V Kyšicích  jsme nebyli už……… no roky.

Doslova. Roky dva. Od tý doby, co jsme se do Domečku přestěhovali a pustili se do rekonstrukce, jsme se tam nepodívali. A oběma nám to trošku chybělo. Bylo to místo, který nás v Praze v letních dnech a nejen během nich, zachraňovalo. Bylo to místo, kam jsme v létě mohli vyrazit s ohaříkama po práci a zapadnout na chvíli do stínu lesa, nechat lítat ohaříky v říčce a užívat si příjemnějších procházek, než v rozpáleným městě, nebo polích.  O zimních víkendech tam zapadnout na půl dne, či celý den a vždycky se tam taky dobře najíst. Však to ostatně víte, psala jsem tu o kyšickým venčení často.

No a kam jinam se vydat, když konečně je čas? Jasně, že tam. Takže na Hod boží jsme po bohatýrský snídani  zvedli kotvy a jelo se. Pro Bubiškovou premiéra, pro Rumíčka a Tali návrat do starých kolejí. Bylo vidět, že si oba ty koleje dobře pamatují . A ne, že bychom si je nepamatovali taky – zvlášť tu dobu, kdy k nám Tali přišla  a učila se být aspoň trošku normálním a ovladatelným psem a já vymýšlela kde co, jen abych upoutala její pozornost a přesvědčila ji, že být s námi je fajn. 

Teď jsem nikoho přesvědčovat nemusela. Místo toho jsem vytáhla balonky, což prej byl úplně nejvynikajícnější nápad tvrdil Rumíček.

Stal se tak Blažejem, protože konečně má k dispozici řádnej terén ke svým výzkumům, jak rychle a jak daleko bude balonek utikat, když ho pustí tady, nebo třeba támdle. Bubrdlína spolu s Taliprtkou šmejdily a zkoumaly terén a on si v klidu výzkumničil. Lepčejší výlet jsme prej vymyslet nemohli 🙂 . Když jsme sešli dolů k vodě, balonek jsem jak jemu, tak Taliprtce, která si posléze balonek taky vyžádala a že si ho ponese, odebrala. Neb jsem neměla náladu na to, abychom pak balonek někde v prudce tekoucí říčce museli lovit. I tak mi Bubrdle připravila trošánek adrenalinu, když se ve svým výzkumničení vydala právě k vodě. Nechtěla jsem ji nějak citýrovat, bylo na ni vidět, jak si průzkum užívá, na druhou stranu jsem nechtěla, aby zrovna ona a na skoro samým začátku výletu zapadla někde do vody. Naštěstí si to pak rozmyslela a vrátila se celá radostná, ze svýho výzkumu zpátky k nám.

Prošli jsme kolem koníků a já si všimla zesílených proseb o to, aby lidi koně nekrmili. K běžným cedulkám přibylo i několik dalších, kde bylo popsáno, co to je schvácení  kopyt, jak kůň trpí a že jedním z faktorů, který v tom hrají roli, je i to, když jsou koně takhle krmeni kde čím, co jim cizí lidi dají. Přiznám se, že nikdy nepochopím, jak si může někdo dovolit krmit cizí zvíře, o kterém neví lautr vůbec nic, nepatří mu a může mu šeredně ublížit. A je jedno, jestli je to kůň, ovce, sousedův pes, kterýmu hodím kosti od oběda a tak nějak podobně.

Bubrdli jsem si tady pro jistotu držela hezky při sobě, neb je to stará prasnice, která pro koňskej koblih klidně i do ohrady skočí, jak ta hospodyně pro pírko 😀 . Už jsem ji takhle lovila, naštěstí tam nikdo v tý ohradě nebyl. Poučena, jsem jí krutopřísně nařídila, že pochoduje u mně a volno dostala, až když jsme došli na konec ohrad.

Prošli jsme kolem chatek, které se tu pomalu za ty dva roky mění v rodinné domky a za velkou zatáčkou zapadli v les. Rumoušek hopíkal a celým svým já si trval na tom, že když nedostane balonek, tak bídně zhyne 😀 . Bylo mu vyhověno a házela jsem mu balonek do svahu do lesa.

Lítal nadšeně jako šůs a Tali mu chvíli dělala společnost, protože i ona si pro balonek přišla. Aby si Bubrdlína nepřišla nevyužitá, nechala jsem jí honit její “aportýrovací” kapsičku.

Pánik evidentně trošánek trpěl, neb jsme se nepohybovali vpřed dle jeho představ. Nakonec se ale i on zapojil a tak se čutalo a házelo.

Žádná divočina,  nebo neustálý lítání, to ne, ale pěkně jsme si hráli, občas jsem si balonky vzala, ale povětšinou si je ohaříci právě pěkně nesli. Měla jsem radost, že Tali to takhle dneska pojala. Nesla si důležitě svůj balonek a zároveň si zkoumala a čmuchala. Bylo hezký ji takhle vidět. I to, že je tam celou dobu s námi přítomná, že se neodpojuje, ale je nedílnou součástí smečky.

Paráda, paráda a ještě stokrát paráda. Prostě…………… pohodovej výlet s ohaříkama. Co víc si člověk mohl o svátcích přát?

Jak byly ty předchozí dny takový upršený, tak teď nám chvílemi i počasí přálo a sluníčko nás po cestě hřálo do gezichtů.

Mocinky moc jsme si to, myslím, fšicí užili a po tý celoroční šichtě dost i fšicí zasloužili. Závěr našeho velkovýletu patřil pochopitelně dlábesu. Jak jsme předpokládali, tak nás v naší oblíbený restauraci Lika neodmítli ani, když jsme se tam nakvartýrovali se třema čoklidama. Ba naopak. Dostali od paní servírky obří mísu vody a mohli se pak spokojeně poskládat kolem stolu a pod ním na zem. Bubrdlína s malou výhodou. Obětovala jsem ji svou starou mikču, protože bylo vidět, že se jí na tu dlažbu úplně lehnout nechce. Jak měla pod sebou kousek hadru, pleskla s sebou, chrápala a my si mohli narvat pupky vynikajícím guláškem. Mňam, paní kuchařka pořád stejně dobře vaří. 

Domů jsme se pochopitelně vraceli až za tmy. Ohaříci se rozespale vykýblovali doma z kufru auta a popadali na svoje pelíšky. Měli toho, řekla bych, plný brejličky. No a my……….se mohli jít taky válet. Jaká to slastná činnost 😀