Děkuji Pražským vodovodům a kanalizacím.

Za prastarou síť, která minulý týden ve čtvrtek kdesi v okolí mojí prasé prdla a my byli bez vody. Literu zákona nutno dodržet, takže po několika hodinách bez vody jsme byli propuštěni do volného oběhu. 

“A JUCHÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!” pořvávala jsem si uvnitř, sbalila hnedle saky paky a mastila na tramvaj. Abych stihla autobus směr domů. To se úplně nepovidlo teda, protože tramvaj přijela pozdě a courala se, takže autobus mi vzal kramle a bylo nutno vyčkat na další. To mi dalo ale dvě kladný hodnoty. Jednak jsem si stihla dojít řádně na oběd a dala si výborný nůdle se zeleninou a sezamem a druhak, ten spo, co jel následně, je ten nejgeniálnější, který na naší trase exisTuje. A taky jedinej. Nechápu, proč jede jen jednou denně a to v době, kdy nabere pár dětí jdoucích ze školy. Kdyby provozovatel udělal aspoň jednou repete v době, kdy se jezdí z práce, bylo by to krásné. Leč nejni. Tož aspoň, že v tuhle chvíli byly jeho služby dostupný. Dojela jsem do New Bubu a tam si chvilinku počkala na ten sasračnej dopravní prostředek, který mě už bez dalšího přesedání dovezl k nám do vesnice!

Ještě, než jsem vystoupila, volal mi pán od pošty, že mi veze zásilku, ešivá sem doma. No za normálních okolností bych nebyla a zásilka by skončila na poště, kam bychom si vyrazili s Rumíčkem, ale – teď jsem mohla panu řidiči říct, že za asi pět minut doma budu. Vystoupila jsem a nadšeně se hnala úvozem za vesnicí do kopce k nám domů. Děsně jsem se těšila. Vypustím ohaříky ven – je krásně zmrzlo, tak si vyběhnou a čistí půjdou pak za mnou domů, až se ovenčí. Ešče jsem nestihla ani odemknout dveře a už mi kdosi mouratej točil osmičky kolem kotníků. Přivítala jsem ho tichým pohlazením. Byla jsem totiž zvědavá, jak bude reagovat osazenstvo na příchod někoho v nezvyklou hodinu.

Za dveřma do kůchňojídelny se za chvilku zhmotnila velká hlava, která výhružně poblafávala. A pak to vzala z gruntu 😀 . Čekala jsem chvilku, jestli se k ní někdo přidá, ale zůstala ve svém boji s vetřelcem osamocena 😀 . Otevřela jsem srdnaté ochránkyni dveře a vyhrnula se na mě ohaří lavina. Po řádném přivítání jsem je vypustila ven a šla přehodit hadry, otevřít okna a vyluftovat Domeček, když je tak krásnej vzduch. Udělala jsem průvan celým domem a šla si uvařit kávičku. Na takovýhle moment jsem se těšila hodně dlouho. Říkala jsem Brtníkovi, že první takovýhle den půjdu a vypiju si kafe venku. A konečně jsem to mohla realizovat. Byl to přesně ten den a já navíc byla bohatá o tu spoustu času, co mi věnovaly Pražský vodárny a kanalizace 😀 . Sláva jim, sláva jim 😀 . Cinkla jsem Brtníkovi, ešivá si to kafe nedá taky, ale byl zrovna nějakej školenej, tak nemohnul. Nevadilo, o společnost se mi starali ohaříci. Nejvíc ovšem Rumoušek. Páč!

Než jsem dovařila tu kávičku, dorazil pán z pošty a předal mi balíček. Balíčeeek, balííčeeeek….zverimexový. A v něm, krom jinýho bylyyy, bylyyy i tři zbrusu nový a podle mě velmi vhodný plyšouni. Jakýsi cosi ve tvaru veliký čočky, s pískátkem uvnitř. Kvůli Taliprdový se povětšinou snažím pořizovat plyšáky, který nemají moc “výrůstků”, aby jí to neinspirovalo k odhlodávání a hlavně, konzumaci poté. Což kupříkladu krysa od Ikei – což je čestná výjimka, kde na výrůstky nehledím – nesplňuje. A proto z těch nedávno pořízených přežila už jen jedna. Čočka v levhartím plyši výrůstky nemá, mohla by chvíli vydržet, říkala jsem si, při jejím nákupu. Uvidíme. 

