Nejni ani krapítek teda příjemný.

A taky se mi do něj teda nechtělo. Málokdy to mám tak, že se mi nechce, ale ten den teda to byl velkej odpor. Venku šedo, nevlídno a fakt urágoš. 

To i jasně udávalo směr, kterým se vydáme. Na louky, žádnej les. A navíc na louky za koňskejma ohradama, který jsou hodně blízko Domečku. V podstatě přejdu silnici, minu hřbitůvek , pak ty koňský ohrady a už jsme tam.

Jen s jednou mezizastávkou. Když přejdeme silnici – to teda máme se sportovním výkonen. Hlavně pro Bubrdli, která mě dycinky překvapí, jaká je ta naše důchodkyně  Železník. 😀 . Páč. Když jdeme tímhle směrem, je na druhé straně silnice poměrně hluboký příkop. A Bubrdle ho vždy s heslem, kdo by se tam štrachal nahoru a dolu, přeletí jak Železník Taxisa 😀 😀 Jako že fakt. Byste koukali, jaký se z ní stane rogalo a jak pak navíc děsně řádí, páč má ze sebe radost.

Tali a Rumíček to pochopitelně taky hópnou, ale u nich to není tak překvapivý. Já nehópu, páč nemám čtyřkolku, ale jen dvou a nerada bych se tam rozpleskla díky mokrý trávě, bahnu a též díky hupíkující bábrdli, která se přesně u okraje a tak abych to stoprocentně taky viděla, raduje z toho, jaká vona je gymnazistka, atletka a Šemík 😀 😀 .

Tuhle loučku u silnice přejdeme a abychom nešli bahnem, škrábu se v tomhle počasí v křoví strmou terénní vlnou na další loučku. Tam se pak, zpravidla , skoro nahoře dovolávám Rumíčka a jeho pomoci, páč mi to značně klouže a hrozí, že hodim kušnu dolů. Rumoušek, můj rytíř milovaný, doběhne, nechá se chytit za obojek a couvá (aby ho to netahalo zespoda za krk). Dělá mi jen jištění  pochopitelně. Žádnej výtah. 

Nahoře pak na mě čekalo překvápko v podobě aportýrující profesijounálky Bubrdle. Začíná to vypadat, že tomu  přišla fakt na chuť. Ještě se občas zasekne, ale máme čím dál tím víc dobrých pokusů a hlavně……….ale to až později. Jako vždycky Taliprdová si jela svoje a my taky svoje. A jako vždycky hned předvedla taky co umí kníže Ignor v ní. Tak jsme si to rovnou a hned z první vyříkaly. A pak už byl klid a zvukovody profouknuty dokonale až do konce procházky tak, jak mají být. 😀 Ba ještě lépe, neb se k nám několikrát při našem hraní si i sama od sebe přidala.

A já pak měla pro tentokrát docela fofry, přátelé. Páč! Bubrdle si pro mě připravila překvápko!! Veliký!! Měla pro ten den neuvěřitelnou aportýrovací náladu totiž a…………. poprvé, poprvé začala být sama v tomhle směru aktivní. Takže…. pokud viděla, že se na zemi válí něco, co může sebrat a podat mi to – i když to byl třeba Rumouškův aportík, tak to čapla a jala se mi to vnucovat!!!!!!!!!!!! Chápete to?? Vona, která vždycky ztuhla a předstírala, že tam vůbec není?? A teď jí něco hodíte, ona za tím hupíká a pak – když nejste daleko, vám to i nese??? JUCHÉÉÉÉÉÉ!!! MY SI HRAJEME!! A RADOSTNĚ!! To mám radost, to mám radost, radost největší.

Nebyla teda sama, kdo měl pro mě překvapení. I ta Taliprtka dneska v tom nevlídným počasí jevila velkozájem o společný hraní si. Takže jsem fakt nestíhala házet, odebírat, odměňovat, chválit………. Nu a aby toho nebylo málo, dalším,kdo si pro mě nachystal překvapení byl Mouses. Ten se po dlouhýýý době rozhodl, že se bude venčit s náma taky. Ovšem už na konci první louky z těch tří, který jsem měla v plánu projít, aby bylo venčení trochu takový delší a nešizený, tak už tam začal posílat protestní nóty.

Jako já se mu nedivim. Ani trochu, kdybych mohla, posílám je taky, páč bylo fakt hnusně. Ale ohař halt potřebuje trošku smysluplnější procházku. A tak  aby Mouses netrpěl příliš a užil si to s námi, jsem si čupla na bobek, zatleskala a roztáhla ruce. Náš signál, po kterém se může rozhodnout, že se chce chovat a nemáme disbalanc v tom, že já ho chci vzít, protože řve, ale on se chovat nechce 😀 . Příběhnul, a nechal se sebrat. Pohodlně se usalašil v náručí a šlo se. 

