No na Štěpána jsme se vyloženě flákali.

Páč totiž  zdatně lilo skorem celý den, takže to je jasný, že se od pohádek a cukroví ani odcházet nedalo, že jo.

Nicméně našli jsme si vhodný okamžik, kdy shůry nepadalo dočista nic, vzali jsme ohaříky a jejich vánoční dárky a šlo se aspoň na louky. Louky a okolí tady jsou fajn v tom, že i krátkou procházku můžete udělat akční natolik, aby byl ohař – když ne unaven, tak aspoň značně spokojen.  Vezmete s sebou nějakou tu hračku, pár dobrůtek, prokombinujete nějaký to aportýrování, hru, hledání, čmuchání a máte to. Ani nemusíte nachodit kilometry. Když nechcete a nebo nemůžete. Tak jako já ten  den před Štědrým dnem, jsme tedy šli v podstatě jen na chvilku. A nakonec jsme to natáhli na hodinu a půl. Páč ……… se najednou udělalo příjemně. A to nejen počasím.

Tali se totiž rozhodla dát mi pod stromeček asi taky dáreček a tak se i pro tenhle den jevila jako naprosto příčetnej péf, kterej je tady s námi. A těchhle okamžiků si chcete užít. A já si užívala i to, že Bubišková, moje pádivá, se – já vím, že to jsem už říkala mockrát, ale tak asi chápete, že se z toho raduju – stala tím pravým vižlíkem a šmrdolila se kolem nás. A když se i nešmrdolila a hodlala vyrazit na nějakej ten průzkum křovíčka – což i chápu, leč v jejím případku netoleruju – tak se nechala odvolat. A tak jsme si tak fšicí pěkně kráčeli spokojeně těma loukama a kochali se výhledy, který se díky tomu, že se trošánek vyčasilo, naskýtaly.

Myslím, že to se vážně nikdá nevochodí. Prozatím tedy určitě ne, ani jednomu z nás. Musím říct, že tak, jak poslední dobou, když jsme šli všichni komplet, měli tehdy ohaříci tendenci se chovat jako stádo tupců, tak teď to byla parádička. Na konci louky u starýho ořešáku jsme prošli remízkem na takovou malou loučku, kde se moc neseká a přechází do starýho, hodně starýho sadu. (mimochodem s vynikajícíma jablíčkama) . Tady je to ráj pro ohaříky. A protože se chovali fšicí příčetně, nebylo zapotřebí dělat ničehož a bylo možno je nechat se pinožit dle vlastních představ. Šécky komplet. A to je to, co mám ráda. 

Prokontrolovali jsme Brtníkova krmítka a u hrany sadu přešli na další louky. Eh, je to tady fakt jak v těch Novohradkách. Tuhle louku miluje Rumoušek asi nejvíc. Je hodně do kopce a tak se tam dobře pádí za aportíkama. Jen musíte hlídat Brtnika, aby házel tak, jak má. Tedy nahoru, nikoliv dolu. Jemu prostě nedojde, že pes jako hovado, kterým Taliprdová dozajista jest, nemůže, nemůže letět loukou střemhlav dolů a chytat aport v kotrmelcích. Páč jako ty vazy a šlachy a klouby ……… že jo. No nic, tož jsem mu to musela taktně připomenout a radši nepřemýšlet nad tím, co tady provozujou, když jdou beze mne. Vlastně……….. můžu bejt v klídku, páč už se asi sto let nestalo, že by jim vzal ven sám do sebe nějakou hračku. Páč jak říká : “My prostě deme, nezastavujeme.” A má takovýhle venčení, pochopitelně, taky něco do sebe. 

Sešli jsme loukou dolů k rybníku a bývalému náhonu a bylo nutno trošku usměrnit směr, kterým se Rumíček a Tali vydali. Páč jako jsem nechtěla, aby se ráchali v ledový vodě. Vánočky teprve začaly a mít je doma nastydlý se mi nechtělo. O kus dál jsme se zase vysápali do prudkýho kopce a vyšli na protáhlou krásnou louku lemovanou dubovými remízky. Tady je úplně moc hezky. Je to moc příjemný místo . A tak jsem byla ráda, že zatímco v počátcích našeho sžívání se s Bubrdlí jsem ji musela zatr brzdit, aby se do remízků nevydávala, tak teď jsme si to šli na pohodičku s rukama v kapsách. Krása všech krás.

Než pak louka skončí, rozšíří se a tak jsme chvíli ještě metali balonky, aby si ohaříci zařádili….. a tím pádem …. pak doma, co? Neprudili a chrápali a my se mohli po dvou a půl letech konečně válet……… u vytrhávání stoličky velrybě 🙂 . Ešče větčí  krása všech krás. Já ty Vánočky prostě miluju.