Středeční.

Ještě byl sníh a byl ho tak nějak dostatek a tím pádem bylo jasný, že bude jasno i když už by v tu dobu jasno bejt nemělo.  😀 Prostě, že bude dobře vidět i když už bude v závěru procházky šero až tma. A mně ta tma v kombinaci s čelovkou a obojkama prostě nedělala dobře a hrozilo, že se v tý tmě přizabiju. Takže, jak jsem už psala, bylo popracovní venčení hlavně na Brtníkovi. Ale pochopitelně jsem se taky leckdy urvala. Ale tentokrát mi konstelace sníh a jasná obloha dávaly naději, že se nebudu prostorem pohybovat jak slepec bez hůlky, ale jako normální člověk. 

A tak jsem nadšeně drapla ohařiska a vyrazili jsme si pěkně pokupě. I proto, že jsme ten den jeli z práce dřív a já tak měla časovej náskok. Díky tý rezervě jsme nemuseli spěchat a mohla jsem si tudíž s ohaříkama hrát s balonkama. S vižlí partou teda, protože Taliprtka má jiný zájmy. Ale! Pro tentokrát se do toho tak nepoložila a byla ochotná i vnímat. Asi, aby mi tu konstelaci sněhu a jasný oblohy, která dávala tu naději na fajn procházku, ještě víc udělala příjemnou.

A bylo to skutečně moc fajnový. Šla jsem si tak s rukama v kapsách………… no vono mi teda stejně nic jinýho nezbývalo, když jsem rukavice ztratila, že jo. To je moje nějaká úchylka, furt ztrácet rukavice. Opravdu si je jednou přidělám na tu tkaničku a budu je nosit, jako děti ve školce, kolem krku. Moje spotřeba rukavic je neuvěřitelná.

O trase nebylo nutno moc dumat, prostě klasika pro všední den v zimním období. Louky, kde vidím široko daleko a ……..prase taky mě vidí z daleka. Chci aby vo mě vědělo každý prase v okrese 😀 😀 Prase žádný nikde v dohledu a tak jsem se mohla poctivě věnovat venčení. Nešidila jsem to, pěkně jsme si hráli – a to dokonce pak i s Taliprtkou, pozorte! Se na chvíli sama dobrovolně přikohátala, že “Taky cy!” Tím, že učím Bubrdlínu hraní si s balonkem, mám v takových případech doslova plný ruce práce. Je to tak trochu žongléřina. 

Hodím Rumíčkovi dálku – nejlépe tak, aby neviděl kam to letí. A pošlu ho hledat. Mezitím se snažím, zaktivovat Bubrdli – míček jí buď kopnout tak, aby měla tendenci za ním běžet a nebo hodit do vzduchu, aby ho chtěla chytit. A následně ji motivovat k tomu, aby to nejen chytila, ale taky držela a případně podala. V případě, že se chce Tali přidat, skáče  při tom vedle mé skloněné osoby flekatej mastodont na pérkách, kdy hrozí, že mi skončí na hlavě. Má-li v hubě balonek, musím ho nějak odebrat tak, aby mi z ruky nevypadnul, nebo i jí motivovat k tomu, aby to zvedla a podala. To už se zase vrací Rumouš a já mám tak půl vteřiny na to, abych hodila Taliprdový její balon, odebrala balonek Bubiškový a hned taky i Rumouškovi a pak je zase zaúkolovala a poráde taklenc dokola.  😀 Pakárna, vím. Mám co jsem chtěla, vím. Ale! Je to takováhle pakárna popravdě jen pro fázi, kdy si hrajeme. Když se aportýruje pracovně, tak to takovejdle hegeš nemůže být, a ani není.

To se sedí a čeká. Ale teď v  zimě moc nechci, aby – hlavně Bubiška – moc dlouho seděli, takže si spíš hrajeme. A pak zase jdeme. A! Taky cvičíme. Aby to kratší loncání v šeru a tmě, mělo nějaký grády a ne jen chůzi tam a zpátky. A při tom cvičení mi právě Taliprdíková udělala radost. Protože se na rozdíl od předchozího období vážně snažila a i soustřeďovala. Dobrá byla ta ohaří banda. Bubišková si už sama hezky hlídá nějakou vhodnou vzdálenost, kdy se zastaví a čeká, nebo to otočí a fordí ke mně. To nejčastějš, páč co kdyby přišla o odměnu, že jo :D.

Moc hezky se nám procházkovalo, moc. Bylo to takový, dalo by se říct, obyčejný procházení. Ale pro mě je vždycky ta varianta, že jsme všichni společně a ne jeden mínus, děsně moc fajn. 

A proto, když jsme došli domů a já jsem utřela tlapajzny nejdřív Bubišce, posléze Rumíčkovi a pak je oba odeslala na místo, tak v momentě, kdy se rvala domů i Tali, jsem jí požádala, aby počkala venku. Protože………….protože jsem jí chtěla dát dárek.

Šly jsme totiž ještě spolu samy ven. Jen my dvě!  Řekla jsem si, že nejdřív dojdeme pro vajíčka, který jsme dostali a který zvostaly v autě a potom půjdeme dozadu za Domeček do stařiny. A já ji tam nechám dělat, co ona bude chtít /když to bude v rámci slušnýho chování/  🙂 . 

 Myslím, že lepší dárek dostat nemohla. Došly jsme tam a já jí dala volno. Vlítla do stařiny, já zůstala stát. A ona to hned otočila a mazala za mnou zpátky. Mooooocinky nejvíc jsem jí pochválila, že přišla takhle sama, bez volání. Odměnila jsem ji a poslala zase tam. Takhle jsme si to střihly několikrát. Moc se mi to líbilo a myslím, že i Talířový,  rozhodovala si o tom sama. 

Pak se nějakou dobu ve stařině zasekla. Využila jsem toho a krytá tmou se schovala za sloup, který tam je. Tichounce jsem zapískala a čekala, až si mě najde. Tma hrála do karet nejen mně, ale pochopitelně i jí, takže když jsem si po chvilce myslela, že se jí zase schovám, protože je něčím ve stařině zaujatá,  pravděpodobně se dívala. Což já už, díky tý tmě, vidět nemohla. A tak mě přepadla obratem a radovala se z toho. Pravděpodobně i z toho, jak jsem nemožná 😀 . Bylo nám dobře. Pak nám to ešče na chvíli krapítek voživil Mouses, kterej, zcela nečekaně, přepadnul mě. Ten si už tuplem musel myslet, že jsem nemožná, když o něm nevím 😀 . Když jsme pak šli fšicí domů, tancovala Taliprdová kolem mně a bylo vidět, že jsem to moc dobře vymyslela 🙂 a já jsem se spokojeně usmívala .

Doma pak, došlo na obligátní kratochvíli blemcací, kdy jsem jim dala jejich blemcací podložky a do nich něco napatlala. Aby nebyl škodnej ani Mouses , tak jemu sem to napatlala na víčko od jogurtu, aby to neměl tak snadný. A já měla chvíli jen pro sebe.