Já miluju mochomůrky. Jsou to převelice krásný houby.
A v ten pátek jsem si jich mohla užít do sytosti. I díky tomu, že jsem měla nasyslený hodiny a mohla z prasé vypadnouti velmi, velmi brzo. A! Taky! Taky proto, že kolegyně, která bydlí pár km za námi a kterou jsem poprosila, jestli by mě nevzala s sebou k nim do městečka, že tam pak mám spojení k nám domů, mě domů prostě dovezla. Tím pádem já jsem byla doma ešče dříf, než nejdřív! To byl panečku dárek!
No a další dárek bylo to venčení. Bylo zase krásný počasí, tak akorát a my jsme měli les úplně jen pro sebe. Ještě žádní houbaři nebyli i když už víkend začínal. Nebo aspoň v těch částech lesů, co jsme se pohybovali. Vzali jsme to pro ten den poctivě a……a………. volně. Tedy myšleno v tom smyslu, že Bubrdlína si pochodovala jako velkej ohař – bez šťopky a bez vodítka. Jen jsme přešli silnici ke hřbitůvku, dostala velkokapacitní volno. A zase ji musím pochválit, nezneužila toho. A celou dobu – nebo skorem celou, dobře, nebudu to básnicky přehánět, se mi hezky věnovala. Hodně mi pro ten den připomínala Bubišku-kterou jsem tedy ale nemusela dozorovat vůbec, páč ta byla vzorně nejvzornější. Přišla jsem na to, že do určitý vzdálenosti reaguje i na moje “rozlobené” jakési “Dššct!”, kterým ji upozorňuju, že už to s tou vzdáleností a rychlostí blížící se rychlosti světla :D, začíná přehánět . To by bylo fajn, moc fajn. Překvapuje mě, že na to reaguje líp, než na hlasitější oslovení. Moc hezky reaguje na VEN! když má tendenci zabořit čumes moc do křovíčka. Ale na druhou stranu, jsem si i lajsla, zajít se s ní podívat do menšího podrostu. Vyšly jsme ven pospolu, nikam si neodběhla zkoumat stopičky a spol. Byla moc hodná.
Kdo naopak úplně hodnej nebyl, byla bohužel Taliprdová a tak jsem to vyřešila jednoduše. Řekla jsem jí “Vypadni!” a šli jsme dál “bez ní” . Co už, kdo nechce bejt s námi, toho nechcem my. Tak se tak vocmrdávala vokolo a já tím pádem na ni nemusela už ani promluvit, držela se nás sama, když jsme ji nechtěli 😀 . O to spíš, že jsem s ostatníma dvěma hodně blba. Utíkala jsem jim, schovávala jsem se jim a oni mě přepadali.
Zamířila jsem do části, kde se mi moc líbí a která je hodně bokem všeho a je tam ta “vlčí stráň”. Sluníčko tam mírně svítilo a bylo tam tak bombasticky. Zašla jsem s ohaříkama trošánek z cesty, abych si to tak testla, jak mi to bude reagovat všechno mimo cestu a i když jsem si v jednu chvíli říkala, že riskuju moc, protože Bubiška se s radostí chytla Taliprdový, místo svědomitýho Rumíčka, tak ale jen opsala – stejně jako Tali – velký oblouk a s naprosto nadšeným gezichtem, jak to je boží si takhle provětrat faldy, se ke mně zase vrátila. Měla jsem chvilku strach, abych to nepřehnala, právě proto, že Tali má větší akční rádius – jistě zkrácenej výrazněji, než by jí bylo libo, ale má. A taky ale se vrací, že jo. Ale co kdyby se Bubrdlína rozdováděla moc? To bych si sakra musela máknout. Ale nee, nenene. Nemusela jsem. Mohla jsem ji hezky pochválit a vrátili jsme se fšicí zpátky na cestu. Pro dnešek stačilo. Tak jsme si tak hezky ťapkali nad vlčí strání a já zas zařadila do repertoáru schovávačky. A jako jednu z nich jsem využila úvozovou cestu, který vlčí stráň prudce protíná a míří strmě dolů. A tam jsem se schovala. Měli co dělat, ohaříci, aby mě našli, zaplula jsem totiž zcela nepozorována poměrně hluboko a s tím oni nepočítali. A pak, když mě našli se fšicí tři ščastně rozběhli bukovinou a šustícím listím. A tak jsem je nechala běžet. Poté jsem pískla na píšťalku a jako jeden muž, teda pes, se to šécko otočilo a běželo to zpátky. Měla jsem fakt velkou radost. Že mohli takhle poletovat všichni tři. Však mě znáte, volně se pohybující ohař, to je moje ščestí.