Já ale viděla tři radostný ohaříky, který VČETNĚ BUBRDLE , po obdržení čočky nadšeně jezděj prostorem a jásaj. Ostatně kupováno to bylo i kvůli Bubrdlíně, kterou evidentně nadchne, když je něco  plyšovýho nový. Starý oslizlostě už jí zas tak nezajímají . Nedivím se jí 😀 Je to odpornost 😀 . Tož si radostně popadla svou čočku a fordila si na pelíšek ji tam žužlat /že jí to pak vadí, nebylo v ten moment důležitý, že jo:D/ .

Uvařila jsem si tu kávičku a šla ven. Ohaři, že s čočkama půjdou taky. Osvětlila jsem jim, že čočky zvostávaj doma, ven jdeme jen my. No…….. někteří to vzali za svý a někteří……….malý vodníci, podvodníci……. propašovali – mě nějako neznámým způsobem – čočku ven. Rumouš asi spoléhaje na to, že na něj pozornost upřena nebude se nenápadně procedil a venku pak nadšeně hopíkal, že: “Nepovedlooo, nepovedlooo, jááá mááám, jáá mááám!” Tak zlobte se pak na něj, že jo,když se tlemí na celou zahradu 😀 A protože nejhodnější z nejhodnějších občas potřebují privilegia, dělala jsem, že jsem právě oslepla a žádnou čočku nevidim. 

“Ale házet ji můžeš!” poskakoval kolem mně. “Tak jo, ty smetáku jeden podvodnickej, voka!” a chvíli jsem se s ním přetahovala a pak mu čočku házela. 

S posledním lokem kafe jsem jim nandala občanky, neboli obojky, oblíkla si bundu, vzala svou novou ledvinku, vodítko a telefén a mohli jsme vyrazit.

Za brankou téměř doslova teda. Páč po spořádaným odchodu a usednutí za brankou mi situaci rozhodil zcela nečekaně se objevivší pán se štěndem seveřana na vodítku. Přicházel akurát ve směru, který my jsme odcházeli a fšicí tři ohaři by se bývali byli rozběhli podívat se. Jenže jsou tři, štěně je jedno a malý, takže to ne. Houkla jsem velmi halasnej povel a zdařilo se otočit, jak Taliprtku, tak Bubrdli. K  mojí velký radosti. Protože chápu, že ostatních psů tu mají nedostatek, ale prostě štěně je štěně a nelze se na něj nařítit v takovýmhle počtu. Hlavně, když Bubrdle ondynoj na vánočních trzích předvedla, že umí bejt protivná štěkna 🙂 . Takže jsme se s pánem domluvili, jak se budeme míjet. On by asi nebyl proti – chápu, socializace, ale za mě by to v ten daný moment byla moc hurá akce na takový prtě.  Třeba se někdy domluvíme na organizovanou schůzku.

Ohaříky jsem šécky mocinky moc pochválila. Zasloužili si to. Těch kontaktů psích je poskrovnu, takže opravdu jejich touhu chápu. O to víc si cením, že se nenechali vzájemně strhnout nadšením těch druhých, poslechli a den byl ešče víc zalitý sluníčkem, než před chvilinkou. 

No a protože to sluníčko je v zimě nedostatkový zboží, tak když nám tak krásně svítilo, řekla jsem si, že sice máme k dispozici času habakůk, abychom prošli louky, zapadli do lesa a vrátili se kolem kostelíčka domů, ale že budeme jen a jen na loukách, abychom toho sluníčka nasosali do zásoby. Bylo tak nádherně, že zalézt mezi stromy, kde je sice taky krásně, ale nejni tam toho sluníčka tolikatě, by byl hřích. Prostě JEN TAK BUDEM NA LOUKÁCH A BUDEME SE PLACATIT, dala jsem nám jako plán a úkol. A i ohaříci ho jednomyslně schválili.