Celkem se pronese teda. Dumala jsem, jak dlouho ho budu takhle vláčet a doufala, že ho něco zaujme a bude chtít dolů. Netrvalo to dlouho a vyhověl mi. Na konci druhý louky seskočil a šel se schovat do vysoký trávy. Blížila se k nám totiž dusající Taliprdová a on ji toužil přepadnout 😀 Ukryl se za trs trávy, číhal a v momentě, kdy nic netušíc prolétala kolem udělal výpad a zabil jí.  😀 Ftipnej jako vždycky. Pak už do náruče nechtěl, ale špačkoval dál, celou cestu, až na konec třetí louky, kde jsem to u starýho ořechu otočila zpátky.

Měla jsem tudíž volný ruce pro  hraní si s ohaříky a byla jsem za to moc ráda. Potřebovala jsem využít toho, jak to Bubi moc baví a udržet ji v tom. Tali si znovu momentálně jela svoje, takže prostor byl. Lidijové zlatí, to bylo tak hezký! Házela jsem Bubrdlíně její nový pískací aportýrovací kolečko v podobě nějakýho pseudobrouka nebo jakýho to tvora a ona na něj dělala výpady a nosila mi ho. A nejen to, nejen to. Vrátila jsem se dokonce v jednu chvíli v čase, do doby, kdy Rumíček byl odrostlý ščenátko a po boku měl Bubinku. Její největší zábavou při našich procházkách bylo, chodit krást Rumíčkovi jeho balonek, nebo aportík nějakej, nad kterým on stál a čekal, až k němu dojdu a čutnu. Bubinka, jakmile to zjistila, s radostí k němu metelila a dotyčnou věc mu čórla a donesla mi jí. A smála se u toho. A přesně tohle teď asi dvakrát udělala Bubrdlínka. Rumouš stál, signalizoval a vzápětí už neměl co signalizovat 😀 .

A i on mi vlastně udělal radost. Protože  jak tenkrát v začátcích byl přísnej na Bubrdli kvůli hračce, říkala jsem si, ešivá nebude mít nějakej problém. Tak ne, asi si taky vzpomněl, jako já a gentlemansky enem čučel, jak mu to bere. Nu, tak jsem možná zase vstoupila po druhý do stejných vod. Jsem ščastlivá, že Bubišková začala být sama aktivní, že jí to takhle baví.

Jo znamená to, že od teď mám evidentně o zábavu postaráno. Páč, když se pak přidá i Tali, tak jako se přidala posléze i pro tentokrát, stává se ze mě opravdu ten žonglér 🙂 . Aspoň, že ten Mouses jen řve 😀 😀 . Když jsme se k jeho radosti pak obrátili už na cestu zpátky, měl takovou radost, že se hnedle ujal vedení celý výpravy. Takže….

Takže když jsme pak docházeli ke koňskejm ohradám, pobavili jsme majitelku koníků, která jim přinesla v lavorech něco na zub a my tam nakráčeli jak delegace s Mousesem v čele 😀 . Znovu jsme se zakecaly na téma přístupu pojišťovny a já pak dostala pozvání, abych se, až bude lepší počasí, stavila někdy na kávičku. Ráda, ráda se stavím. V koňské společnosti je člověku vždycky dobře. 

Protáhla jsem ohaří bandu ještě jednou loučkou u silnice, aby aspoň trooošilínek toho bahna nechali tam a pak už šup do teplíčka a na pelíšky. Aby se jim na nich dobře bivakovalo /a já od nich měla pokoj při vaření 😀 😀 dostali žvejkáníčko.  Krom hrtanů jsem tentokrát objednávala i jakýsi šlachy, neb hrtanů byl nedostatek. Říkala jsem si, že pro Bubrdli to možná bude jako moc?? Ne množstvím, ale tuhostí. ………Tak šécko jedno. Nebylo pro ty chvíle ščastlivějšího čoklida. Obě s Taliprtkou zalehly v předsíni a pustily se do hlodání. Rumíček to nabral směr pelíšek u pece. Bubišková mi pro ten den udělala radost ještě jednou. Sešrotovat tu šlachu trvá a dá to nějakou práci, takže asi z toho důvodu si dala Bubišková přestávku a celá nadšená a rozpustilá přitančila za mnou do předstíně s žužlem napůl z kušny ven a jásala: “Vidíš to?? Vidíš co to mám za  úžasnost??” a když jsem jí odpověděla, že “Vidím, Bubíšku, vidím, to je ale kráása, copa to mááš, to je nádhera!” , rozzářila se ešče víc, nadskočila a uuuuutykala zase do předsíně pokračovat ve svý bohulibý činnosti. 

Tak myslím, že i přes tu nepřízeň počasí, která tehdy panovala,  to pro ohaříky,  bylo fajn odpoledne.