Taky jsem spustila program s názvem “Jak unavit důchodkyni” 😀 – trénovat přivolání na větší vzdálenosti 😀 Leč důchodkyně jest neunavitelná a tak se pak vydala po cestě samostatně dost dopředu, až jsem musela houknout a poté se jí krutopřísně otázat, “CO TO JAKO MÁ BEJT?” Zatvářila se na želvu a hodnou dobu ťapala slušně hezky kolem. To už jsme z cesty nad vlčí strání odbočili hlouběji dál do lesa.
V místě, kde jsme minule překřížili čerstvou stopu srnce, jsem byla víc než obezřetná. Ne , že bych si myslela, že tam na nás čeká 😀 , ale bude to pravděpodobně místo, kde srnčí křižuje jednu z cest. Místo srnce šli proti nám koně 😀 Svolala jsem ohařistvo a usadila si je vedle sebe mimo cestu, jak tři hříbky 🙂 . Když obě jezdkyně dojely k nám, otázala jsem se, zda, když pohled na svět je nejkrásnější z koňskýho hřebetu, tak ešivá platí i, že pohled na hřiba je nejkrásnější z koňskýho hřbetu. 😀 . Zasmály jsme se, jezdkyně potvrdily, že občas takhle houbu seberou a já jen dodala, že na druhou stranu je to nepraktický, páč furt člověk musí sesedat a nasedat. Poděkovaly mi, že jsme uhnuli a rozloučili jsme se.
O kus dál jsem narazila na “houbařův” ráj 😀 . Je pravda, že jak jsou krásný, tak jíst se nedají, ale… posuďte sami, že se na to krásně kouká?
- Pokus udělat komplet ohaří portrét s názvem zátiší s muchomůrkou
A jak vidíte, nevyšlo to 😀
2) Tak nejdřív tedy další muchomůrky samotný
To už je jasný, že vyjít muselo, muchomůrky nikam neutečou 😀 .
3) A nakonec se jeden model našel:
Říkala jsem si, jaký to velký posun s soužití s Bubiškou, že si lajsnu ji mít na volno a ešče u toho blbnout s focením.
A tak jsem se vracela domů, celá taková radostná. Z venčení, z muchomůrek a tak jako podobně. A víkend mohl začít. Resp. pro mě a ohaře už vlastně začal.
Brtnik už byl doma a pustil se do neodkladné opravy vodovodu, neb u vodárny to nějak teklo a protože je to tam prastarý, hrozilo, že by to mohlo nečekaně rupnout a my bychom byli v průseru. V průběhu opravy se ukázalo, že nevystačí s tím, co už na opravu nakoupil, protože kus vodovodu už je v takovým stavu, že to musí komplet pryč. Takže šup do auta a zpátky směr Praha. Udělala jsem mezitím večeři a když přijel, byla jsem mu chvíli k ruce, jako držák pro siky. Podařilo se, dílo se podařilo. Jen k volbám už jsme nestačili jít. Nebo takhle – v půl desátý bychom ešče stíhali, ale to už se nikomu z nás nechtělo a zamířili jsme radši do peří. Ono to neuškodí se prospat a pak ráno moudřejší večera, to u voleb platí dvojnásob, ne? 😀