Konečně, konečně zase pořádná zima. Můžu se radovat.

A ohaříci se mnou. Raduje se i Bubrdle. Má takovou vám ale radost, že vždycky na začátku procházky děsně hupíkuje, poskakuje, až jí pleskaj ušiska a je děsně srandovní a něco potřebuje dělat, ale neví co. Tak se chvíli raduju s ní, plácám se do stehen a poskakuju taky (a vypadám u toho stopro naprosto úchvatně ve svý ORANŽOVÝ!! bundě, s kulichem s bambulí, ověšena všema možnýma krámama od vodítka, přes ledvinku, pytlik  s jablkama a lojovkama, v gumáčkách……. vyloženě lvice salůnůch 😀 😀 😀 ) a pak vytasim její žouželící balonek. Je to latexový balonek, který se dá lehce smáčknout do placky, tichounce píská, či spíš šeptá, přesně pro Bubinku – nesmělou aportýrku. Tož toho jejího nadšení právě vždycky  využiju a tak jako hodím balonek Rumouškovi, hodím balonek čistě jen kousek od sebe i Bubrdlíně. A ona nadšeně hupsne a jde na balonek zaútočit. Já řičim nadšenim, že to je slyšet až ke kostelíku na kopci za námi a radujeme se spolu.

Už není taková prkenná a osměluje se po kouskách víc a víc. A mně to dělá velkou radost. Poctivě je střídám s Rumouškem a po očku dozoruju Taliprda, která šmejdí v trávě vedle nás. Ta už zase prdí nejen na nás, ale i na balonek. Což je mi jedno, ale že prdí na nás mi vadí. Takže když tvrdí, že nemá uši a čenichání v trávě je přednější, má průser a zkazí nám tak začátek procházky. To ale není bohužel nic novýho. 

Vižlíci si tak pobíhají koukolem a ona šlape na vodítku těsně u nohy. Pěkně dlouhej kus. Až dolů Ne, že by to k něčemu bylo, jí je všechno jedno a zítra to pojede nanovo. Resp. prvních pět minut se tváří, že jako teda tady bude s náma :

a pak už jedem starou vestu. A to jsme to teď měli takový pěkný. Tak jsem si blbla převážně s vižlíkama.

Pěkně nám sněžilo, nikde nikdo, celej svět jsme měli pro sebe. Ticho a sníh. Víc člověk a ohař nepotřeboval. 

Vlastně jo! Ešče balonek! Teda balonky. Měla jsem velkou radost, že Bubi má o balonek sama od sebe zájem, že kouká, když vytáhnu Rumíčkovi, ešivá mám taky pro ni. No jasně, že mám. Zelenýho měkkouška. A tak se nám zase několikrát povedlo to, že to čapla, zvedla, podala, či poponesla. A s jiskřičkama v očích, což je na tom to nejpodstatnější. Povolala jsem k balonkový zábavě i Taliprtku, která s výrazem – když to teda musí bejt – přišla. A pak se aspoň chvíli taky zúčastnila naší společný zábavy. Třikrát , čtyřikrát a dost. Ať je jí to vzácností. I když… u ní tohle nedává smysl, ona na tyhle věci nehraje. Tak jsem ji pak propustila a hráli jsme si jen my tři. Měla jsem radost, jak se Bubrdle rozdováděla a pobíhá si za balonkem. Rumíčkovi jsem zahrabávala balonek do homolí, aby si ho mohl vyčutávat. Nebo jsem mu stavěla homoli jen tak, aby do ní mohl po povelu: “Di do něj RumoušiiiIII ! Dí do něj!” vlítnout a rozbombardit sníh do všech světovejch stran.

Hezky tiše sněžilo a tak se nám pak dobře zase procházelo. Nakoukli jsme do lesa, prozkoumali to tam a šli k remízkům, abychom doplnili šécky ty naše krmítka, co jich tam máme.  Bylo už taky na čase, všechny prázdný.  Bubrdle smutně koukala, že ty lojofky jen tak zbůhdarma rozvěšuju po větvích, místo, abych jí je dala sežrat 😀 . A tak šla posléze aspoň vyblemtat trochu toho drobení, co vždycky upadne, když lojofky instaluju do krmítek. To víte….. doma ji nenakrmněj, tak se musí o sebe postarat sama 😀 😀 . Nebohá důchodkyně.

Když jsme vyřídili povinnostě, řekla jsem si, že by to byl hřích nevyužít toho čistýho a očistnýho mrazivýho vzduchu, aby trošku okysličil moje plíce. A tak jsem se dala do běhu. Pěkně hezky zvostra do toho kopečka přes louku k vojtěšce. Ohaři nadšení, že se taky konečně pohybujeme normální rychlostí 😀 😀 . Nejsem ploužič, myslím, že za ty roky soužití s dvoumentrovým mužem a ohařema jsem se naučila chodit zatraceně svižně. V práci ze mě všichni rostou, protože to švihám tak, že mi nikdo nestačí a návštěvám hrozí, že je uštvu dřív, než je dovedu do kanceláře 😀 . Mám na to trik, abych to neudělala. Jdu půlkroku za návštěvou, aby to byla ona, kdo řídí tempo. Nicméně ani moje svižná chůze není normání ohaří chůze. Takže když se rozeběhnu, nastane velký radování a metelíme to prostorem, dokud nedojde dech. A ten po tom debilitním kovidu dojde dřív, než docházel předtím. Ale třeba to ešče rozchodim, když budu takhle pravidelně pádit prostorem. 

Letěli jsme tedy jako ty šípy. No…………ohaři letěli jako ty šípy, já……..jak do dálky odhozenej luk 😀 😀 😀 . Ale bylo mi to jedno, pocit svobody a svěžího mrazivýho vzduchu byl omamnej. Možná i proto jsem pak tak hrozně popapadala dech. Nedošel mi, byla sem jen vomámená 😀 . Ohaři ne, ty ani nebyli zadejchaný. Ale byli spokojený. Takhle bychom se prej měli pohybovat celou procházku 😀 . Takže to leda tůdle, neci padnout vyčerpáním holoto ohaří! Ale i tak jsem se rozběhla ještě jednou  a zase do kopce-běželi jsme cestou podél pastvin. Na konci cesty jsem nás už sešikovala, páč to je už u silnice a kolem ní jsme ukázněně prošli do úvozu. Tam zas pádili ohaříci. Napřed, pro jablíčka pod sněhem. 

Domů jsme dorazili fšicí spokojený, vyfoukaný a vyběhaný. Takže to pak doma popadalo na pelechy a vytuhlo.