhneme – byť v jejich zájmu, že jo 🙂
Tak Goli má takový ranní rituál. Ráno kolem sedmé mi chodí dělat budíka – nejdřív do mě šťouchne čumákem, takže ho musím obejmout kolem krku, pak se otočí zády a musím podrbat nad ocasem🙂🐕. Načež si na chvíli lehne na kobereček u postele a čeká, jestli vstanu.
Jojo rituály!! Ty jsou potřeba 🙂
Az se mi ocicka zamzily. Uplne to vidim a citim. Babca rezata, at ji zdravi slouzi hodne dlouho a podobnych chvilek si uzijete este furu! 🙂
Takovy okamziky jsou jedinecny. I kdyz ten muj je jinej, nikdy nezapomenu, kdyz mi Kremylkova prinesla svoji, SVOJI morkovku a dala mi ji do ruky. Ona, hamtivka, chamtivka. Stalo se to sice jen jednou, ale o to vic jsem si toho v tu chvili vazila.
O situacich u veta radsi nemluvim, tam me dostava do kolen Troldik se svyma pravidelnyma odberama. Ta duvera a odevzdanost se neda popsat.
” Vždycky mě hrozně bodne někde uvnitř, když si představím, že to zvíře pořád čeká, čeká, že ten, kdo se mu ztratil a komu pořád věří, že se vrátí.”
Nech toho, jo?
Prdon, Fifi, prdon.
Když já to u ní tak nějak, nevím proč, prostě vnímám. A třebas úplně špatně, třebas sem enem debilitně sentimentální.
Ad ta veterina – je zajímací, že obě Bubi byly na veterině -supr a důvěřovaly nám, hned a z první. Když tedy opominu to jedno Bubinky ohrazení, když jí tehdy Lucka na veterině stříhala drápky. Tak prej jedna nožička, dobrý, druhá ……uuuuž jako ne a při třetí se z ní stala černá mamba. Uďála na Lucku rychlovýpad a ďobla ji, těma svějma křivejma zoubínkama, ta dobrá psí duše a víla 😮 Koukaly jsme obě nevěřícně, že jako tohle se nemohlo přece stát 😀 😀
Trolda má můj velkoobdiv, že přes svoje vnitřní pocity, to zvládá hezky dál.
A Křemýl………..musela bejt otomilá. Miluju tohle hnutí psí mysli, kdy se něco uvnitř uděje a oni se zachovají takhle.
Moc hezky popsaný❤️.
Díkujeme.