Vrátit se zpátky v čase. Vstoupit do týchž vod.

Jde a úplně v pohodě.

Ondynoj v neděli jsem si to vyzkoušela 😀 😀 . A díky tomu tady budu asi zase o něco dýl. Neb smích prej prodlužuje život. Ovšem smáli byste se taky, na mým místě.

Jsem člověk, který dělává několik věcí najednou. Takže. Jsem uklízela, pobíhala po Domečku a ešče sem se rozhodla, že prvně, úplně prvně zkusím upéct něco sladkýho v naší Pomněnce. Zatím jsem se odvažovala enem tak maso, pamlsky pro ohaříky a jako vrchol, kdy jsem se vodvázala, byly slaný tyčky z kynutýho těsta. To šécko vyšlo výborně.

I tedy nastal čas pokročit dál, výš a tak vůbec. I pro to, myslím, nastal vhodný moment. Brtnik se hmoždil chudera s posledním z obřích dřevěných parapetů, který inštaluje na okna v kůchňojídelně. Ty první dva byly celkem /pochopitelně nadneseně řečeno/ snadný. Ten první – na okno s výhledem do zahrady vyšel tedy opravdu snadno, protože ač je tam profil u těch oken dost složitý, tak se mu povedlo to vyřezat hned úplně pumplně napoprvní. Vzal tu obří desku, vyřezal tam pilkou tu děsnou složitost – když si vybavíte naše okna, je vám jasný, že tím skosením, a napojováním na zeď, tam těch hran a úhlů bylo požehnaně. Takže to, že to sedlo jak zadel na hrnec, byl malej sasrak. Ne, velkej! Pak se musel ještě parapet natřít olejem z obou stran a dokonale přilepit na zeď. A to stejný s druhým oknem, kde už to tak jednoduchý nebylo a on musel tu desku brát do ruky mockrát. 

To poslední okno, který je  ZA kuchyňskou linkou, tak to bylo a je úplně nejsložitější. Jak tím profilem, protože tam to musíte ještě navíc pasovat mezi okno a linku,  tak tím, že se k oknu nedostanete, musíte jít přes tu linku. A pochopitelně se s tím hlemejždil nejvíc. Asi tak stokrát to vyndal a nandal a upravoval a……….. vopruz jako. A proto jsem se rozhodla, že mu upíknu dobrůtku nějakou. Nesladkou (nebo teda takhlenc, téměř nesladkou, páč když pečete něco sladkýho, tak to úplně jako nejde, aby to bylo nesladký 😀 ) , zdravou, lehkou…………aby měl radost, potěšení nějaký v tom životě pracným. 

Udělám listový těsto a mezi ty dva pláty udělám krém. A udělám ho z pudingu, ze zdravý výživy, aby to bylo echtgold zdravý…………. osladím lehce medem………  Geniální plán. Pomněnka  topila. A topila hodně. Protože, jak se ty parapety natírají, tak se musí větrat. A venku sněžilo 😀 . Takže to uvnitř pece fajrovalo, aby nám bylo příjemně. Výhoda pece, téměř nic nás to nestojí (“jen” práci při kácení a porcování dřeva a mírný, velmi mírný poplatek za to kůrovcový dřevo) a tak můžem tepelně dovádět. 

Vytáhla jsem to listový těsto, prskla ho na plech a dala do trouby, fikaně jsem otevřela šécky ty špehírky, co je v sobě dvířka od pece mají, páč na listový těsto se nesmí zhurta. Pak jsem koukla do koše na dříví a ouha, ouha, nebude mi chvíle dlouhá, musím jít popílit nějaký dřevo, neb už došlo. Jak říkám, nemám problém s tím dělat několik věcí najednou. Popadla jsem svou přítelkyni pilu, brýle, rukavice a mazala pílit pod ořech. Pěkně celý kolečko polínek jsem si nařezala. Než jsem to posbírala, zaběhla jsem si zkontrolovat, co dělá těsto v troubě a dobrý, krásně pracovalo. Byla jsem spokojená. Jak mi to pěkně šécko jde, jedno jako druhý, dohromady to klape…. Tak jsem se taky vrátila do práce, posbírala jsem to dříví, odvezla ho na  kolečku k baráku, popadla pár polínek a vzala to rovnou s sebou do kůchně , ať nejdu nevytížená, a spokojená, jak mi to komplet pěkně odsejpá od ruky, zkontrolovala těsto – pořád krásně pracovalo. 

