Protože Brtnik měl nejen hodně práce, ale hlavně smůůůlůůůůů 🙂

Chodil teď nějakou dobu s Tali sólovky, aby mi z ní nehráblo, aby z ní nehráblo ostatním a tak jako podobně. Což ve všední den je  fajn. Protože už je tma. Kdyby se chovala normálně, bude to fučík, ale páč se bohužel normálně nechová a může tak způsobit komplikace – v momentech, kdy se potřebuju soustředit na Bubi, kdy potřebuju vyřešit nějakou situaci atd.,  tak je to prostě pohodlnější. Ne, že by to nešlo, jde to, ale pak to není o pohodovým procházení. 

Teď ale byla sobota, bylo půl třetí odpoledne, světla dostatek a tak jsem říkala pánikovi, ať si kutí tu “svou életriku”, neb se tam s tím zlobil už nějakou dobu a že my půjdem komplet. Prej ne, to v žádným případě…. tak jo, tak v žádným případě. Jenže…… 😀  to by v  musel myslet za roh, takže když si potřeboval ještě přehodit oblečení, vzali jsme mu sprachsprostě kramle. 

Já jsem Tali zatrhla tipec hned, ale úplně hned za brankou, kde zas vyváděla a odmítla poslouchat a rovnou jsem jí pak zapla vodítko na velmi krátkou metráž. Cupitala pak vedle mě jak pokorná Japonka, takže jsme to mohli metelit nadzvukovou rychlostí. Tím pádem Brtnik neměl šance. Přelítli jsme zvoranou loučku za Domečkem a zapadli do úvoza. Jehehéé, smolikof měl.  Uďáli jsme si zastávku u jablůňky s panenskejma jablíčkama a ohaříci se tam svorně fedrovali, jak kdyby nikdy nejedli 😀 . Vyčuhovala jsem, ešivá nás Brtnik nehoní, ale nehonil. Teda taklenc – honil, ale špatným směrem Nabral totiž blbej azimut 😀 😀 .

Tož jsme to pak už mohli vzít volným krokem. Podél pastvin, kde na začátku se Tali opět zasekla, takže jsem jí poslala do háje a šli jsme si sami. Loncala se za náma jak uraženej týnejdžr. A mi to bylo fučik. Věděla jsem, že půjde takhle za námi a nemusela tudíž nic řešit. A neřešila. Měla jsem tak volný ruce pro vižlíky a především pro Bubrdli.

Kterou jsem zase furiantsky vzala bez šťopky. A jen si ji tak hlídala, aby nenabrala moc velkou rychlost. K tomu mi dopomáhal………ne bůh, ale párek 😀 a taky její aportýrovací kapsička. Bubiška měla dneska svůj den a tak………………mi ji donesla!!!! ŽJOOOFKÁÁÁÁ UŽOFKÁÁÁ,  párky svištěly vzduchem. Rumíček měl ve hře svůj pískací žužlopichlobalonek a tak byli oba ščastlivi. Tali si za náma čmuchala v trávě. 

Pak jsem z tašky vytáhla druhej balonek a zkoušela jsem Bubišku rozehrát. Docela to šlo, když jí s balonkem utikám, honí ho. Nebo když ho kutálim, čutám přímo před ní. Ale nezvedne ho. Balonek vůbec, ale posun je, že už se o něj zajímá, když ho rozpohybovávám po zemi. Pak jsme zase kousek popošli jen tak a kochali se. Oni pachama v trávě, já tím, jak hezky fungujeme, A zas přišly balonky na scénu, aby to nebylo tak jednotvárný.

Řekla jsem si, že vyzkoušíme, kam až můžem zajít a jak to bude vypadat, když budeme procházet poblíž remízků. Vypadalo to víc, než dobře. Bubrdle se ani moc nevzdalovala, případně se dořítila na zavolání.  A proto jsme to další loukou vzali nahoru k mojí křemeňáčkový pěstírně. Teď už nerostou, to je jasný. Je tam i taková vrstva listí, že kdyby v něm byla houba a měla ceduli “Já sem houba, mě hledáš!, tak ji neuvidim 😀 .

Co jsem ale viděla, byla nadšená Bubiška, která fordila prostorem a nevzdalovala se a poslouchala, když byla volána. Zase jsme si chvilku s vižlí partou hráli – nebo v jejím případku se tedy o hru pokoušely. Aby to nebylo líto mně a možná i Tali, přivolala jsem si flekatou a i jí jsem několikrát hodila balonek. Bylo vidět, jak je ráda, ale pak se zas vypnula. Už to neřeším, vzdávám to.  Se smutkem, ale vzdávám. Nechceš, nech bejt, řekla jsem jí a balonek jsem si sebrala. Pak jsem vižlíkům zavelela trochu ku cvičení, abychom se jen tak neflákali, že jo. Chůze u nohy nejni nikdá dost. Za odměnu jsem fšem postupně našlápla krátký čmucháníčko a Bubrdlína potrhlína měla prvně i lajnu ze čtverečku. Vystopovala si to šécko moc pěkně. Je to hezkej pohled na to, jak ji to baví. (Jen by mohla, děfčica ubrat na nedočkavosti a zůstat sedět s ostatníma do doby, než ji zavolám, páč poslední dobou je extrémně netrpělivá)

Neměla jsem tentokrát batoh, tak jsem si vykračovala bez zátěže nějakýho toho dřeva, jako pán. Bubiška chodila zkoumat mezi Rumíčkem a Taliprdem, co tam mají zajímacího. Když se takhle rozeběhla za Tali, mrkli jsme na sebe s Rumíčkem a začali uuuuutykáááát. No a helejte to byl ale kalup. Jak důchodkyně, tak flekatá se daly do pohybu a rvaly to do kopce za námi. A my byli s Rumíčkem, jak dva spiklenci a strouhali jim tunu mrkve. Byl vysmátej a já ho podrbala na tý jeho šošoli, že je přešikovnej pán, kterej se “neztrácí”, jako ty dvě kunhůty 😀

Bylo strašně fajn, jak Bubrdle byla čikovná a byla opravdu celou dobu bez vodítka a “nezlobila”. Mám z ní velkou radost už jen kvůli ní samotný. Je skvělý, vidět ji, jak ji baví cvičení, jak se těší z toho, že tam jsme fšicí spolu a že se opravdu snaží povětšinu času člověku vyhovět. Je strašně fajn, že není hluchá – i když páníček si to teda nemyslí 😀 . Ale to proto, že von jí  nikdá nedá žádnou dobrůtku za odměnu, tuhle jsme šli hromadně, Bubrdle se někam řítila a on písknul první, dřív než já. A místo toho, aby se radoval, že prtka stará rezatá to zaštajfovala a běžela zpátky, musela jsem mu toho pičkůta pro ni vnutit. To se halt pak nemůže divit, že kdy ji nemotivuje, tak s ní chodí tzv. na trolejbus – neboli za sebou Bubi cárá starý vodítko. 

Už jsem to tu psala mockrtát, že ještě nic nevím, že nevím, jak to bude fungovat dál a kde jsou s Bubiškovou naše limity  ale tohle mi dělá  prostě radost. Velikou.  Však to víte – vodítko je pro mě trest 🙂