Jeli jsme v sobotu na chalupu. Provést kontrolu.

Jako vždycky v tuhle dobu tam člověk jede trochu s obavama, jestli se tam někdo nevloupal. Ani jeden z nás to neříká, ale oba se tím pochopitelně zaobíráme. 🙂

Vyrazili jsme asi tak kolem poledního. Protože jsme si dali pomalý ráno. Velká snídaně, velký kafe, pomalej rozjezd. Po tom vstávání ve všední dny si to zasloužíme.  Nacpali jsme ohařiska do kufru a tradá těch dvacet minut a dvacet čtyři kiláků na chalupu. Je to teda ftipný ta vzdálenost. Nebo teda aspoň mně to tak přijde, nikdy by mě nenapadlo, že budeme mít dům takovej kousek od chalupy 😀 .

Dojeli jsme za nádraží, zaparkovali u kolejí a já si tady pro jistotu cvakla Bubrdlínu na vodítko. To kdyby měla nějakej připitomnělej nápad náhodou.  Jak jsme došli na dohled ke kapličce, posadila jsem ji a když se na mě podívala, odcvakla jsem ji z vodítka, aby mohla mazat volně prostorem. Mastila hnedle za ostatníma ohaříkama a neomylně mířila k brance.

Jako první jsem pochopitelně za doprovodu pobíhajícíh ohaříků obhlídla chalupu zvenku. Šécko cakj, stejně jako sklep a altán. To bylo mocinky moc dobře, protože k současnýmu provozu ještě řešit vloupání se nikomu nechce, že jo.

Pozotvírala jsem šécky okna, udělala průvan, aby se v domě po tom měsící vyměnil vzduch a šla povyměňovat tablety na odvlhčování, který tam moudře instalovala během svý návštěvy Petrs01. Zabírá to famózně. Brtnik si mezitim cosi štrachal v garáži a připravoval si tam velkej  pracovní stůl na transport do Domečku, aby se mu tam snadněji řezalo cokoliv velkýho, co potřebuje nařezat. 

Než došlo k transportu, šla jsem si já hrát s ohaříkama na louku, kam jsem jim všem vzala balonky. K všeobecný radosti. A to i Bubiščině. Jen teda radost sice měla velikou, ale pro dnešek se rozhodla, že zase neví, že by ten balonek měla vzít a donést. Možná to bylo tím, že nepršelo 😀 . A tak jsem si s ní hrála tak, že jsem ji balonek buď házela a ona ho odrážela, nebo ho honila. 

Rumíčkovi a Taliprtce jsem kopala a házela žužlopichlo balonky. Teda takhlenc hlavně Rumíčkovi jsem házela žužlopichlo balonek, páč Taliprtka po nějaký době dostala devastační náladu, kus balonku vykousla a hodlala ho spolknout. Blbka. Podařilo se mi z ní tu vykousnutou část vymámit a tak jsem jí mohla pochválit a jít najít jinej balonek, pevnějšího karaktéru. 

Mezitím jsme si dali pauzičku a já šla naplnit naše velkokrmítko. To byl můj druhý důležitý bod, proč jsme sem jeli. Vzala jsem kýbl slunečnice, který jsme si převezli,  násypku a pustila se do toho. To je dycky sranda pozorovat jak tu černou hmotu ten obří obrácenej velkej květináč polyká. Semínka tam mizejí rychlostí blesku a než to začne zpomalovat, dost to trvá. Pak přijde nutnost prošťouchnout to a sype se dál. Květník se zdá dlouho nenasytným. Napěchovala jsem tam toho požehnaně, ptactvo bude zase na nějakou dobu saturováno. Ještě zbývalo doplnit malý krmítko v zahradě a mohla jsem jít zase řádit s ohaříkama a balonkama.

A vzali jsme to teď pěkně ale i se cvičením. U Tali to vypadalo, že spíš s mučením. Pro ni je vždycky utrpení, když má při odhození aportíku čekat, natož u balonku. Ale…….. halt se nedá nic dělat. A že jsem je tentokrát tejrala poctivě teda, ty dva. Nejen trpělivý sezení, ale taky chůze u nohy, přivolávání a aportík pěkně až za odměnu. A protože jim to tak pěkně šlo, šli jsme si pak zase pěkně hrát. Házela jsem jim “prdu” 😀 . Ohař pěkně u nohy a čeká, já zařvu “PRDÁÁÁÁ BĚĚŽ!” a mrsknu vší silou dálku tak, aby pak balonek pěkně odskočil. To šlo výrazně líp s tvrdším balonek, co měla Tali. Ten jí dával pěkně zabrat, protože hezky odskakoval a ona mohla dělat přemety, salta a jiný krávoviny. Přesně to, co miluje. Rumíček poletoval nadšeně a elegantně jak motejl Emanuel a byl ščastlivej.

Ani Bubinka nebyla ušetřena spartakiádního cvičení, jen to měla bez balonku. A snažila se moc pěkně. Jsem na ni pyšná. Pak jsme šli ještě fšici společně obhlídnout naši louku, abychom se utužili v procházkovací disciplíně a v tom, že respektujeme hranice pozemku a nikdo ho neopouští. Pánik v mezičase přetransportoval k autu u kolejí krom stolu ještě soustruh, co jsem mu koupila  před pořízením Domečku k narozkám  (jednak se může doma hodit a hlavně, tam bude v bezpečí) a mohlo se jet domů.

Ani jsme netůchali a bylo najednou po třetí hodině. Noooo jo, ono to tady moc rychle utíká. Zvlášť, když je tak hezky, jako v tu sobotu bylo. I když – jak jsme zalezli do auta, už se to začalo kabonit. 

Dojeli jsme dom a já šla honem něco uklohnit k jídlu. A taky udělat ohaříkům domácí sůši. Páč když máte v hrnci uvařenou vepřovou hlavu a v peci je zatopeno, byl by hřích toho nevyužít. Obrala jsem to, rozmixovala jen tak s vločkama a rozpatlala po plechu vymazaným pečícím papírem. Frkla do trouby a snaž se. Téměř bezpracnej zisk a pečení zadáčo. Až budu v důchodu, budu si přivydělávat výrobou psích domácích sušenek z pece s pečetí kvality schválené ohaří bandou. 🙂 . Úspěšnej den jsem pak zakončila úspěšným vytuhnutím na gauči, kde jsem poctivě tuhla až do čtyř hodin ráno, kdy jsem se přesunula do kópelky, následně do pelechu a dospávala to manko z všedních dní. To je taková krása nevstávat ve 4:35 🙂 🙂 .