Všichni do jednoho ohaře. Tedy i aktivistickej Rumíček a Bubrdlína. A tak jsme skutečně jen tak byli a šli a placatili se. Když ke mně některej z ohaříků – ti zrzaví nejčastěji, ale kupodivu semo-tamo i Tali – přibaletil, pomudlala jsem ho, usmála se na něj, prohodila pár slov a šli jsme zase pomaličku dál. I tím, že to byla takováhle výjimečná situace se násobil ten pocit úžasný svobody a pohody. Úplně se člověku chtělo křičet radostí. Enemže v přírodě se neřve, že jo. A tak jsem si to užívala v tichosti. A zas se mi připomnělo, že si žiju svůj dětskej sen. Navíc vynásobenej. Přála jsem si tehdy mít svýho psa a chodit s ním po lesích, loukách. A teď to dělám skorem každej den. A ty psy mám navíc tři! 

A že dneska teda byli skutečně tři, nebylo to tři a mínus jeden, jako když se Taliprdofka pinoží na týnejdžra někde bokem. Naladěná s námi na stejnou vlnu a dost často v kontaktu. A bylo to skvělý. Neprocházkovali jsme se porád. Dost času jsme se upíchli i někde na místě, kde to bylo zajímací. Ohařiska si čmuchali a já……..se kochala. Jen tak, jen tak jsem prostě zase čučela a nic jinčího. Ani mluvit jsem právě moc nemusela.

Udělali jsme po loukách obří kolo a pak přešli u kapličky silnici. Jsem moc ráda, že Bubi už čím dál tím líp zvládá to, že se přechází organizovaně, že se čeká na povel a nelítá se jen tak. Nikdy to nebude asi na jedničku s hvjézdičkou, vždycky budu připravená jí jistit a s předstihem ji posadit, ale už to není tak bláznivý. Loudajíc se kaskádou louček, došli jsme k cestě pod kostelíčkovým kopcem.

Bylo tak nějak po čtvrtý hodině…….to už bude pánik doma………. Ne, ešče ne, ešče budem venku a jemu tak dáme prostor pro to, užít si ztichlýho Domečku a klidnýho příchodu domů. On sám o sobě není vnitřně nastaven úplně na ten vítací cirkus tří ohařů. Má rád svůj klid a tak mu ho dopřejeme. On to určo ocení. A my si ještě užijeme pobytu v zapadajícím sluníčku.  A taky jo, taky jsme si to užili. Z cesty jsme slezli dolů na louky za koňskýma ohradama. Na kraji lesa tam ležel starý kotouč slámy. A tak jsme si dali vižlí gymnastiku. Rumíček hópal nahoru a dolu a Bubrdlína snaživě aspoň ťapinky nahoru dávala. Pak jsme využili větve starýho javoru, který tvoří takovou jako nízkou lavičku, jak je nízko a vodorovně nad zemí. Rumíček tam pobíhal po větvi a dělal kočičku a Bubrdlína větev přeskakovala jako ten koník závodní. 

Sešli jsme loukou dolů, pocourali se těma dalšíma dvěma a obloukem se v zapadajícím sluníčku pomalu vraceli domů.

Vižlíkům to v zapadajícím sluníčku vyloženě sluší:

Vzduch začal zase jiskřit mrazíkem a já se těšila domů ke kamnům.

Ešivá se těšili ohaříci to nevím, ale min. Bubrdlína domů metelila, jak kdyby jí za patičkama hořelo. Možná i proto, že se tak těšila na dlábes, který vzhledem k dlouhýmu venčení se podával už zanedlouho. A tohle oni  moc dobře vědí, jejich hodiny nejde ošálit 🙂 

Každopádně domů jsme to mazali nadzvukovou rychlostí už potom.  Jak jsem otevřela branku, vlítli fšicí tři na zahradu a už se šikovali u dveří do Domečku, a že dost bylo venčení, deme dom! Nedivím se jim, byli jsme venku dlooouho, předlouho a tak ten pobyt u kamen následně, byl zaslouženej 🙂 .