Tak jsem se spokojeně mohla vrhnout do dalšího dílu pečení. Resp. tedy v tomhle momentu vaření. Protože jsem šla uvařit puding. A………..tadyklenc se dostáváme k zádrhelu. Puding ze zdravý výživy je natolik zdravej, že odmítá spolupracovat. Nejdřívějc se nehodlal řádně zahustit, když jsem ho pak k tomuto procesu přiměla přisypáním Solamylu, rozhodl se mi pomstít a vyrobil ze sebe jakousi hrudkovatou kejdu! Hajzl jeden. A hajzl jeden na dvakrát, protože…. protože jsem se do jeho výroby položila natolik, že když jsem pak honem utíkala k troubě a otevřela ji, zjistila jsem, že možná ten krém ani nebude potřeba 😀 😀 😀 

Pleskla jsem naštvaně plech s těstem stranou a hodlala se mu věnovat později, až si to vyřídim tady s pudingem. No, tak jsem si to s ním vyřídila a abych se přiznala, byla to spíš tak jako plichta, než moje vítězství ducha nad hmotou 😀 😀 A to těsto…… přičmoudlik jeden, do kterýho jsem před pečením několikrát preventivně píchla, aby nebylo vyběhnutý a  který si klidně vyběhlo, tak když už muselo vyběhnout teda, přes mou marnou snahu mu v tom zabránit, proč si zase pak po vystudnutí ukázněně nelehlo, jak by správně mělo? Místo toho byla na plechu obří přičmoudlá peřina. Dýzajnově dobrý jako, ale k jídlu a ani k dalšímu zpracování nejspíš nic moc jako. No… dumala jsem. Odpadá mi teda pečení druhý vrstvy těsta. Anžto na tudle první se nedá nejen nic dalšího položit – zkuste položit něco na naditej pupek -nejde to, spadne to,  ale taky se na to nedá nic namazat. Z toho pupku to sjede.  A to i kdyby to bylo v mnohem dokonalejší kondici, než byla moje hrudkovatá kejda.  

Zadumaně jsem na to hleděla. Přece se nevzdám, nevzdám. Duch musí, MUSÍ, zvítězit nad hmotou. Já vám dám, vy šmejdi dva! Došla jsem si z jídelny, kde jsem hodlala s hmotou nadále bojovat na jídelním stole, do kůchně a v mezičase, kdy jsem Brtnikovi u okna při jeho boji s parapetem  nepřekážela, jsem si sáhla pro velkej zubatej nůž a stěrku. Takto vyzbrojena jsem se vrátila na své stolní bojiště a šla pokořit hmotu.

V první fázi bojů jsem oddělila nejpřičmoudlejší část těsta od tý, která se jevila jako ještě dobře poživatelná. A jásavě zjistila, že peřina z listovýho těsta drží tvar i když ji přepůlim. Vijolá! Máme obří kapcu! Asi nějaký vodolný těsto listový, který neklesá nejen na duchu, ale i na objemu. Furt to drželo!!! Vzala jsem stěrku a jala se plnit obří kapsu kejdou. Moje vítězství ducha nad hmotou!! Sice pravda to nevypadalo nejvábnějc, ale………..jíst se to snad bude dát.

Dalo. Ale koukat se na to nedalo 😀 😀 😀 Podívejte se sami. Pohled na moje veledílo mě v ten moment strašně rozesmál, až jsem začala hýkat. Vzpomněla jsem si totiž na svoje první pokusy o cokoliv v kůchni, když mi bylo devatenácte let.  Jako bych se vám vrátila v čase   😀 😀 : no řekněte 😀 😀 😀 . Já už se zase směju, jen co to vidím. 

Jako neříkám, že jsem nějaká extra cukrářka, ale že umim i takovýhle věci, to jsem už zapomněla 😀 😀 😀 😀 . Nu, ….aspoň, že to bylo dobrý, když už to dopadlo takhle.